Konkurence je zdravá, ale jenom s tímto názorem nevystačíme. Browsery jsou toho dobrým příkladem.
Dva články na Živě z posledních dnů vyvolaly bezprecedentní uživatelské reakce a vášnivé diskuse – byl to můj článek o vysokém podílu MSIE na trhu a reakce Martina Kopty na něj. Články i diskuse nadhodily několik problémů, které, jak se zdá, zajímají spoustu z vás a není na ně stejný názor.
Nejdříve ještě pár vět k prvnímu článku. Uznávám, že titulek je příliš zobecňující a pro toho, kdo nepřečte vlastní článek, je zavádějící – poměry prohlížečů ve světě budou jiné a mírně odlišný může být i „český průměr“; budeme v tomto dále pátrat a zjišťovat přes relevantnější zdroje (např. přes reklamní sítě, obsluhující skutečně 90 % českého Internetu), jak na tom je celý trh.
Nyní ale k tématu. V diskusi zaznělo několik názorů, které se silně vyslovují pro existenci více prohlížečů. Argumentují tím, co všichni známe: konkurence prospívá inovaci, konkurence prospívá zákazníkům. Další názory pro podporu jiných prohlížečů než Microsoft Internet Exploreru jsou postaveny na obavě z firmy Microsoft: že je schopna prohlížeč zneužít pro své účely, pokud by se stala skutečným monopolistou, že by mohla architekturu prohlížeče uzavřít, že by jej nakonec mohla učinit i placeným produktem a dalším svým nástrojem pro pokusy o ovládnutí světa. Názory se ale shodují v jednom: že dnes je MSIE s přehledem nejlepší prohlížeč na trhu.
Domnívám se, že první z obou argumentů je podstatně slabší než ten druhý. Svět je příliš složitý a vymykající se jednoduchým pravidlům na to, aby bylo možno říci „čím více je konkurence, tím lépe“ a platilo to vždy. Najdeme totiž dostatek příkladů toto tvrzení podporujících, ale také mu i odporujících, a nemusíme chodit daleko – nemusíme vůbec opouštět výpočetní techniku.
Před nějakými sedmi lety se procesory RISC tyčily nad architekturou „CISC“ (tento pojem je už dnes opuštěn) od Intelu jako mrakodrap nad perníkovou chaloupkou: nejen na servery, ale i pro slušnou grafickou a výpočetní práci nebyla jiná alternativa než RISC/Unix. Jenomže sedm výrobců vyrábělo sedm řad procesorů RISC (navzájem naprosto nekompatibilních) a jak nedávno uvedl Hewlett-Packard, vývoj každé nové verze stojí zhruba dvě miliardy dolarů. Pod tlakem jediného standardu (Intel a 80x86) tyto procesory neustále ustupují z trhu: stanice už v podstatě opustily a v serverech je to otázka několika let, navíc ze sedmičky už zbyla jenom trojka, ostatní už vývoj a mnohdy i produkci opustili – obvykle za velkých ztrát.
Současně ale i na platformě Intelu je vidět, jak je konkurence zdravá – firma AMD, vyrábějící ovšem naprosto kompatibilní produkty s Intelem tomuto skoromonopolistovi pěkně zavařila a zákazník z toho má jenom radost a profit.
Druhý případ je ještě zajímavější: Apple vs. PC. Monopol na počítače Apple má firma Apple. Díky tomu jsou tyto stroje podstatně vyladěnější než PC, nehrozí u nich příliš „nekompatibilita sama ze sebou“ jako u PC, pořád se nesháníte po nějakých driverech. Žádná konkurence, stoprocentní monopol: na jedné straně fungující produkt, na druhé straně ale produkt drahý, nepříliš dostupný, špatně servisovaný. O zákazníka se nikdo nepřetahuje – tak tomu u monopolu bývá. U PC je vše naopak: díky zcela otevřenému trhu existují miliardy různých konfigurací osobního počítače, přičemž desítky miliónů z nich nefungují dobře nebo možná vůbec. Do světa osobních počítačů patří i software, kde je svět také díky Microsoftu nesmírně otevřený. Zřejmě mně řada z vás už nyní nadává, ale podívejte se na realitu. Je těžší psát hry pro PC (Windows), nebo pro PlayStation 2? Kde má uživatel více volnosti? Který operační systém (samozřejmě, kromě open source software) nabízí využívat přímo základních knihoven použitých pro stavbu operačního systému a typických aplikací (MFC, Microsoft Foundation Classes)? Nediskutujme nyní o kvalitě MFC, to je jiná otázka – důležité je, že produkty Microsoftu jsou pro vývojáře aplikací docela slušně otevřené, například zcela nesrovnatelně otevřenější než produkty Novellu. Jistě bychom si je dovedli představit otevřenější (např. na úrovni OS), ale je to podstatně lepší než u většiny trhu.
