Hloubka ostrosti je pojem, který ať už v digitální nebo klasické fotografii je velmi frekventovaný. Co vlastně hloubka ostrosti znamená, o tom pojednává tento článek.
I naprostý laik zcela správně tuší, že hloubka ostrosti je úzce spojená se zaostřováním fotoaparátu. Nejedná se ale o žádné fyzické zařízení, nýbrž o vlastnost optiky. Velmi zjednodušeně, ale výstižně řečeno jde o to, že objektiv zobrazí ostře nejenom body v rovině zaostření, ale i snímané objekty před a za touto rovinou. Nemusím asi příliš zdůrazňovat význam této vlastnosti. Nebýt hloubky ostrosti, mohli bychom při požadavku na ostrou kresbu fotit pouze ploché, dvourozměrné předměty. Protože je hloubka ostrosti aktuální v digitální fotografii stejně jako v klasické, podíváme se nyní na problém blíže.
Pásmo hloubky ostrosti není vždy stejně velké. Rozsah se může pohybovat řádově v milimetrech, ale na druhou stranu také v desítkách metrů. Důležitá informace říká, že do jisté míry může fotograf velikost hloubky ostrosti řídit. Nejdříve ale musíme vědět, jaké faktory rozsah hloubky ostrosti ovlivňují, tudíž hned k věci. Na hloubku ostrosti mají vliv tři činitelé:
- Předmětová vzdálenost
- Velikost clonového otvoru
- Ohnisková vzdálenost objektivu
Předmětová vzdálenost, tedy vzdálenost na jakou máme zaostřený objektiv, ovlivňuje hloubku ostrosti v tom smyslu, že čím je vzdálenost větší, tím je i větší hloubka ostrosti. Tím je také dostatečně vysvětlený známý problém mizivé hloubky ostrosti při makrosnímání - zde platí již zmíněné milimetry vzdálenosti. Bavíme se samozřejmě o předmětové vzdálenosti při používání stejného clonového čísla a ohniskové vzdálenosti objektivu, jelikož tyto hodnoty ovlivňují hloubku ostrosti jako další faktory.
Zjednoduším-li maximálně výklad vlivu clony, pak stačí říci, že se vzrůstajícím clonovým číslem roste i hloubka ostrosti. Fotíme-li na „plnou díru“, neboli na odcloněný objektiv, jinak řečeno na malé clonové číslo, bude hloubka ostrosti minimální. Jak postupně zvyšujeme zaclonění, zvětšujeme i hloubku pole, v němž budou snímané objekty zobrazené ostře. Když navážu na poslední větu předchozího odstavce, pak je třeba opět zdůraznit, že takto clona ovlivňuje hloubku ostrosti při zachování stejné předmětové vzdálenosti a ohnisku objektivu. O vlivu vzdálenosti již řeč byla, pojďme tedy k problému ohniska.
Budeme-li fotografovat ze stejného místa zoom objektivem nastaveným na různé ohniskové vzdálenostmi (a podotýkám ještě že se stejnou clonou), bude hloubka ostrosti jednotlivých snímků rozdílná. V případě ohniskové vzdálenosti platí převrácený vztah. Menší ohnisko = větší hloubka ostrosti a obráceně.
Jestliže zkombinujeme všechny faktory, pak je zřejmé, že největší hloubky ostrosti dosáhneme při fotografování vzdálených scén maximálně zacloněným širokoúhlým objektivem. Naopak snímky v blízkém předmětovém prostoru focené odcloněným úzkým objektivem budou vykazovat hloubku ostrosti minimální.
Pro úplnost ještě musím dodat, že seznam faktorů pro ovlivnění hloubky ostrosti není vyčerpávající. Profesionálové důvěrně znají možnost jejího zvětšení náklonem a posunem optické osy objektivu, avšak to je technika, kterou žádný z běžných digitálních fotoaparátů - tedy digiťáků střední třídy nedisponuje.
Ostrost s ručením omezením
Nyní známe faktory ovlivňující hloubku ostrosti, můžeme tedy je začít využívat ve svůj prospěch. Záleží jen na tom, jaké máme při fotografování na hloubku ostrosti požadavky. Kreativní využití neostrosti pozadí dodává mnoha záběrům vyšší hodnotu než kdyby bylo vše ostré jako břitva. Naopak jsou případy, kdy je nanejvýš vhodné maximálně ostré podání do maximální hloubky pole - typicky technická fotografie. Ovšem pozor! Hloubka ostrosti má své meze dané optickými zákony, které žádným způsobem nepřekročíme, a tak se velmi často v praxi stává, že i když bychom požadovali hloubku větší, nepodaří se nám jí dosáhnout. Viz již zmíněné makro. Zvětšovat odstup při makrosnímání lze jen omezeně, stejně jako použití širokoúhlých objektivů není vždy ideální (i když dlužno dodat, že amatérské digiťáky umožňují fotografování „na blízko“ zpravidla většinou se zoomem nastaveným právě na nejširší ohnisko). Často nám tedy zbývá jen velké zaclonění ale ...
Fotoaparát samozřejmě musí uživatelské nastavení clony umožňovat. Dobrá zpráva! Srovnáme-li svět kinofilmových „kompaktů“ se stejně konstruovanými digitálními foťáky, dojdeme ke zjištění, že v klasice napočítáme fotoaparáty s clonovou prioritou na prstech možná obou rukou. Něco zcela odlišného nás ale potká u digiťáků. Expoziční časová automatika, tedy režim s možností uživatelského nastavení clony, kdy foťák sám přiřadí odpovídající čas závěrky, nebo dokonce i plné manuální řízení - to je skoro povinná výbava “lepších“ digitálních kompaktů vyšší střední třídy. Je pravdou, že se některé přístroje omezují na pouhé dvě clony - „plná díra“ a mechanicky zařazovaná clonka s menším otvorem. Na druhou stranu ale není problém ukázat prstem na digiťáky, jež v útrobách objektivu skrývají poctivou irisovou clonu, která umožňuje více méně plynulé zmenšování clonového otvoru.
Tak to bychom měli teorii hloubky ostrosti za sebou. V následujících článcích si na fotografiích ukážeme, jak tato problematika vypadá v praxi a slíbit mohu, že se neomezíme jen na jednu situaci.