Internet k tomu nesmírně svádí, a stává se to stále větším problémem pro zaměstnavatele.
V prvních letech Internetu byli zaměstnavatelé možná spíše rádi, když jejich lidé aktivně pracovali s Internetem a nehleděli příliš na to, zda se jedná o soukromou činnost nebo práci výlučně pro firmu. Také to nebylo obvykle snadné rozeznat; Internet byl v těchto letech (cca do roku 1997) především místem pro vzdělávání, komerce a zábavy na něm bylo pomálu, takže práce s Internetem obvykle znamenala zvyšování vzdělání či kvalifikace zaměstnance.
V posledních letech se ale situace prudce mění. Internet se (naštěstí) stává místem pro trávení volného času a pro různou mimopracovní činnost, jako je nakupování, vyřizování styků s úřady a podobně. A je pochopitelné, že lidé, kteří mají v práci k dispozici Internet, jsou jím nesmírně sváděni právě k tomuto využívání. Situaci si můžeme představit k firmě, kde má každý zaměstnanec na svém pracovišti (díky péči jeho zaměstnavatele) trvale puštěnou televizi, vedle ní hrací automat, vedle stojánek s veškerým denním tiskem a časopisy, a kde si může bez problémů neustále povídat se svými známými a příbuznými. Taková situace je jistě absurdní a pravděpodobně neexistuje u žádné firmy na světě – a přece ano: díky Internetu mají tyto (a vlastně mnohem širší) možnosti dnes desítky miliónů lidí na světě.
Podle průzkumů dnes 90 % lidí, kteří mají v USA v práci Internet, brouzdá pro zábavu během pracovní doby; 84 % pracovníků posílá z práce soukromé e-maily. Obdobná čísla potvrzují komerční weby – Amazon.com či eBay.com, stejně jako weby pro zábavu (včetně třeba webů pornografických) shodně tvrdí, že největší provoz je u nich v pracovních hodinách.
(Zde budou možná zajímavé naše zkušenosti: Živě má rovněž špičku v pracovní době, mezi devátou a desátou hodinou ranní, ale vysoká návštěvnost je rovněž v podvečerních hodinách, kdy je levnější přístup k Internetu. Živě je ale profesní médium a jeho používání v práci je logické; naproti tomu je zajímavé, že nákupy na Vltavě jsou rozloženy vcelku rovnoměrně od dopoledních hodin až do půlnoci, bez extrémních špiček v pracovní době).
Protože je dnes zvykem také všechny škody vyčíslovat, přináší průzkumy i příslušná čísla: jen na „strojovém čase“ (tj. podíl na nákladech na pořízení počítače a software) ztrácí americké firmy miliardu dolarů ročně, mnohem více miliard je však ztraceno díky nižší produktivitě, nižším výkonům díky pracovní době strávené používáním Internetu k soukromým účelům.
Problémem je jednak to, že ještě nedávno vůbec nebylo používání Internetu v práci k privátním účelům bráno jako nějaký přečin, takže dnes se to ještě zdá jako „normální“; lidé říkají (celkem oprávněně), že zejména při usilovné práci jsou chvilky relaxace nutné. Popřípadě, že fungují jako „multitasking“ pracovníci, že jsou schopni současně pracovně telefonovat či přemýšlet o pracovním úkolu a zároveň brouzdat po webu pro zábavu. Jistě jedna ze správných odpovědí je, že toto je zejména problém přímého nadřízeného, který si to ve svém týmu musí vyřešit, například motivováním za výsledky a nikoli za čas strávený v práci. Jenomže tak jednoduché to není; lidé mají své slabosti a Internet je tak svádivý, je to horší, jako když člověku, který má k smrti rád sladké, ale musí držet dietu, dáte na pracovní stůl mísu pralinek.
Zaměstnavatelé v USA se dnes brání jednak dostupnými technickými prostředky, jednak tím, že u svých zaměstnanců skutečně tuto činnost deklarativně staví „mimo zákon“; některé významné společnosti například svým zaměstnancům naprosto zásadně zakazují posílat privátní maily z pracoviště. Opět lze uvést pár čísel: údajně 27 % amerických firem kontroluje zaměstnanecké maily (!!!), před dvěma lety to bylo 15 %, a 21 % firem prohlíží soubory na počítačích svých zaměstnanců, zda si z Internetu nestahují například porno, herní software atd. (před dvěma lety to bylo 13 %). Propouštění za porušení těchto pravidel jsou dnes naprosto běžným jevem.
Jaká může být situace v ČR? Zcela nepochybně ještě výrazně horší; osobně si nedovedu představit českého zaměstnance, který má Internet v práci k dispozici a nepoužívá jej i k soukromým účelům, přičemž současně zaměstnavatelé toto tiše, byť nespokojeně, tolerují. Důvodem jsou jiné, nepochybně „měkčí“ vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem než v USA, ale také to, že práce je pro většinu našich lidí jediným místem s přístupem k Internetu, resp. místem, kde je přístup zdarma, v rámci firemního paušálu pevné linky. Proto ani enormní tvrdost, jako je například striktní zákaz soukromých mailů v práci, není logická a pravděpodobně by nevedla k zvýšení produktivity firmy, ale spíše k opaku; rovněž jsou celkem logické námitky typu: hodinku si využiju Internet v práci k soukromým účelům, protože si je potřebuji splnit a doma jej nemám, a zůstanu tu o to déle.
Jenomže „americký vzor“ se časem dostane i k nám. Lidé budou mít Internet doma za paušál, a nabídka zábavy i komerce se na českém Internetu podstatně zlepší – takže současná americká schizofrenní situace, ve které je jednak nutné, aby člověk měl Internet v práci, protože jej k práci potřebuje a jednak velmi hrozí, že jej bude zneužívat, dostane i k nám.
Nedomnívám se, že by technologie „Velkého Bratra“, tj. monitorování mailů, prohlížených stránek a přenášených souborů byly tím pravým postupem. Nejbližší šéf to bude mít ke svým podřízeným zkrátka o něco těžší, ale výsledku, tj. nevyužívání Internetu v práci k soukromým účelům bude muset docílit opět především běžnými nástroji šéfa, vyjednáváním, motivováním, a ovšem i hrozbou represe.
Především se však rýsuje jeden model, který tuto situaci dokáže vyřešit takřka dokonale. Je jím metoda práce doma, která je zejména v USA využívána stále více. Pokud pracovník tráví drtivou část svého času za pracovním stolem a počítačem (tj. pokud je jeho jediným nebo naprosto převládajícím pracovním rozhraním obrazovka počítače, myš a klávesnice), může stejně dobře jako v práci pracovat i doma a do práce chodit pouze na schůzky a porady. V tom případě pracuje vlastně „v úkole“ a je zcela na něm, jak moc se nechá svést Internetem a jak moc času bude věnovat práci.
