Jak používat velké disky, i když váš BIOS jejich používání nepodporuje? Nemůžete používat velké disky ve svém počítači, protože je váš BIOS nepodporuje? V tomto článku najdete hned čtyři možné varianty, jak na tento problém vyzrát!
Není to tak dávno, kdy se ještě prodávaly základní desky s BIOSem, který podporoval třeba jen disky o kapacitě 8,4 GB nebo méně. Nyní, kdy se běžně prodávají pevné disky o kapacitě 80 GB a více, se nám naskýtá otázka, zda by nešlo i přes toto omezení velké disky ve starších deskách používat. Odpověď na tuto otázku naleznete hned v několika více či méně praktických variantách.
První varianta – myslí-li výrobce základní desky na zákazníka
Zjistěte si na stránkách výrobce základní desky, zda neexistuje novější verze BIOSu, která by již podporovala disky o větší kapacitě. Málokdy si ale výrobce (právě u starších základních desek) "dá tu práci" udělat novou verzi BIOSu, která by tyto problémy vyřešila. Neodpustím si malou poznámku: Při hledání BIOSu pro vaši desku můžete narazit na BIOS, který podporuje větší disky, ale je pro jinou základní desku, byť se název od té vaší liší jen nepatrně. V žádném případě se nepokoušejte tento BIOS nahrát do základní desky – mohli byste způsobit její totální nefunkčnost!
Druhá varianta – nemáme-li hluboko do kapsy
Jednou z variant je také koupě nové základní desky. Touto variantou se ale příliš zabývat nebudeme, protože je finančně nákladná a hlavně existují varianty, kdy si koupi základní desky ušetříme.
Třetí varianta – myslí-li na vás výrobce pevného disku, aneb jde to, ale dře to
Existují různé freewarové utility od výrobců pevných disků (např.
DiscWizard / Disk Manager od společnosti
Seagate Technology), se kterými můžete používat jejich disky i přes omezení ze strany BIOSu. Tyto utility ovšem mají hned několik nevýhod. Nejenže díky tomu, že změní geometrii disku, podstatně zpomalují počítač, ale hlavně některé aplikace kvůli tomuto "vylepšení" vůbec nefungují! Opět se touto variantou nebudeme zabývat, protože není příliš praktická, i když je hojně využívaná.
Poslední, čtvrtá varianta – aneb vždy je ještě lepší možnost
Existuje totiž ještě jedna možnost, která není příliš známá, jak celý tento problém elegantně vyřešit. Rozdělení disku provedeme
linuxovým fdiskem – a to aniž bychom museli Linux nainstalovat! Proč budeme rozdělovat disk zrovna pomocí linuxového fdisku? Odpověď je velice jednoduchá. Linux totiž neběží na BIOSu a není jím nijak omezován – vidí tedy disk celý. Stačit nám k tomu bude bootovací disketa Linuxu s fdiskem (nelekejte se, žádná kompilace nového linuxového jádra vás nečeká). Vytvoříme ji stažením již hotového obrazu diskety s Linuxem (je to linuxová distribuce
tomsrtbt, určená k záchraně poškozeného systému), která obsahuje fdisk a vejde se na jednu disketu.
Nejdříve si stáhněte soubor tomsrtbt-1.7.361.dos.zip a rozbalte ho. Poté spusťte v MS DOSu soubor install.bat. Zaveden bude předpřipravený Linux, ve kterém budete vyzváni k vložení čisté diskety (všechna data na disketě budou pochopitelně smazána). Vložte tedy prázdnou disketu a stiskněte klávesu enter. Po dokončení tvorby diskety se vás program zeptá, jestli chcete vytvořit další disketu. Stiskněte n a program bude ukončen. Počítač restartuje stiskem kláves Ctrl + Alt + Del.
Před nabootováním z této diskety ještě musíme zjistit (nejlépe na stránkách výrobce základní desky nebo v manuálu), jak velký disk náš BIOS podporuje. Jestliže tuto informaci nezjistíte, spusťte fdisk z DOSu – podle toho, jak velký disk bude "vidět", zjistíte, jak velký disk váš BIOS podporuje. Je to nezbytné pro budoucí správné rozdělení disku.
Nyní už restartujte počítač a nabootujte z této diskety. Až se objeví dole na obrazovce "boot:" stiskněte enter. Potom stiskněte mezerník pro výchozí grafický mód. Nakonec se vás Linux zeptá na rozvržení klávesnice. Stiskněte 9 pro české rozložení a potvrďte klávesou Enter. Nyní jsme už v Linuxu a zbývá se už jen do operačního systému Linux přihlásit. Provedeme to napsáním "root" (v Linuxu je to uživatel s nejvyššími právy), potvrzením klávesou Enter a napsáním hesla (přednastaveno je na "xxxx") a rovněž potvrzením klávesou Enter. Teď už zbývá spustit pouze program fdisk. Dříve než ho ale spustíme, je třeba si objasnit (pro méně zkušené uživatele), co jsou to diskové oddíly. Pevný disk je vlastně skladiště dat. Protože jsou disky velké, lze je rozdělit na menší části tzv. oddíly, (partitions). Ty se pak tváří jako samostatné disky. Každý oddíl může být naformátován s jinou logickou stavbou (organizací dat). Jistě vám budou známy formáty FAT , FAT32, NTFS, které používají operační systémy MS Windows. Linux pak používá např. Ext2 (Second Extended file system). Oddíly mohou být primární, rozšířené (extended), uvnitř rozšířených pak ještě mohou být (dokonce musí být – jestliže chceme místo uvnitř rozšířeného oddílu využít, protože rozšířený oddíl je jakási "schránka") oddíly logické. Primárních a rozšířených oddílů můžeme mít na disku dohromady maximálně čtyři. Z pohledu uživatele potom není počet logických oddílů prakticky omezen. Důležité je také vědět, že operační systémy společnosti Microsoft se dají nainstalovat jenom na primární oddíl.
