Jsou blogy opravdu „zpravodajským Open Source“?

Blogování jistě přežije další desetiletí, ba i století. Nepřeceňujme však jeho význam a nepřirovnávejme jej k otevřenému programovému kódu – zde není ani vzdálená analogie.

Na svém zajímavém blogu – sice si nejsem jistý, zda to je opravdu blog z definice, ale o tom dále – uvádí zakladatel a většinový majitel Seznamu Ivo Lukačovič svůj dosti vyhraněný názor na blogy, blogování a bloggery. S jeho názory nesouhlasím, a jelikož jsou jasně formulované, činí mi potěšení s nimi zde polemizovat. (S jasnými a zřetelnými názory se příjemně polemizuje vždy; nejhorší jsou autoři, kteří si vždy nechávají nějaká zadní vrátka typu „údajně“ apod., aby se mohli, jsa přistiženi, vykroutit.)

Ivo Lukačovič srovnává blogy s tradičně tvořenými médii a tvrdí, že blogy jsou individuální a subjektivní, zatímco od tradičních médií bychom měli očekávat vyváženost a objektivitu; dále ovšem píše, že to pravda není, že tradiční média jsou stejně subjektivní jako blogy. Z této přesmyčky má vyplývat hlavní rozdíl mezi blogem a tradičním médiem: na blogu je prý jasné, za koho autor kope, v tištěném médiu to jasné není, protože zde hraje roli např. politická příslušnost redaktora, kterou „nemůžeme znát“.

A tady je patrná drobná nelogičnost. U bloggera přece taky nevíme, jakou partajní knížku má doma, pokud se tím sám nepochlubí, což je velmi zřídkavé. Na českém webu neznám žádného bloggera, který tak činí, a jestli ano, uvítám na tuto bílou vránu-bloggerku odkaz.

Ostře sledovaní redaktoři médií

Důležité je to, že pravda je přesně opačná. To, za koho kdo kope, nevíme nikdy s naprostou jistotou ani u blogu, ani u autora článku tištěného média; ovšem u tištěného média si tím můžeme být daleko jistější než u bloggera. Je to tedy přesně naopak. A čím tento názor podpořím?

Blogger je osoba, nad kterou není naprosto žádná kontrola – zodpovídá se jen sám sobě, píše si, co chce, kdy chce a jak chce, může si dovolit jakkoli manipulovat s fakty i domněnkami, může publikovat jen fakta, která se mu hodí do krámu, a pokud nastane něco, co se jeho názoru příčí, velkoryse to pomine. Blogger nemusí dodržovat žádná žurnalistická pravidla, např. velmi často zamíchá do zprávy svůj komentář, „fauluje“. Většinou jistě ne vědomě, spíše proto, že neovládá řemeslo – výsledek je ale stejný.

A jak je na tom tradiční, např. tištěné médium? To si hlavně dlouhodobě buduje určitou pozici a následně si ji chrání - má mechanismy, které brání publikovat články „lidí, kteří za někoho kopou“. Vydavatel si je vědom toho, že takové nebezpečí může hrozit, a používá preventivní postupy (například naprostý zákaz brát jakékoli dárky na tiskovkách a podobných akcích, i kdyby to měla být jen propiska v igelitce, či nechat se zvát, tj. platit za druhého oběd nebo i kávu při rozhovorech). Využívá ale také postupy průběžné, jako jsou oponentury a korektury článků, týkající se vyváženosti obsahu.

Obojí je standardní u většiny z českých tradičních vydavatelů. Šéfredaktor i vedení si dávají sakramentský pozor na to, aby klíčoví redaktoři (píšící např. zásadní politické a ekonomické komentáře) „za někoho nekopali“.

Hůl o dvou koncích

Jeden velký mýtus o bloggerech spočívá v tom, že bloggeři jsou prostě „lidé jako vy a já“, kteří jsou čistí, neovlivnění a neovlivnitelní, nepodplacení a nepodplatitelní. To vychází z tradiční a mylné představy - „prostý jednotlivec versus zavilá korporace“-, jedinec prostě z definice musí být hodný, zatímco korporace musí být zavilá.

Dovolím si předpovědět, že se zde dočkáme ještě ošklivých překvapení: blogy využité a zneužité v politickém či v konkurenčním boji. Co může být snazšího pro politickou stranu nebo firmu než „vytvořit blog“ (samozřejmě tvořený obvyklým jakoby anonymním autorem), ve kterém se bude druhá strana či konkurent mimořádně ošklivým způsobem pomlouvat? Co je snazší než si takovýchto blogů vytvořit deset a navzájem odkazovat, čímž se dosáhne vysoké pozice v Googlu a brzké citace ve „velkých“ médiích? Anonymita blogu, tak jako každá anonymita, je hůl s dvěma konci.

