K autorskému zákonu: celé je to mnohem složitější

Článek Lucie Rambouskové, zveřejněný včera na Živě, vyvolal podle očekávání bouřlivou diskusi. Ta obvykle končila kalašnikovy a útěkem do emigrace, což je docela patetické – zmínění prchající by se třeba mohli nejdříve podívat, jaké autorské zákony a jejich prováděcí předpisy a zvyklosti v těch zaslíbených zemí fungují. Asi by byli překvapeni – novela autorského zákona totiž má za cíl především to, aby český autorský zákon vypadal tak, jak je tomu v civilizovaných zemích už dávno běžné.

Nechci tím naprosto nic namítat vůči sporným ustanovením návrhu, která by vytvořila prostor k zásahům odporujícím demokratickým zvyklostem: naopak, je nutné právě tato ustanovení kvalitně a odborně diskutovat, především z pohledu dobrého právníka. Zatím zde například nikdo nevysvětlil, na základě čeho autorka dospěla od vzniku „kolektivního správce“ autorských práv (i nyní přece subjekt správce, vykonavatele autorských práv existuje!) k tomu, že zde vznikne jakási organizace v černých bundách s pistolemi v rukou, která bude mít akorát na zádech napsáno „Microsoft“ a ne „Policie“, a bude se dožadovat vstupu do vašich počítačů, jak soudí někteří diskutující. Srovnání s ČOI je ale docela na místě – Česká obchodní inspekce má poměrně jasně daná práva vůči obchodníkům a podle mého názoru dobře slouží k potírání nelegálních obchodních praktik: viz prodej padělaného značkového alkoholu a jiného značkovéh zboží, předražování, nedodržování deklarované parametrů deklarovaného zboží v restauracích (váha masa atd.). Myslím, že se shodneme na tom, že funkce ČOI je velmi prospěšná, a v drtivé míře se setkáme s názory, že její pravomoci jsou naopak málo dostatečné! Pochopitelně: pokud by ČOI byla v moci jednoho výrobce zboží, dělala by například trvale šťáry v restauracích, kde se zrovna netočí pivo z Plzeňských pivovarů. Proti tomu by bylo nutno okamžitě a hodně nahlas protestovat – a totéž platí i o případném kolektivním správci pro softwarové produkty.

Český autorský zákon je špatný – je to jeden z nejvíce „zastydlých“ zákonů, které u nás máme, a jeden z největších legislativních nedostatků oproti legislativě EU. Tento zákon především nehájí práva ani správců (vykonavatelů) autorských práv, tj. vydavatelů, a ani autorů samotných, dobře a dostatečně, a jde velmi na ruku porušovatelům tohoto zákona. Aby bylo jasné, co vše se u nás může stát, uvedu dva příklady, které se skutečně staly. Jedním z nich byl případ, který nastal před pěti lety a občas byl i publikován. Naše vydavatelství vydalo v licenci knihu na kdysi legendární hru „Doom“ – v exkluzivní licenci od amerického vydavatele, který měl podobně exkluzivní smlouvu s ID Software, tvůrcem hry. Načež v přesně stejné době vyšla od jednoho konkurenčního nakladatelství, které nebudu jmenovat, kniha od člověka jménem Michal Zítko, která byla doslovným překladem této licenční publikace, včetně nascanovaných obrázků, map a podobně. (Pokud vám vrtá hlavou, kde jste se se jménem Michal Zítko setkali, máte zcela pravdu: ano, je to ten Michal Zítko, který vydal nedávno například Mein Kampf, a mezitím zřejmě několik neautorizovaných rozhovorů s některými českými hvězdami, za což byl popotahován). Čekali byste jistě rychlé rozuzlení: okamžitý zásah soudu, předběžné opatření, stažení publikace z prodeje a náhrada škody. Především kvůli špatnému českému autorskému zákonu, ale i jeho výkladu, prováděcím předpisům atd. ale nic takového nenastalo.

Nebo případ druhý: redaktoři psali pro jistý počítačový časopis zhruba rok články – takové, jaké znáte z Computeru, Chipu, tj. recenze, návody, rozhovory a podobně. Jejich zaměstnavatel se rozhodl po rozchodu s nimi neuznat tyto články za autorské dílo a soud nižší instance mu dal za pravdu.

Nedostatečná ochrana autorských práv u nás nejvíce škodí malým vydavatelům. Jistě poškozuje i zde zmiňovaný Microsoft, ale daleko více producenty programů, jako je PJSoft (Mapa Prahy se tradičně uvádí jako vůbec nejkradenější software u nás), Zoner, Zebra Systems, firmy vyvíjející účetnictví, čeští producenti her a podobně. Jejich možnosti se bránit jsou totiž úplně mizivé, stejně jako možnosti vydavatelů alternativní hudby či videa, nebo drobných knižních vydavatelů, kterých je u nás několik stovek. Škodí dále i autorům samotným, kteří sice na jedné straně mají právě v případě software značná práva (větší, než je na světě zvykem!), ale na druhé straně je jejich možnost domoci se spravedlnosti v případě, že jejich dílo někdo ukradne a zneužije, velice krkolomná, drahá a dlouho trvající.

Obávám se, že celý tento spor a vášnivá diskuse o kolektivním správci jde trochu mimo mísu. Debatujme například o tom, zda je správný vůbec způsob, jakým se software dává k dispozici uživatelům. Uživatel software je v situaci obutá-neobutá: za produkt zaplatil a může jej užívat, ale nesmí jej dál prodat, nemá právo jej výrobci vrátit, nemá právo uplatňovat žádnou záruku a uplatňovat jakoukoli náhradu škody v případě jeho nefunkčnosti. Záruky, které na zboží uplatňuje zákon a ze kterých není možné se vyvléct jakoukoli smlouvou mezi kupujícím a prodávajícím (tato smlouva by byla neplatná, neboť porušuje zákon), jsou u software vtipně obejity tím, že se nejedná o prodej, ale pouze o licencování, přenechání práva k užívání. Vedle tohoto problému, který ale neplatí jenom u nás a který je vůbec značnou příčinou softwarového pirátství na světě (díky postoji „tak vy na mě takhle, bez záruk za nefunkčnosti a chyby, tak já si to teda na oplátku ukradnu“), mně připadá spor o kolektivního správce jako druhotný, chytře odvádějící pozornost od hlavní podstaty problému.