Hudební průmysl se zmítá v křečích. Tržby klesají a vydavatelé krachují. Ve světě, kde můžete cokoliv stáhnout zadarmo, za hudbu nikdo neplatí a přestává vznikat nová.
Článek vyšel v Computeru 5/11
Jediný způsob, jak hudbu zachránit, je blokovat připojení k internetu, odstřihávat a trestat? Takhle nějak zní argumentace autorských organizací: vydavatelům klesají tržby, což ohrožuje samotný hudební průmysl – nikdo za hudbu neplatí, takže do ní nikdo nemá chuť investovat, ve výsledku nevznikají nová alba a doplatíme na to my sami. K vyvrácení tohoto mýtu stačí dva grafy. K pochopení, co se bude dít dál, ještě jeden navíc.
Jde to do háje
Graf s celkovými zisky beze zbytku potvrzuje slova autorských organizací a vydavatelů: jde to do háje. Hudební vydavatelé na tom nikdy nebyli tak špatně jako teď. Jde sice pouze o data Spojených států, ale dá se očekávat, že globální pohled by byl prakticky totožný. Je zajímavé, jak dlouho hudební průmysl živila pouze CD. Teprve prudký sešup po roce 2000 donutil vydavatele začít hledat nový distribuční kanál – a objevili internet. Ten ale, jak je vidět, ani náhodou nedokáže zaplnit mezeru v příjmech.
Celkové zisky hudebního průmyslu USA 1973–2009
Zdroj: databáze RIAA a web Business Insider; grafy jsou upravené o inflaci
Zatímco v době největšího rozmachu alb na CD utratil průměrný Američan za hudbu 71 dolarů za rok, v roce 2009 to už bylo pouze 26 dolarů. Čím dál větší část obsazují skladby zakoupené přes web: na konci grafu se blíží polovině veškerých vydavatelských zisků.
Kvalita půjde dolů?
Podle autorských organizací vede nedostatek financí pro vydavatele k úpadku hudebního průmyslu. Bude se prý vydávat méně a kvalita půjde dolů. Ke kvalitě hudby asi tolik: vydavatelství usilují o zvýšení zisku. Jejich produkci diktuje trh, takže se vydává to, co si koupí nejvíc lidí. Kvalita není kritérium.
Co kvantita? Vzniká po roce 2000, kdy začal propad hudebního průmyslu, méně alb než dříve? Oficiální statistika neexistuje. Po chvíli hledání jsem ale našel komunitní server Discogs, který dá solidní vzhled do počtu alb, která se každoročně objeví na celém světě. Jsou navíc rozdělena do kategorií, takže proti sobě můžu postavit alba vylisovaná na CD a alba distribuovaná digitálně.
Počet celosvětově vydaných alb 2001–2009 (Zdroj: Discogs)
Výsledek nepřekvapí. Počet alb vydaných u nahrávacích společností až do roku 2007 neklesá. Pak sice klesat začne, ale nijak fatálně. Postupně se navíc na CD dotahují alba publikovaná pouze online; někdy v polovině roku 2009 už je víc těch druhých. Tedy těch, které vydavatelský průmysl vytrvale ignoruje. Jsou to z velké části produkty nezávislých labelů a samotných kapel.
Kupují se jednotlivé skladby
Poslední graf ukazuje nástup samostatně prodaných skladeb. Singly na vinylu se prodávaly docela dobře, u kazet a CD už hůř. Na webu se poměr prodaných alb a singlů obrací – preferovanou formou investice do hudby je nákup samostatných skladeb, alba se kupují minimálně.
Přesně v tomto místě začíná svět, kterému nahrávací společnosti nerozumí. Stačí si vzpomenout na nedávný konec serveru i-legálně se všemi jeho vymoženostmi typu DRM. Nahrávací společnosti jsou zařízeny na to, aby komunikovaly s interprety a vydávaly alba v minimálním nákladu řádu desetitisíců. Jednotlivé skladby a příjmy z nich jsou pod rozlišovací schopnosti vydavatelů.
Prodeje singlu/samostatných skladeb v USA 1973–2009
Zdroj: databáze RIAA a web Business Insider
Velká vydavatelství stále sázejí na to, že se jim povede zarazit současný systém publikování online, kupování samostatných skladeb a (pirátského) kopírování hudby. Po zhlédnutí předchozích grafů musí být zřejmé, že je to marné. Cesta dál vede právě přes nabízení skladeb, nezávislé labely, systém mikroplateb a komunitní financování (crowdfunding). Pokud to brontosauří vydavatelé nepochopí a dál se budou držet starých pravd, internet je brzy rozpustí. A s nimi i některé hudební formáty. Třeba uměle vyrobené hvězdičky s kořeny hluboko v devadesátých letech.