Za současné situace by tedy byla existence jediného standardu a jediného prohlížeče pro trh přínosem, protože umožní rychlejší vývoj, rychlejší zlepšování kvality Internetu. Hlavní otázka ale je, zda má tyto standardy určovat nějaká instituce nebo privátní firma. Pokud bychom se nebáli zneužití ze strany této privátní firmy (o tom ale bude řeč dále), pak je lepší, když tento standard bude určovat privátní firma. Ostatně se to už ukázalo v posledních dvou letech: pokud někdo podstatně posunul dopředu vývoj Internetu, nebyly to instituce typu W3C, ale privátní firmy jako Microsoft, Sun Microsystems nebo Macromedia. Důvody jsou jednoduché: tyto (a nejen tyto) společnosti jsou nemilosrdně a neúnavně hnány kupředu, jsou dravé a agresivní, a konsorcia typu W3C se jim v této dravosti nikdy nemohou rovnat. Je to z hlediska pokroku a růstu ekonomiky něco jako rozdíl mezi kapitalismem a socialismem: na jedné straně ti největší, nejvycvičenější a nejdravější žraloci, na druhé straně pár pánů a dam bez biče nad sebou, kteří se jednou za rok sejdou na sjezdu, kteří „dostali úřad“ a tudíž úřadují. Jenom schvalování základních standardů, jako je HTML 3.0, 3.2, 4.0, trvalo W3C vždy nejméně půl roku... takhle se ale pokrok na Internetu nedělá. Pokud pak vezmeme výše uvedené (a další) firmy, zjistíme, že si svůj příspěvek k pokroku vydobyly vlastní kvalitní prací: Java či Flash se ujaly a staly se součástí prohlížečů ne proto, že jsou od firem Sun a Macromedia, ale že jsou dobré – a totéž platí o některých „proprietárních“ standardech Microsoftu.
Otázka zneužití standardů, zejména tak silnou firmou, jako je Microsoft, ale je naprosto na místě. Dovedeme si představit, co by se mohlo stát, kdyby Microsoft měl stoprocentní kontrolu nad okénkem, kterým lidé koukají na Internet. V nějakém obzvlášť hrůzyplném scénáři by Microsoft mohl vybírat desátek z každého internetového obchodu, od každého providera, prostě by se mu mohl splnit sen, který kdysi Bill Gates bezelstně prolátl – mít cent z každého dolaru, který projde světovým obchodem.
Faktem ale je, že dnes pravděpodobně žádná jiná firma na světě není schopna a ochotna investovat do vývoje prohlížeče takové peníze jako Microsoft. Uvádí se, že vývoj např. Excelu stál firmu několik set miliónů dolarů – to je pro většinu světových firem víc, než činí jejich roční zisk, a protože prohlížeč je software, na který je nutné vydělat „nějak jinak“, protože sám je zadarmo, činí z jeho vývoje drahou legraci.
Jak z toho ven? Domnívám se, že jediné řešení je nestavět se nijak dramaticky proti tomu, aby byl vývoj prohlížeče a řady souvisejících internetových standardů ponechán na volné ruce trhu (jinými slovy: na Microsoftu a pár dalších firmách), ovšem kontrolovat jejich zneužití a institucionálně – například prostřednictvím antimonopolního úřadu – vynutit jejich otevřenost, tedy to, aby byly k dispozici dalším vývojářům. Nemusí samozřejmě jít o kompletní kód prohlížeče, ale měl by mít jakýkoli další vývojář šanci vyvinout stejně dobrý prohlížeč, tj. neměly by existovat například proprietární souborové formáty jako je .doc a .xls atd.
Microsoft dnes tuto otevřenou hru v oblasti Internetu docela hraje a dává k dispozici až překvapivě mnoho ze svých internetových technologií (na rozdíl od technologií komerčních, jako jsou servery či kancelářské aplikace!). Pokud by bylo možné zajistit – a domnívám se, že to možné je, že se například s procesem s Microsoftem americký antimonopolní úřad i vláda hodně poučily a budou schopny příště zasahovat rychleji i kompetentněji – pak by existence jediného, prakticky monopolního prohlížeče a standardů prakticky určovaných či spoluurčovaných privátními firmami nepřispěla k zabití Internetu, jak se vyjádřil jeden z diskutujících, ale naopak k jeho rozkvětu a rozvoji.