Kdo skutečně podporuje open source?

Komentář k vyřešení sporů mezi Microsoftem a Sunem vyvolal rozsáhlou diskusi oplývající zcela opačnými názory – které firmy skutečně podporují otevřený software a které jeho podporu v podstatě jen předstírají nebo ji projevují jen v některých marginálních oblastech? Nejde nám o zkoumání „opravdovosti deklarovaných záměrů“ softwarových firem – důležitější je vývoj software v dalších letech, tedy jak dnešní souboj komerční, proprietární versus otevřený, free dopadne.

Nástup otevřeného (open source) software bývá často prezentován i medializován jako souboj „dobra se zlem“, jako překonání starého společenského systému novým, lepším, jako odstranění neférového zneužívání intelektuálního vlastnictví k neprospěchu spotřebitele a podobně. Jakýsi morální náboj s sebou nesla v dějinách jakákoli revoluce, společenská nebo technická; ukazuje se, že lidstvo je v podstatě optimistické, snadno a rádo uvěří, že to příští bude lepší, a z historie se poučit nedokáže.

Otevřený software však neznamená žádné dobro proti zlu. Je to pouze jiný způsob, jak vytvářet programové vybavení, jiný způsob, jak dodat zákazníkům to, co potřebují, jiný způsob, jak si vydělat na živobytí – jiný způsob, jak „učinit, aby se věci staly“. Dovolím si předpovědět, že za deset či dvacet let budou nějaké úvahy o dobru a zlu úplně irelevantní – bude se opět především diskutovat o tom, ve kterém případě je vhodnější nasadit ten nebo onen software, a jedním z mnoha aspektů rozhodování bude to, jestli je zdrojový kód k dispozici nebo ne. Open source software již přinesl úžasné množství kódu a programů, které bují jako houby po dešti – nejdůležitější „domov“ OSS na www.sourceforge.net jich registruje asi 75 000 – a je pravda, že bez něj by nic takového nevzniklo. A stejně tak platí, že closed source rovněž přinesl lidstvu tisíce špičkových programů, na kterých je ostatně postaven rozvoj i samotná existence informačních technologií.

Téměř všechny významné softwarové firmy dneška se živí prodejem komerčního (proprietárního) software, který nabízejí – a prodávají – za ceny, které lze jistě ve srovnání s „cenami“ otevřeného software prohlásit za přehnaně vysoké. Velká většina z nich se dnes „nějakým způsobem“ k OSS hlásí: uvádí některé své produkty jako open source, obvykle v jeho kompromisních variantách, ve kterých si stále zachovávají nad kódem větší či menší kontrolu, nebo poskytují zdarma své hotové produkty. Domnívat se ale, že tímto „podporují“ open source software, je poněkud naivní představa. Podnikatelský model těchto firem se totiž nezměnil ani o chlup – pokud jejich převažující příjmy pocházejí z komerčního software, je jejich určitá vstřícnost k otevřenému kódu dána jinými důvody.

Prvním z nich je marketing. Každá firma investuje do marketingové komunikace a mnoho výrobců zjistilo, že poskytnutí některých svých produktů zdarma (většinou finálního programu nebo komponenty, méně častěji už zdrojového kódu) je nejlevnějším marketingem. Program si stáhnou a nainstalují miliony lidí bez toho, že by vývojář musel investovat dolar navíc (kromě nákladů na vývoj), firma si získá v jejich myslích povědomí a snáze jim pak prodá komerční produkt. Poskytování software zdarma – například různých zkušebních verzí – je už samozřejmě obnošenou vestou, firmy proto stále častěji dávají k dispozici právě i zdrojový kód; to zaujme ještě více. Otevření části kódu má také kladný efekt v public relations, jak je ostatně psáno výše. Jelikož se světu otevřeného software (také ovšem za vydatného přispění řady komerčních softwarových firem a jejich „přístupu“ k zákazníkovi) podařilo vyvolat dojem, že komerční software je něco jako odporný cizácký feudál Trautenberk, zatímco tvůrci otevřeného software představují čistotu pracujícího lidu, zamlží komerční výrobce svou pravou podstatu poskytnutím několika kódů zdarma, aby se veřejnosti jevil alespoň trošku jako Anča, Kuba a hajnej dohromady.

