Aby se vize změnily v realitu
Licklider si během krátké doby zmapoval situaci v počítačové branži, poznal se s těmi nejlepšími mozky v USA, tedy především s těmi ve čtyřech zásadních výzkumných centrech – na MIT, Stanfordu, Berkeley a UCLA (univerzita v Los Angeles). Zadával jim menší výzkumné úkoly, seznamoval se s jejich názory a diskutoval s nimi o budoucnosti informatiky. Postupem času tak vytvořil skupinku chytrých mozku, kterou s ironií sobě vlastní nazval Intergalactic Computer Network (nutno zdůraznit, že on sám toto pojmenování opravdu považoval za nadsázku).
Po šesti měsících v ARPA napsal Licklider rozsáhlý článek a rozeslal jej své „síti“ odborníků. Vyjádřil v něm svou skepsi nad tím, jak je svět počítačů roztříštěný – každá z tehdejších platforem byla naprosto unikátní, lišilo se programování, kódování znaků, používané operační systémy spolu neměly nic společného. I odborníci se museli při přechodu na jiný stroj stále znova a znova učit, jak je ovládat.
ARPANET
Právě ARPA dala vzniknout samotnému Internetu. V roce 1969 agentura spustila experimentální síť nazvanou ARPANET, která měla ověřit systém přepojování paketů a zajistit vzdálený přístup k několika tehdy nejvýkonnějším počítačům. Síť se osvědčila a stala se zárodkem dnešního Internetu.
Licklider apeloval na nutnost překonat tuto roztříštěnost a to nejen vytvářením univerzálnějších operačních systémů (pozdější Multics, inspirace pro Unix), ale i s pomocí počítačové sítě, která by jednotlivá centra propojila za účelem lepšího sdílení informací a prostředků.
Je třeba zdůraznit, že Licklider předjímal nejen současný internet, možnost sdílení síťových prostředků, zasílání zpráv, vzdáleného přístupu na servery, ale dokonce i současný cloud computing. K těmto nápadům ovšem přidal i další „bonus“ – skvěle si vybral své následovníky. V ARPA totiž působil pouhé necelé tři roky, 1962 až 64. Po něm nastoupil Ivan Sutherland, průkopník v tvorbě grafiky na počítačích, a po něm Bob Taylor, ten, který dokázal Licklidovi vize realizovat. O něm si povíme někdy příště.
Dnes jsme mnohem dál, než Lick dohlédl
Licklider sám v počítačové branži pokračoval – nejprve v IBM, posléze se vrátil zpět na MIT, kde vedl Project MAC, velmi pokročilou počítačovou laboratoř zabývající se umělou inteligencí. Pracoval i na víceuživatelských operačních systémech, z nichž nejslavnější byl tehdy Multics.
V roce 1967 se v článku „Televistas: Looking ahead through side windows” zamýšlel nad budoucností televize a viděl ji velmi moderně, jako médium, kde by uživatel měl mít možnost volit obsah, což souviselo s jeho názorem, že moderní médium by mělo sloužit ke vzdělávání svých uživatelů.
V roce 1968 pak spolu s Taylorem sepsal svou finální práci „The Computer as a Communication Device“, což je opět vizionářská práce, v níž autoři předpověděli možnost komunikace pomocí počítačů, výměnu informací, vznik diskusních skupin a předjímali v podstatě dnešní sociální sítě – pravda, oni předpokládali využití této technologie ryze pro vědecké a výzkumné účely, dnes se ale na internetu řeší všechno…
Na jednu stranu vážně míněná vědecká práce, ale také zde Licklider uplatnil svůj vtip. Nechal ji doplnit názornými, ale úsměvnými obrázky (zdroj: utexas.edu)
Licklider sám, jak jsme si řekli, na poli informatiky nic nevynalezl, respektive, nezrealizoval. Nápadů měl spoustu a stal se největším z inspirátorů, který věřil tomu, že počítače jednou zásadně změní náš život. Dokázal v těch nevzhledných monstrech vidět stroje vhodné ne jen pro statistiku či zpracování dat, ale i pro komunikaci a získávání informací.
Předpověděl toho opravdu mnoho, ale v jednom i jeho úžasná představivost selhala. Netušil, že jednou bude mí doma každý jednu, a co jednu, klidně i několik malých chytrých věciček napojených na internet. Že počítače budou snadno přenosné, že je klidně strčíme do kapsy a budeme s nimi moci pracovat naprosto kdekoliv. Něco takového bylo mimo představivost i těch nejlepších vizionářů šedesátých let. Je opravdu k neuvěření, jak se svět za tak krátký čas proměnil.
