Je „digitální dekáda“ Microsoftu splnitelná?

Všimněme si jedné věci: Bill Gates je ve své roli „hlavního architekta“ firmy pevněji v sedle než byl dříve jako její formální vrcholný představitel, zodpovědný i za běžný chod. Zatímco jeho působení v letech 98-2000 nebylo příliš šťastné a například v konfrontacích s americkou justicí spíše „propadl“, nyní prezentuje ucelené a smělé plány, které je nutné brát vážně.

Jeho nedávný projev o „Digitálním desetiletí“ na americkém Comdexu je závažný a věcný – žádné obvyklé marketingové řeči o tom, že příští Windows budou mnohem lepší a výkonnější než ty předchozí. Microsoft a jeho divize „eHome“ chce přetvořit domácnost na „PC-centrický“ svět, uprostřed výkonné PC (či výkonná PC) připojené k vysokorychlostnímu Internetu, ovládající vše, co je v domácnosti na elektřinu – od žárovek přes veškeré vybavení kuchyně až k zařízením produkujícím obraz a zvuk. To je jedna z tváří „digitálního desetiletí“, předkládaná Microsoftem. Není nyní podstatné, jakou roli v tom bude hrát firma sama - samozřejmě usiluje o to, aby to byla role klíčová, aby to „bez Microsoftu nešlo“, ale podobné plány má i několik dalších firem. Otázkou ale je, zda je to vize reálná – alespoň v tom časovém rámci, v jakém je předložena.

Jsem zde mírně skeptický – nemyslím si, že vize je „nesmyslná“, ale domnívám se, že příliš nebere v potaz překážky, které existují, nezkoumá je podrobně a neklade si kritické otázky „ďáblova advokáta“. Rovněž pak příliš nereflektuje realitu posledních let, týkající se Internetu.

V uplynulých letech jsme byli svědky raketového vzestupu Internetu, ale také jeho pádu. Jako konzument si jeho „pád“ neuvědomujeme, protože Internet zde přece stále je, je bohatý a nikdo jej nezrušil, ale Internet netvoří jeho koncoví uživatelé, ale společnosti, které vytvářejí jeho infrastrukturu a jeho obsah. A tyto firmy v posledních pěti letech investovaly souhrnně do Internetu částky v desítkách miliard dolarů – částky, které se nevrátily. Nejedná se vůbec jenom o ony medializované zkrachovalé firmy a firmičky, to je jen vrcholek ledovce: proinvestované peníze jdou na vrub i tisíců kamenných firem, ve kterých ale jsou jenom zápornou účetní položkou, navenek neviditelnou, a pouze snižující celkový hospodářský výsledek firmy. Na Internetu prodělal Disney i Bertelsmann, Time Warner i Toys´r´Us; na Internetu prodělaly peníze telekomunikační firmy, jedna vedle druhé – proto je telekomunikační průmysl dnes v krizi jako celek. A domnívám se, že i samotný Microsoft, pokud by spočítal přímé finanční zisky a ztráty z „Internetu“, by skončil u velkého záporného čísla. Samozřejmě jsou zde také zisky a přínosy, ale domnívám se, že je nutné položit dvě důležité otázky a zkusit na ně také dát odpovědi:

1: „Co byste (v segmentu Internetu) dělali, kdybyste se mohli vrátit o šest let pozadu a zkusit to znovu? Odpověď: „Šli bychom do toho také, ale pomaleji, obezřetněji, s větším hlídáním nákladů, s větším soustředěním na výnosy“.

2: „Chystá se tu další podobné dobrodružství – co budete dělat?“, Odpověď: „Nebudeme to ignorovat, ale už kvůli utrpěným ztrátám k tomu budeme přistupovat dvojnásob opatrně a dvojnásob obezřetně, a neočekávejte žádné ´strategické´, dlouhodobé investice – rychlý byznys, to ano“.