Druhou příčinou je dobytí trhu násilím. Existují případy, ve kterých si komerční výrobce spočítá, že ačkoli o určitý „trh“ ze strategických důvodů hrozně stojí, nezíská jej, ani kdyby jeho software stál pět centů a investoval miliardy do propagace. Je proto výhodnější jej dát zdarma, klidně i včetně zdrojového kódu – s tím, že mu tento malý trik pomůže získat daleko významnější komerční trh. Dobrým příkladem je např. Adobe Acrobat Reader - čtečka zdarma pomůže vytvořit de facto standard, tvorba už je za peníze. Obvykle jde současně o boj proti příliš silnému konkurentovi, k vypuštění jedovatého šípu do jeho boku. Nic jiného nelze hledat za akvizicí Star Software, uvedením Star Office a posléze Open Office(.org) jako otevřeného software ze strany Sun Microsystems. Prezentace těchto kroků jako nějakého strategického záměru vybudováním Star portálu, na který budou s radostí chodit všichni uživatelé a bude to komerčně úspěšné, je jen zastíracím manévrem. Z podobného soudku je pohlcení Netscape firmou AOL a postupná transformace tohoto prohlížeče do open source Mozilla. Je mimochodem zajímavé, jak se tyto záměry míjí účinkem: jak Mozilla, tak OpenOffice.org si dnes žije svým vlastním životem nezávisle na záměrech komerčních firem, které se o jejich vznik zasloužily. Tak tomu ale u open source logicky bývá.

Třetí, velmi častou až rozhodující příčinou při vytvoření skutečného otevřeného software komerční firmou, je získání přízně a pomocné ruky nezávislých vývojářů. Přes sílu, kterou komerční firmy projevují svými miliardami na účtě, armádami obchodníků, svými inzeráty a svými manažerskými celebritami, jsou to drobní nezávislí vývojáři, kteří ve velké míře rozhodují o jejich úspěchu. (Tedy skutečně nikoli Trautenberk, ale Anče, Kuba a hajnej jsou tvůrci všelidového bohatství?) Je dobře známé, že za fenomenálním úspěchem Windows stojí právě třetí vývojáři, neboť bez nich by bylo možné ve Windows používat jen kalkulačku nebo přetahovat soubory z jedné složky do druhé; Microsoft si až ve druhé vlně vybral ty komerčně nejvýnosnější oblasti, ve kterých pak nezávislé developery vytlačil vlastními aplikacemi pro Windows. Nezávislých vývojářů ale jsou dnes na světě statisíce; jednak vytvářejí vlastní programy – pro radost, poučení i případný budoucí komerční prospěch – a jednak pomáhají v deseti tisících firem různě „sešívat“ a propojovat různé produkty, přičemž mezi zuby drtí kletby na nekompatibilitu produktů, nedostatečnou dokumentaci a vůbec idiocii jejich tvůrců. To vypadá jako běžný programátorský folklor, ale ve skutečnosti je to jeden z rozhodujících faktorů v tom, jaký produkt či platformu, jak se módně říká, si která korporace zvolí coby základ své informační infrastruktury. Software urazil dlouhou cestu od doby, kdy pouze vyhrazení inženýři IBM směli na počítače nainstalované ve firmě sahat, k dnešku, kdy zákazníci chtějí software nejen používat a vlastnit, ale i dle libosti upravovat.

Ze všech významných komerčních firem je vcelku nezpochybnitelným podporovatelem otevřeného software (tj. Linuxu, ale ten je stejně jeho nejvýznamnějším zástupcem) pouze společnost IBM. Tato společnost je ale ve světě IT unikátem, k jehož obchodnímu modelu se otevřený software místy výborně hodí. IBM je jednak předním světovým inovátorem v hardwarových technologiích (firma drží desítky tisíc patentů, více než kterákoli jiná společnost na světě vůbec), jednak výrobcem hardware, vlastníkem špičkových výrobních technologií, a zejména nejvýznamnějším poskytovatelem služeb v oblasti IT. Na druhé straně vlastní velikost a překomplikovanost firmě brání být pružným a rychlým vývojářem software – selhání např. s kancelářským balíkem od Lotusu, kdysi výrazně lepším než Office od Microsoftu a dnes skoro pozapomenutým, stejně jako prohra s OS/2 versus Windows jsou dobře známé příklady. IBM během desítek let své existence nahromadila obrovské množství vlastního softwarového kódu včetně několika operačních systémů; jejich další vývoj stojí firmu velké peníze. Postupná náhrada těchto systémů Linuxem, jehož vývoj navíc zaplatí jiní, je pro IBM elegantním řešením. IBM si samozřejmě podrží proprietární kód v rozhodujících věcech, jako je např. DB2 nebo Lotus Notes – tam, kde zákazníkům dává největší přidanou hodnotu, a tam, kde zákazník nakonec nemá jinou rozumnou volbu.