Metodiky se kterými jsem se setkal mi většinou připadly jako (špatný) kompromis mezi rovinou abstraktní (t.j. tím, co se zrovna autoři metodologie pokusili zobecnit, resp. věřili tomu, že by to mohli zobecnit) a konkrétní (co se autoři zobecnit nepokusili, neboť to neuměli, nebo uměli, ale kdyby to udělali, tak by svoji metodiku těžko prodali).
Pokus použít takovou metodiku v praxi pak většinou znamená, provést dodatečnou abstrakci tam, kde to neudělali autoři a naopak, promítnout výsledný abstraktní model do reálné situace. Není se tedy čemu divit, že se na tom uživí dost firem .
Znám jen jeden případ metodiky, která je v zásadě tak abstraktní, že nemá formální ani logické chyby, bohužel z tohoto důvodu není pro velkou většinu lidí použitelná.
Tohle platí pro metodiky řízení obecně. Vývoj software, pokud to autor měl hlavně na mysli, ovšem představuje, v rovině týmové, určité specifikum v tom, že se v zásadě jedná, z menší nebo větší míry (nemluvme o tvorbě webových stránek) o tvůrčí práci. Už někdo někdy publikoval metodiku na řízení týmu výtvarníků, nebo dramatiků? Základní otázky, jak dlouho to bude trvat, kolik to bude stát a kolik lidí na to bude potřeba, totiž žádná metodika nemůže v tvůrčí oblasti zajistit. Bohužel, zrovna od tohoto (resp. schopnosti tyto věci určit) se odvíjí úspěch softwarových projektů.
Pro zájemce bych uvedl, že zajímavé pojetí např. představuje Jim McCarthy ve svých knihách "Dynamics of Software Development" (česky Softwarové projekty), a "Software for Your Head", který nebere řízení jako pojem, který lze měřit, ale jako rozvoj odborných ale hlavně mezilidských vztahů všech zúčastněných.
Pro špatného vedoucího je jakákoliv metodika zbytečná, pro dobrého je těžké najít vhodnou tak, aby ho místo rozvoje spíš neomezovala, případně nenutila k něčemu, co je proti jeho přesvědčení.