Přestože jsou digitální fotoaparáty ve srovnání s klasickou fotografií ještě pořád na počátku vývoje, už nyní disponují možnostmi, jimiž svoje analogové kolegy překonávají. Jednou z funkcí, kterou „klasika“ nezná, je vyvážení bílé a věřte, že rozhodně nejde o zanedbatelnou vymoženost bez většího významu. Naopak – možnost vyvážení bílé představuje jednu ze zásadních výhod digitální fotografie.
Tento článek najdete v časopisu Computer 3/02, který vyšel 14. 2. 2002
Petr Lindner: Připomeňme si dobře známou situaci: fotografujeme na klasický film v prostředí se zářivkovým osvětlením. Čím to, že jsou snímky barevně posunuté k zelenožlutým odstínům? V žárovkovém světle dostáváme fotografie sice příjemnější – teple žlutooranžově zabarvené, ale pořád nekorektně barevné. Jako poslední příklad si uveďme zimní odpoledne, kdy sníh na snímcích bývá více modrý než bílý.
Všechny situace mají jednoho společného jmenovatele: barvu světla (přesněji teplotu chromatičnosti). Barevné podání filmových materiálů je zkrátka optimalizováno pro určité osvětlení. Drtivá většina je určena pro tzv. denní světlo, přičemž v nabídce pro profesionály najdeme ještě filmy pro umělé osvětlení. Každá odlišná světelná situace pak představuje problém. Klasická fotografie jej do jisté míry ještě řeší konverzními filtry. Ale co digitální snímání?
Jak jsme si již řekli v úvodu, je to právě funkce vyvážení bílé, kterou u žádného klasického fotoaparátu nenajdeme. Digitální fotoaparáty zkrátka využívají možností softwarových (přesněji firmwarových) úprav obrazu přímo v přístroji. Ten dokáže vyhodnotit barvu světla snímané scény a na základě tohoto měření upraví data tak, aby barevné podání bylo pokud možno přirozené.
Vyvážení bílé má každý, i ten nejjednodušší digitální fotoaparát. Přístroj však nemusí nutně mít nějaký ovládací prvek vztahující se k funkci vyvážení bílé, protože ta funguje automaticky. Ale ne vždy postačuje automatika, a proto lépe vybavené modely disponují několika dalšími předvolbami. K nepsanému standardu fotoaparátů, aspirujících na nejvyšší příčky pak ještě náleží uživatelská kalibrace vyvážení bílé. Pojďme si tyto funkce probrat postupně.
| Nebojte se vyvážení bílé
Vyzkoušejte automatiku v různých světelných situacích – možná budete překvapeni, jak dobře funguje.
V případech, kdy automatika nevyhovuje, použijte přednastavené hodnoty.
Jestliže vám velmi záleží na záběru a máte dostatek času, použijte uživatelskou kalibraci.
Nejste-li počítačoví grafici, věnujte vyvážení bílé pozornost. Namodralý sníh přebarvíte vcelku snadno, ale třeba pleťovou barvu budete ladit v počítači jen s velkými obtížemi. |
Automatika je vcelku jasná věc. Nemusíme se jí ale úplně vyhýbat, protože u většiny slušných digitálních fotoaparátů funguje velmi dobře i v řadě nestandardních situací. Koneckonců výrobci se snaží maximálně zjednodušit ovládání, a mezi to patří i pružná automatika vyvážení bílé, kdy uživatel nemusí často přepínat mezi jednotlivými volbami.
Domnívám se, že výrobci by měli právě automatice vyvážení bílé věnovat největší pozornost. Fotograf je také člověk a ten je jak známo od přírody líný. Proč se má neustále prodírat nastavením přístroje, když funguje dobře automatika? Koneckonců ještě před deseti lety bylo nutné u většiny fotoaparátů nastavovat ručně čas i clonu. Dnes nikoho nepřekvapí expoziční automatika, takže se jistě můžeme těšit i na perfektní automatiku vyvážení bílé.
Když automatika „nestíhá“… … použijeme předvolbu (zde pro žárovkové světlo).
V praxi však nastanou situace, na které je i výborně fungující automatika krátká. A pak přicházejí ke slovu předvolby vyvážení bílé. U většiny digiťáků najdeme nastavení slunečno, zataženo, žárovkové světlo, zářivkové osvětlení a někdy také předvolbu pro snímání s bleskem. Použití je vcelku logické: ve světelných podmínkách, kdy automatické nastavení nevyhovuje, použijeme předvolbu pro příslušný druh světla. Na tomto místě bych si ještě jednou dovolil apelovat na výrobce digitálních fotoaparátů. Co takhle udělat funkci tzv. bracketingu vyvážení bílé? Pracovala by podobně jako expoziční bracketing – přístroj by udělal tři (nebo i více) snímků jednoho motivu, ne však s různými expozičními hodnotami, ale vždy s jiným nastavením vyvážení bílé. Uživatel posléze vybere nejlepší snímek a ostatní, jak už to u digitální fotografie chodí, prostě smaže.
Poslední volbou pro fajnšmekry je uživatelská kalibrace. Například při smíšeném osvětlení nefungují korektně ani přednastavené režimy. Zde pomůže jen uživatelská kalibrace (i když je nutné přiznat, že jsou extrémní situace, kdy nápravu zjednáme pouze lokálními barevnými korekcemi v počítači). Celé se to děje asi takto: fotograf zapne funkci, namíří přístroj na bílou plochu (např. obyčejný kancelářský papír) a „naslepo“ odexponuje. Přístroj podle tohoto referenčního snímku upraví barevnost a u dalších záběrů drží tyto barevné korekce. Drtivá většina digiťáků disponujících touto funkcí tak podává při správném použití až neuvěřitelně barevně přesné fotografie i ve světelných situacích, kdy na klasickém filmu bude téměř vždy viditelný nepřesný barevný nádech.
Měření světla vícesegmentové – světlocitlivý snímač fotoaparátu je pomyslně rozdělen do segmentů (u některých modelů je jich i 256), expoziční automatika se podle poměru mezi celkovým dostupným množstvím světla a jeho rozložením do jednotlivých segmentů snaží navrhnout takové expoziční hodnoty, které by umožnily co nejlepší záznam celé snímané scény – tj. světlých i tmavých partií.
Měření světla bodové – expoziční hodnoty jsou nastavovány podle množství světla dopadajícího na velmi malou plochu snímače (většinou v jeho středu), a to tak, aby zajistily optimální záznam právě této části snímané scény (bez ohledu na části zbývající).