Také si ještě neodpustím malou poznámku ke značení oddílů a disků v operačním systému Linux (tak budou značeny oddíly v linuxovém fdisku při rozdělování disku). Nejlépe bude, když to vysvětlím na příkladu: Označení oddílu jako hda1 znamená, že oddíl je první (1) na prvním (a ) disku vašeho primárního IDE rozhraní (hd). Hdb3 je potom třetí (3) oddíl na druhém (b) disku vašeho primárního IDE rozhraní (hd) atd.
Nyní zbývá už jen spustit program fdisk. Ten spustíme příkazem "fdisk /dev/hda" (jestliže chceme rozdělit první disk na primárním IDE rozhraní (viz výše) – číslo oddílu se pochopitelně neuvádí).
Dělení disku v linuxovém fdisku je snadné. Příkazem "m" vyvoláme nápovědu, příkazem "p" vypíšeme tabulku rozdělení disku, příkazem "n" vytvoříme nový oddíl, příkazem "d" smažeme oddíl, příkazem "t" změníme ID diskového oddílu atd. Až skončíte tvorbu oddílů, musíme nastavit první oddíl jako aktivní (aby se z něho bootovalo). Pro zajištění bezproblémové instalace MS Windows je dobré vytvořit primární oddíl, na který budeme instalovat MS Windows tak, aby byl celý "viděn" BIOSem (šlo by to i z oddílu, který "viděn" BIOSem není, ale o tom někdy příště) – proto jsme si museli zjistit maximální velikost disku podporovanou BIOSem. Nakonec nezapomeňte uložit změny příkazem "w", protože linuxový fdisk stejně jako třeba Partition Magic nepracuje v reálném čase. Proto můžeme také provedené změny kdykoliv zrušit příkazem "q". Linux ukončíte stiskem kláves Ctrl + Alt + Del.
A teď už můžete spustit instalaci MS Windows, popřípadě jiného operačního systému. MS Windows se automaticky nainstalují na první oddíl na disku (ten, který je označen jako aktivní). Po instalaci a spuštění Windows, ve kterých budete muset další oddíly pravděpodobně ještě naformátovat, "uvidíte" disk celý!
A v čem je "fígl" ? Jak jste zjistili, MS Windows na rozdíl od MS DOSu "neběží" na BIOSu, a tudíž disk vidí celý. Háček byl pouze v tom, že jste dříve museli dělit disk v MS DOSu programem fdisk, který "běží" na BIOSu a který tudíž neviděl disk celý, a tak jste ho ani nemohli celý rozdělit a používat. Nyní po správném rozdělení můžete dokonce v MS Windows oddíly spravovat programem Partition Magic! Nepokoušejte se o to ale v jeho dosové verzi.
Když už fígl znáte, možná vás napadlo, že by šlo podobného výsledku dosáhnout i vložením disku do jiného počítače, který má BIOS, jenž "vidí" disk celý, vhodně ho rozdělit (i normálním fdiskem) a pak ho zase vrátit do původního počítače. Jedna podmínka ale stále platí: operační systém musíte spouštět z oddílu, který vidí BIOS celý.
Ti z vás, kteří jsou v Linuxu "víc doma" a mají alespoň první instalační CD-ROM distribuce RedHat Linuxu 7.1 (nejlépe CZ), nemusí vytvářet tuto disketu. Stačí, když spustí instalaci nabootováním z prvního instalačního CD-ROMu. Při procházení instalace RedHat Linuxu totiž narazíme na dva nástroje (ještě před začátkem kopírování souborů na disk), které umí disk rozdělit; na program Disk Druid – grafický nástroj, ovládání se podobá populárnímu programu Partition Magic od společnosti PowerQuest, a na program fdisk – negrafický nástroj. Linuxový fdisk je v případě české distribuce RedHatu plně lokalizován a má také kvalitní českou nápovědu. Ale to už je pro pokročilejší uživatele, kteří instalaci RedHat Linuxu "mají v malíčku".
Na závěr bych rád řekl, že i když jsem velký příznivec Linuxu, nechci, aby byl tento článek chápán jako reklama na Linux! Nikomu Linux nenutím – vždyť ho taky nemusíte vůbec nainstalovat, a to ani v případě použití instalačního CD-ROMu distribuce RedHat.
