Cena je to hlavní, hardware se přizpůsobí
Tramiel na rozdíl od Peddla postupně pochopil, že mnohem větší naději na výdělek slibují levné počítače pro masy, nikoliv kvalitní stroje pro firmy či školství. Soustavně vetoval možnost vývoje drahé pracovní stanice, místo toho vsadil v roce 1981 budoucnost firmy na lowendový VIC-20. Pořídit jste si jej mohli za neskutečných $299, tedy za cenu srovnatelnou s tehdejšími herními konzolemi jako Atari 2600. Právě s těmi byl srovnáván a bylo zákazníkům vštěpováno, že přeci nemá smysl pořizovat herní konzoli za cenu počítače, který toho zvládne více.
Jakýkoliv tehdejší mikropočítač stál více, ovšem také více uměl. V tomto duchu se také nesly první recenze, například v časopise Byte, kde zmiňovali VIC-20 jako „nevynikající levný počítač orientovaný na průměrné uživatele“. Jenže ta cena, ta táhla. VIC-20 slavil obrovský úspěch, stal se nejprodávanějším počítačem.
Dobová reklama na VIC-20:
Šlo o první platformu, která kdy překonala v počtu prodaných kusů magický jeden milion. To se podařilo za necelý rok produkce. Ve stejné době Apple dokázal udat přibližně 700 000 svých Apple II, které byly v prodeji od roku 1977. IBM svého prvního PC prodalo jen 13 000 kusů v prvním roce prodeje. Mnohem slavnější chvíle firmy Commodore měly ještě přijít.
Asi nejvýznamnějším důsledkem úspěchu VIC-20 bylo přesvědčení Jacka Tramiela, že cena je to hlavní a samotná hardwarová konfigurace je celkem nepodstatná. Lidé si prostě koupí cokoliv, jen když to bude levné. Právě tento Tramielův poznatek stál za změnou filozofie firmy, která se na několik let přestala snažit o kvalitní top hardware a stala se výrobcem levných počítačů pro masy.
Sám sobě konkurentem
Tramiel ale v této době opět osvědčil skvělý odhad, což při jeho velmi nízkému porozumění technice je obdivuhodné. Dal zelenou pro vývoj budoucího C64 a to navzdory fakt, že se právě na trh dostal jeho poddimenzovaný bratříček. Vývoj probíhal tajně a nevědělo o něm ani marketingové oddělení – když se to dozvědělo, velice protestovalo proti možnosti, že by se na trh uvedl stroj konkurující skvěle prodávané vlajkové lodi.
Jenže právě to byla Tramielova geniální taktika. Když vrhnete na trh stroj konkurující tomu vašemu vlastnímu, tak sice částečně tratíte, ale máte svou vlastní konkurenci pod kontrolou. To je velká výhra, protože jinak se může o to samé pokusit někdo jiný a vy budete muset reagovat snižováním ceny. Právě možnost ovládnout všechny „niky“ trhu i za cenu konkurence sama sobě je v dlouhodobě perspektivě moudřejší řešení.
Hvězda zvaná Commodore 64
Je třeba si uvědomit, že celý ten vývoj nového počítače nevznikal ve vzduchoprázdnu, ale v jednom z nejhektičtějších období existence firmy Commodore, v době, kdy se její nový a nejlevnější počítač VIC-20 začal masově vyrábět a prodávat. Commodore dokázal nejen přijít s prvním sériově vyráběným počítačem (Commodore PET), ale v této době se počítače naučil i vyrábět masově a hlavně neskutečně levně. To byl základ firemního úspěchu a ukazuje to skvělé manažerské schopnosti Jacka Tramiela.
Trik, jak dosahovat nízkých cen, se jmenoval vertikální integrace a byl jedním z nejlepších nápadů Jacka Tramiela. Spočíval ve faktu, že Commodore postupně nakoupil všechny subdodavatele svých komponent, takže ke svým počítačům nepotřeboval pořídit odjinud ani šroubek. No, tak šroubky bezpochyby nakupovány byly, ale kromě těch a několika podobných skladových dílů si Commodore dělal vše sám, od mikroprocesoru, přes klávesnice po bedny počítačů. Díky tomu mohl stlačit cenu na naprosté minimum, což nikdo jiný v této době nedokázal.
V nejlepším odejít
Na druhé straně, Commodore byl prudce rostoucí firmou a začaly se projevovat Tramielovy limity. Jedním z jeho základních manažerských tabu bylo odmítání budgetů pro jakýkoliv projekt a schvalování všech nákladů firmy přesahující tisícovku dolarů. To skvěle fungovalo v malé firmě a minimalizovalo plýtvání, ale s růstem to začínalo být omezující. Jakmile Tramiel odejel na dovolenou, firma se prakticky zastavila.