Můžete namítnout, že třeba redaktor „za nikoho nekope“, ale že médium samotné není nezávislé či neutrální – například může stranit levici, nebo naopak pravici, může mít i obavu z odlivu inzerce, a tak nepublikuje nehezké věci o velkých inzerentech, ačkoli to o nich ví. To je pravda: ale orientace média je jeho vlastností a ví se to o něm, je to jeho vlastnost setrvalá, je to názor daného média!

Učebnicovým příkladem je zde britský The Economist – týdeník, který zastává několik desítek let velice konzistentní ekonomicko-politický postoj. Dokonce až do té míry, že zásadně pod svými články nepodepisuje žádného autora (jeho články jsou prostě články Economistu, jeho názorem). To je pro čtenáře téměř ideální stav, protože ví, z jakého světonázoru článek vychází, a pouze sleduje a vyhodnocuje argumentaci. (Nemusím jistě dodávat, že o bloggerovi obvykle nic takového známo není.)

Nešvar zdejších médií

Závislost na inzerentech je závažnější – u tradičního média je navíc těžko odhalitelná. Protože neznamená, že se o inzerentovi „píše hezky“, ale spíše, že se o něm a jeho produktech „nepíše ošklivě“, tj. když je důvod ke kritice, nezveřejní se nic. Vždy se hůře hledá něco, co není (co chybí), než naopak.

Tento nešvar je v českých médiích častý, ale bohužel blogging nám zde neposkytuje nápravu – jednak, jak už je výše uvedeno, není vůbec jasné, proč by měl být názor bloggera „objektivní“ („za koho kope on“), ale zejména se najde jen velmi málo blogů, které by například kriticky hodnotily určité produkty atd. Nedůvěřivý spotřebitel a uživatel najde daleko častěji radu na různých diskusních fórech – to je skutečný hlas lidu, nikoli blog!

Ivo Lukačovič ve zmíněném článku (blogu) dále píše, že internetová média jsou na tom „daleko lépe co do objektivity, neboť (mimo jiné):

  • se v nich článek objeví od vzniku událostí během několika minut,
  • lidé v on-line redakci nepřicházejí do styku s aktéry událostí,
  • v on-line redakci pracují daleko mladší lidé.

Svatá prostoto! To, že blogger či autor v internetovém médiu píše dle virtuální reality, tedy dle zprávy, kterou někde zachytí, aniž s danou událostí a jejími aktéry přijde do styku (!!), je důkaz objektivity?

To je přece důkaz té nejhorší a nejškodlivější subjektivity, která blogy zamořuje jako plevel: nikoli poznání na vlastní oči, nikoli vlastnoruční ověření si informace,… píše se jen na základě toho, co se někde jinde četlo! Argumentu o mladých lidech se už raději nebudu věnovat vůbec, to bych podceňoval čtenáře Živě.

Konkurenti o sobě…

Dalším argumentem, který Ivo ilustruje na (nám všem dobře známém) příkladu počítačových médií na českém internetu, jsou tzv. konkurenční boje. To znamená, že nebudu nikdy psát dobře o firmě X, protože je to můj konkurent, a nemohu ani od něj čekat, že mě bude chválit. Drobnou technickou připomínkou je, že příklad, kdy konkurenti „píší o sobě navzájem“, bývá řídký: musí se totiž jednat o médium píšící o médiích (tj. o světě svého podnikání), což dělá naprostá minorita všech médií.

Avšak existuje, jak Ivo správně dokládá – škoda jen, že to nedotáhl do konce, tedy k oněm blogům, na kterých svůj článek staví. Je-li evidentní, že médium X je konkurenční k médiu Y, a pokud náhodou píše X o Y, nebo Y o X, pak nejsou konkurence a „osobní averze“, které Ivo rovněž zmiňuje, u blogů vůbec zřejmé. V prvním případě je čtenáři jasné, z jaké pozice médium X o médiu Y píše a v jakém je s ním vztahu, a může sledovat článek kriticky. U blogu to neví a jen se diví, proč blogger Z tak pomlouvá bloggera W.

(Navíc u slušných médií platí tradiční kodex: o konkurenci se pokud možno nevyjadřovat vůbec, a když to není možné – zpráva o konkurenci je tak významná, že ji nemohu „zasklít“ – vyjadřovat se pouze neutrálně, opublikovat věcnou, obvykle agenturní zprávu a nijak to dále nekomentovat.)

