Asi máte představu, co můžete čekat od dvoujádrového procesoru. Ale tušíte, jaké je to se dvěma čtyřjádrovými Xeony?
Mít možnost vyzkoušet si základní desku pro platformu V8 je zajímavá zkušenost. V optimalizovaných programech je výkon bezkonkurenční a řadu řešení, která člověk doposud považoval za špičková, nechává daleko za sebou.
Bohužel je úžasný výkon tohoto řešení naplno znát snad jen při práci s vizualizacemi ve 3D aplikacích při náročnějších úlohách a při vědeckých výpočtech.
V případě, že používáte programy, které zvládají běh ve více vláknech najednou, ale nedokáží potenciál procesoru využít naplno (pro řadu programů schopných pracovat ve více vláknech je dvoujádro až až), běží systém se spotřebou kolem 230 wattů v nezatíženém stavu téměř naprázdno – málokdy se celkové vytížení CPU přehoupne přes třicet procent. Třeba při dávkovém zpracování dvacítky desetimegapixelových fotografií v pro vícejádrové nadprůměrně optimalizovaném programu, jakým je Photoshop CS3, se maximální zatížení obou čtyřjádrových procesorů občas jen na pár vteřin dostane přes šedesát procent v případě, že u velkých fotografií aplikujete náročnější filtr, jako je například Smart Sharpen – jakmile přestává stačit operační paměť a přijde ke slovu odkládání na disk (což je ve Photoshopu s méně než 4 GB RAM celkem záhy), veškeré kouzlo procesorů je pryč. Ve výsledku se teoreticky čtyřikrát výkonnější systém při práci jeví o patnáct až dvacet procent rychlejší.
A podobné je to v řadě dalších aplikací. Opravdu nedocenitelné je „virtuální osmijádro“ v případě, že připravujete scény pro rendering – zde znamená každé jádro navíc výkonnostní skok, a s každým opakovaným náhledem ušetříte pár minut. V Cinebench vše funguje téměř dokonale, ve 3D Studiu je to ale o něco horší:
Podobného obrázku se dočkáte i ve WinRaru – z výsledku benchmarku to také vypadá, že má program víc starostí sám se sebou, než s komprimováním dat.
Osm jader na desktopu oceníte i v případě, že využíváte aplikace, které zvládají multiprocessing slušně a dokáží procesor vytížit po nějaký delší čas – s počítačem se dá nadále normálně pracovat.
Přehnaná rezerva
Rozhodně ale neplatí, že když se na počítači sedm z osmi jader poflakuje a jedno je vytížené tak, že se celková zátěž systému pohybuje kolem dvou procent, nebudete muset na nic čekat.
Pohled na správce úloh při práci s programy, které u řady funkcí vytíží jediné jádro, a přestože se nemůžete dočkat, až bude hotovo, se celková zátěž procesoru nepřehoupne přes patnáct procent, je velmi deprimující. A k takovým situacím dochází velmi často.
Vrátíme-li se k příkladu s Photoshopem, u na výpočty náročných funkcí – například při práci s filtrem liquify, se dočkáte podobného obrázku:
Otevírání pár desetimegapixelových fotografií je na osmijádru stejně otravná záležitost, jako na dvoujádrovém procesoru – úzké hrdlo je někde jinde.
I přesto, že nainstalujete spoustu prográmků, jako je antivir, firewall, nejrůznější utility pro monitorování všeho možného, a hromadu jiných nesmyslných aplikací, spustíte cokoliv vás napadne a množství otevřených dokumentů a aplikací jde do desítek, málokdy se i po spuštění programu, který spolehlivě znemožnil pracovat na jednojádrovém procesoru bez zásahu do priorit, dopracujete k tomu, že zaměstnáte více než čtyři jádra, která stejně neběží naplno.
Obdobná situace je i ve hrách – novinky, které jsou optimalizací pro vícejádrové procesory známé, dokáží zaměstnat nanejvýš dvoujádrový procesor, a nikoliv naplno. Přesto hra nepoběží ideálně – opět se zde naráží na limity – tentokrát v podobě nedostačujícího výkonu grafických karet.
Zkrátka a dobře – méně náročný uživatel dostane v dnešní době s dvoujádrovým procesorem dostatek výkonu se slušnou rezervou. Čtyřjádrový procesor už balancuje na hranici toho, co dokáže alespoň trochu smysluplně využít docela náročný zákazník. Z dosavadního vývoje u aplikací není moc důvodů k optimismu – pokud to tímto tempem půjde dál, zanedlouho budou možnosti procesorů na hony vzdálené aplikacím.
Každý výkon něco stojí
Určitě vás zajímá, na kolik podobná legrace vyjde. Základní desku S5000VXN seženete za nějakých třináct tisíc s daní. Složitější je to s procesory – ty se momentálně dodávají jen velkým výrobcům a v obchodech budou snad někdy v srpnu. Nejvýkonnější čtyřjádrový Xeon s frekvencí 2,66 GHz dnes pořídíte za nějakých dvaatřicet tisíc s daní, a dá se čekat, že nejvýkonnější procesory se budou za pár měsíců prodávat za obdobnou cenu. Čtyři gigabajtové FB-DIMM moduly jsou s nějakými dvěma tisíci s daní za kus jen malá částka, určitě se při cenách pamětí k takové sestavě vyplatí pořídit více než 4 GB RAM. Přidejte alespoň čtrnáct tisíc na dva rychlé Raptory – disky jsou u takové sestavy asi největší brzdou, přidejte pořádnou grafickou kartu za patnáct tisíc, zdroj, který vše uživí – 850W Cooler Master Real Power Pro pořídíte za cenu kolem šesti tisíc, a sežeňte slušnou skříň – a nelze použít jen tak nějakou – do obyčejného ATX miditoweru tohle nenaskládáte, a dostanete se k více než sto třiceti tisícům korun s daní.
Spotřeba sestavy s konfigurací podobnou té testované se pohybuje v nezatíženém stavu mezi 200-220 W, při vytížení všech jáder se bez problémů přehoupne přes 420W hranici.
Výsledná cena vypadá závratně, stejně jako potenciál, který se v podobné konfiguraci skrývá. Je to ale jen otázka pár let a na vše se budeme dívat zase jinak. Stačí si vzpomenout, že se kdysi za podobné peníze prodávaly v big towerech sestavy se 100MHz Pentiem první generace. Dnes už jej málokdo chce i zadarmo.