Tramiel plánoval, že svou firmu postupně předá do rukou svým synům. Měl je tři a všichni byli velmi zdatní – nejstarší Sam vystudoval management, nejmladší Gary byl finančním analytikem, zatímco prostřední Leonard byl z nich nejtalentovanější, získal PhD z astrofyziky a podílel se na vývoji nových počítačů. Tramiel hodlal ze Sama udělat nového šéfa firmy a z dalších synů postupně šéfy příslušných oddělení. Jenže, jak už jsme si řekli, vlastníkem největšího balíku akcií nebyl on, nýbrž Irving Gould.
Ten se sice po celá ta léta občas s Tramielem hádal, nicméně vždy mu ponechával volnost v jednání. Tentokrát ale řekl jasné a zásadní NE. Žádné rodinné škatule hejbejte se nebudou. 13. ledna 1984 se konalo setkání správní rady Commodore a předpokládalo se, že to bude radostné poplácávání se po zádech. Rok 1983 totiž pro Commodore znamenal neskutečný úspěch, protože C64 stoupalo k výšinám. Místo toho zde Tramiel oznámil svou rezignaci. To působilo jako naprostý šok a málokdo tento krok chápal. Co se skutečně v zákulisí odehrálo se už nikdy nedovíme, protože Tramiel i Gould již nejsou mezi námi.
Hry byly lákadlem. Podívejte se na přehlídku her pro Commodore 64:
Atari a tahanice o Amigu
Tramiel z Commodore v podstatě odešel právě včas. Na konci své vlády totiž posvětil vývoj produktů jako Commodore 16 či Plus/4, což byly naprosté propadáky. Je velká otázka, jakou roli by na jeho pověst měly tyto počítače, ovšem on odešel, a tak se zodpovědnosti včas zbavil.
Se svými syny založil nejprve firmu Tramel Technology (pojmenování bylo zvoleno tak, aby se Američané konečně naučili správně vyslovovat jeho jméno) a v červenci 1984 učinil krok, kterým všem vyrazil dech. Odkoupil od Warner Communications počítačovou divizi Atari, což byl největší arcinepřítel firmy Commodore. A do roka poté uvedl na trh zcela novou platformu Atari ST.
Další legenda: Atari ST
Tramiel ale všechno dokonale nezvládl. Nechal si totiž proklouznout mezi prsty možnost ovládnout ještě propracovanější platformu jménem Amiga. Atari totiž této firmičce půjčilo půl milionu dolarů, aby mohla vývoj své čipové sady dokončit. V průběhu této transakce je převzal Jack Tramiel, který rozjel svůj vlastní speciální plán, na jehož konci hodlal pořídit Amigu za hubičku. Nedodržel původně dohodnutou výši nabídky ceny za odkup akcií a neustále ji snižoval.
„Je to fakt zvláštní produkt kapitalistického systému,“ prohlásil o Tramielovi jeden z autorů Amigy. Ovšem generál Tramiel měl svůj útok na pevnost jménem Amiga skvěle promyšlený, to se musí uznat. Přesto se přepočítal. Neodhadl sice velmi nepravděpodobnou, nicméně stále možnou variantu, že by prohrávajícími nepříteli mohly dorazit posily…
Tři dny před vypršením lhůty, do kdy musela Amiga buď vrátit dluh, nebo podepsat jakoukoliv nabídku, ji zkontaktoval Commodore. Dva dny před koncem lhůty si plácli. Tramiel byl poražen a to, zcela paradoxně svou vlastní bývalou firmou.
Být jen levný nestačí
Atari ST bylo vyvinuto za méně než rok, ovšem na trhu se objevilo dříve než Amiga a nabízelo zprvu kvalitnější hardware, než Apple Macintosh. Díky tomu byl také počítač přezdíván Jacintosh. Leč jakkoliv se jednalo o zajímavou platformu s celkem kvalitním grafickým operačním systémem, Tramiel prostě v dlouhodobé perspektivě neměl šanci konkurovat jak Amize, tak Applu, o IBM PC nemluvě.
jack Tramiel na snímku z roku 2007 (zdroj: Wiki, CC SA Alex Handy)
Tramiel počítačům nikdy moc nerozuměl a měl pocit, že stačí prodávat počítače hodně levně. Co je to přesně software a jak je důležitá zpětná kompatibilita, to chápal pouze matně. Atari ST patřilo k nejlevnějším platformám, ale ani to nestačilo. S postupem času byla daleko důležitější nabídka softwaru pro tu kterou platformu a později i kompatibilita s PC. A v obou těchto oblastech Atari ST zaostávalo.
Jack Tramiel firmu postupně předal synu Samovi. Nakonec po marném boji se stal svědkem ukončení výroby počítačů Atari v roce 1993 a prodeje firmy v roce 1996. Dá se říci, že si to tento pionýr masové výroby mikropočítačů nezasloužil. Jenže takový už je život. Na jeho zásluhy, které nebyly ani vizionářské, ani technické, nýbrž veskrze manažerské, však nelze zapomenout.