Schází kód

Citovaný článek v závěru tvrdí, že blogy jsou „informačním Open Source“. To je dle mého názoru zcela mylné přirovnání, které neplatí ani vzdáleně. Open Source se na rozdíl od svého „Closed“ kolegy vyznačuje především tím, že jej lze vzít a použít ve vlastním díle jen se zachováním copyrightových zmínek (velmi zjednodušeně řečeno). Také se ale vyznačuje tím, že do programu v otevřeném kódu se „vidí“, zatímco do programu v uzavřeném kódu se „nevidí“, jeho kód totiž vůbec není k mání.

To u blogu není pravda – autorský zákon pro něj platí stejně jako pro článek v tištěných novinách. A pokud bychom použili nějaký přenesený význam pro „vidí – nevidí“, pak daleko průhlednější pozadí má článek v tištěném médiu (je jasné, kdo je jeho autorem, kdo je jeho vydavatelem, jakou pozici dlouhodobě zastává atd.) než blog, který je navíc přečasto anonymní.

Pravý význam blogu

Pokud tedy blogy nejsou tím, co tvrdí kolega Lukačovič, jaký je pak jejich význam? Nesouhlasím s článkem na našem vlastním médiu, podle něhož jsou blogy jen módním výstřelkem a který Ivo rovněž cituje. Nemohou být, protože jsou a budou trvalým jevem se zřetelným charakterem a neopominutelným, i když nijak světoborným významem. Jejich nemalou předností je to, že se dokáží, na rozdíl od tištěných médií, věnovat i velmi úzkým a speciálním tématům, pro která neexistuje papírové médium nebo škatulka v něm.

Sem patří třeba známý blog Patricka Zandla nebo web Petra Staníčka o webdesignu či web Milana Šmída o médiích; podobných blogů (třeba ne tak kvalitních a vytrvalých) – k nadšení a velké potěše jejich čtenářů – je ale na českém webu už mnoho stovek. Blogy tak skvěle vykrývají mezery, které tradiční (obvykle tištěná) média nedokáží zacelit; kromě toho můžeme nalézt také stovky či tisíce „deníčků“ – někdy naivních, někdy sebestředných, někdy idiotských a někdy třeba i úchvatných – které ale obvykle vypovídají více o svých autorech než o objektu jejich psaní.

I to však na internet patří, i to jej obohacuje, protože v tradičních médiích nic takového nenalezneme. A blogům díky, že něco takového existuje. Nedělejme z toho ovšem žádnou open sourcovou žurnalistiku – rozhodně ale také ne módní výstřelek.

Diskuze (28) Další článek: Microsoft uvolnil nový MSN Messenger a vylepšil blogy Spaces

Témata článku: Open source, Blog, Nejhorší stav, Plevel, Opačná realita, Naprostá minorita, Velký vydavatel, Velká korporace, Blogger, Určitý důkaz, Drobná zmínka, Hole, Učebnicový příklad, Velký inzerent, Význam, Tištěné médium


Určitě si přečtěte

Nové názvy, upravený vývoj. Microsoft ukázal, jak teď bude vydávat Windows 10

Nové názvy, upravený vývoj. Microsoft ukázal, jak teď bude vydávat Windows 10

** Podzimní vydání Windows 10 přinese jen minimum novinek ** Aktualizace ponese formální označení 20H2 ** Microsoft mění názvy v programu Windows Insider

Lukáš Václavík | 17

Šmírování kamerami Googlu: Koukněte, co šíleného se objevilo na Street View

Šmírování kamerami Googlu: Koukněte, co šíleného se objevilo na Street View

Google stále fotí celý svět do své služby Street View. A novodobou zábavou je hledat v mapách Googlu vtipné záběry. Podívejte se na výběr nejlepších!

redakce | 3

Co přijde po Netflixu a Amazonu? Tohle jsou streamovací služby, na které v Česku čekáme

Co přijde po Netflixu a Amazonu? Tohle jsou streamovací služby, na které v Česku čekáme

** Rozhodujete se mezi Netflixem a HBO Go? Věřte, bude hůř ** Na trhu je mnohem víc ambicióznějších streamovacích služeb ** Některé by mohly do ČR zamířit ještě letos

Lukáš Václavík | 45


Aktuální číslo časopisu Computer

Megatest: nejlepší notebooky do 20 000 Kč

Test 8 levných IP kamer

Jak vybrat bezdrátová sluchátka

Testujeme Android 11