Oslava se nekoná, nejziskovějšími firmami světa jsou i nadále petrolejáři.
V souboji mezi „starou“ a „novou“ ekonomikou se jednu dobu zdálo, že firmy z
nových oborů předstihnou v ziskovosti tradiční průmyslové koncerny, které zde jsou už sto let – ale opravdu jenom jednu dobu a jednu krátkou chvíli. Poté, co se telekomunikační firmy (donedávna jedny z nejziskovějších) propadly z vysokých zisků do skoro nesnesitelných ztrát (viz Lucent), si neudržel své tempo ani Intel, další z hrdinů nové doby. Intel byl schopen v posledních třech letech vytvářet co čtvrtletí zisk přesahující dvě miliardy dolarů a zdálo se, že by mohl předehnat tradičně nejziskovější firmy na světě, kterými jsou naftové těžební a distribuční firmy („petrolejáři“) jako Exxon nebo Royal Dutch Shell. Přišel ale pravý opak: zatímco si petrolejáři vlivem vysokých cen ropy své zisky naopak prudce zvýšili, Intel klesl na polovinu. Nicméně co není, ještě může být: ropa může zase klesnout a Intel dělá všechno pro to, aby se dostal zase do svých zázračných čísel.
V nedávno ukončeném druhém kvartále zahlásil Intel zisk 854 mil. dolarů, což je pokles o 76 % oproti loňsku; pokud si odečteme účetní kouzla a budeme započítávat i výdaje na akvizice a další investice, činil zisk Intelu skutečně slaboučkých 196 milionů. Kolísání zisku je ale u polovodičových výrobců obvyklé – tyto firmy čeká „čas od času“ gigantická, dnes více než miliardová investice do výstavby nové fabriky nebo její přestavby na novou technologii, a proto je dobré posuzovat zisky v delším měřítku, než je kvartál, případně samozřejmě sledovat tržby.
A ani ty nebyly u Intelu valné: 6,3 miliardy znamená pokles o 24 % oproti stejnému období loňského roku; ani na třetí kvartál firma neočekává žádné zlepšení, tržby mají být na zhruba stejné úrovni, tj. pokles oproti loňskému roku pokračuje.
Intel z poklesu tržeb neobviňuje „Pentia“, ale komunikační byznys, jako jsou flash paměti nebo čipy do mobilů – zde prý nastal prudký pokles. Intel skutečně prodal více CPU než kdykoli dříve, průměrná prodejní cena však poklesla tak významně, že celkové tržby utrpěly. (Je navíc pravděpodobné, že aby si udržel tak významné zákazníky, jako jsou Compaq, Dell či HP, musel za nimi Intel jít s dalšími „speciálními“, nezveřejněnými slevami).
Konkurence si bere svou daň a je to ostatně dobře: když byl Intel na trhu sám nebo když ještě firma AMD nebyla silným protivníkem, byly ceny čipů skutečně nehorázně, „monopolně“ vysoké. I když je AMD stále podstatně slabší než Intel, firmu již evidentně nelze zničit ani cenovou válkou: už má několik vlastních fabrik a svůj kvalitní vlastní vývoj, kde se jí podařilo několik vynikajících technických vylepšení, kterými Intel předstihla. Dnes už si to málokdy pamatuje, ale AMD dnes je zcela jiná firma než před pěti lety, kdy neměla jedinou vlastní továrnu a vyráběla draze u jiných, kdy rovněž neměla skoro žádný vlastní vývoj a šlo jenom o to, zda její kopírování intelovské platformy u soudu projde nebo ne. „Neviditelné ruce trhu“ to trvalo docela dlouho, než vznikl důstojný konkurent, který stlačil ceny podstatně dolů, ale konečně je to tady. Ještě bychom onu neviditelnou ruku poprosili, aby laskavě zasáhla také u software...