Takzvaný „krach Internetu“, daný samozřejmě přehnanými očekáváními a přehnanými investicemi, skutečně spálenými penězi, bude mít za důsledek nesrovnatelně opatrnější, a v mnoha případech i zbytečně opatrný přístup k investování do nové „Velké věci“.

Co splnění cílů „digitální dekády“ vyžaduje?

• obrovské investice do tzv. broadband Internetu (širokopásmového, vysokorychlostního). Ten má dnes k dispozici pár procent lidí v USA, zejména díky zainvestování telekomunikačních firem. To není málo, ale ani ne mnoho – bohužel „černým mrakem“ visícím nad dalšími investicemi je to, že vedoucí firmě v oboru, společnosti Excite@Home, kdysi „synonymem“ tohoto druhu podnikání v USA, se bohužel nepodařilo prorazit a firma dokonce skončila neslavným krachem a ukončením služeb. Pokud se díváme po dalších zemích, je zde situace ještě podstatně horší – po nějakém široce rozšířeném broadbandu ani památky.
• Podobně jsou na tom i nabídky služeb využívající vysokorychlostní Internet a nabídky produktů pro něco jako „PC-centrickou digitální domácnost“. Nejhorší je situace v možnostech propojování všeho se vším – „technicky“ samozřejmě můžete napojit ledničku na Internet přes váš počítač, ale je to skutečně záležitost pro technika, navíc velmi odborného, nikoli běžného uživatele. I zde je vůle k investicím docela malá, a není divu.
• Neexistují bezvýhradně uznávané a dodržované standardy. Realitu lze přiblížit k situaci, kdy se člověk rozhoduje o novince pro svou domácnost: zavedení elektrického proudu a jeho rozvedení po domácnosti. Dodavatel mu nabízí deset různých možností: střídavý, stejnosměrný, s různými napětími i frekvencemi; zavedení každé z nich je velmi nákladné. Uživatel domácnosti jde do prodejny elektrospotřebičů a zjišťuje, že na výběr je dvacet různých produktů (místo očekávaných pěti set), které používají devatenácti různých parametrů elektrického proudu. Jde tedy do vedlejší prodejny a objedná si petrolejku a sporák, kde se topí dřevem.

Další překážkou je pak už absence dostatečné poptávky – alespoň zatím. Nepochybně je internetové připojení už dnes čímsi, co patří k životě vyspělejšího člověka, patří to k „lepšímu standardu“ domácnosti, a domácnosti je buď mají, nebo by jej chtěly mít. Poptávka zde tedy je, i když aktivní a hluboké využívání Internetu zatím ne: i v tomto jsme někde „na konci první třetiny“, odhadl bych. Poptávku po „digitalizované domácnosti“ ale zatím nevidím – jistě se najdou tisíce early adopters, technických nadšenců, kteří po něčem podobném touží a jsou ochotni pokrýt podlahy, stěny a stropy svých domovů za skřípění zubů ostatních členů domácnosti dráty a různými dalšími udělátky, aby mohli dosáhnout toho, že zapnou sporák prostým úderem myši na stejnojmenné tlačítko na obrazovce svého počítače. Drtivé většině lidí dnes uspořádání jejich domácnosti vyhovuje, případně mají daleko přízemnější tužby, splnitelné i dnes – domácí kino, DVD přehrávač, myčka nádobí a podobně. A i k pomyšlení na digitalizovanou domácnost, což samozřejmě bude znamenat, že se veškeré vybavení domácnosti musí vyměnit za nové, je ještě moc a moc daleko.

Myšlence digitální domácnosti věřím – jsem si jistý, že musí přijít stejně tak neodvratně, jako (například) z našeho světa odejdou automobily spalující naftu nebo benzín. Ale stejně jako auta spalující neobnovitelná fosilní paliva nezmizí ze světa během deseti let, se naše domácnosti nestanou za desetiletí plně digitalizovanými – obojí si vyžádá výrazně delší čas.a