Intel slaví 55 let! Připomeňte si 6 klíčových milníků v historii firmy

Pokračování 2 / 6

2. Jak prorazit mezi konkurencí

Nebylo paradoxně zcela jasné, do jakého vývoje se vlastně pustit. Nakonec se rozhodli, že zkusí štěstí v oblasti pamětí pro počítače – ale jakou technologií je vyrábět?

Gordon Moore (vlevo) a Robert Noyce

Kromě toho – i jiní hodlali dělat to samé. Aby dokázali nabídnout paměťové čipy levnější a výkonnější, než konkurence, to vyžadovalo řadu inovací. Bylo také třeba sehnat další investory, což zajistil Rock. Noyce pro tyto potřeby vypracoval podnikatelský plán a investorům naštěstí stačilo slovo slavného Noyceho, že firma bude vyvíjet nové čipy, a nikdo se ani neptal jaké.

Peníze se jen hrnuly. Nažhavení investoři dokonce volali i zakladatelům domů a pokoušeli se doprošovat o nějaký ten podíl na firmě. Nelze se jim divit. Pokud byste tehdy do Intelu investovali 100 000 dolarů, což byl minimální vklad, dnes by měl hodnotu přes tři miliardy.

Andy Grove, Robert Noyce a Gordon Moore v roce 1978

I v Intelu si přesto Noyce uchoval svou pověstnou skromnost. Na parkovišti firmy neměl žádné vyhrazené místo a jeho kancelář byla naprosto stejná, jako kanceláře jeho podřízených. Neměl žádnou vlastní sekretářku a nijak se nevyvyšoval, neakceptoval žádná osobní privilegia.

S perfekcionistickým Moorem se skvěle doplňovali – zatímco Noyce se jako vizionář díval do dáli, Moore řešil konkrétní technické problémy. Jedním z „triků“ Noyceho manažerského stylu bylo nechat řešit problémy i ty níže postavené zaměstnance. Zkrátka, když zašli za svým šéfem a chtěli po něm rozhodnutí, Noyce se je pokoušel vést k vlastní inovaci, k vlastnímu řešením.

Robert Noyce (stojící) a Gordon Moore. Klíčová dvojka, která stála u zrodu Intelu

S tím jak stoupal počet tranzistorů na čipu, tak stoupal jejich výkon a klesala cena. V roce 1964 si této zákonitosti všiml Gordon Moore a formuloval svůj známý Mooreův zákon, který předpovídá zdvojnásobení počtu tranzistorů na čipu každé dva roky. Je ovšem třeba říci, že v diskusích s Moorem si této závislosti jako první všiml už Noyce, nicméně Moore ji jako první propagoval.

Díky ní se už za působení ve firmě Fairchild Semiconductors pustili do předpovědi domácích počítačů, osobních komunikátorů a dalších ve své době zcela fantastických zařízení, které měly v blízké budoucnosti být každému dostupné. A sázka na tuto predikci se vyplácela.

Pokračování 3 / 6

3. Od pamětí k prvním mikroprocesorům

Na jaře roku 1969, ani ne rok po založení společnosti, oznámil Intel svůj první produkt – paměť SRAM 3101 o velikosti 64 bitů, vyrobenou bipolární technologií. Rychlost, s jakou to ta nová firmička dokázala, brala dech.

Intel měl v té době osmnáct zaměstnanců a nikdo nedokázal pochopit, jak je možné za tak krátkou dobu s tak málo lidmi vytvořit hotový produkt, přitom lepší než vše ostatní na trhu. Fakt, že byla použita moderní bipolární technologie, vedla k tomu, že konkurence se mylně pokoušela Intel následovat po špatné cestě.

O pár měsíců později se zrodila první ROM 3301 o tehdy převratné velikosti 1024 bitů a k překvapení všech i model SRAM 1101. Ten však, což nikdo nechápal, už nebyl vyroben bipolárně, ale procesem MOS.

Intel 1101. První čip vyráběný technologií MOS

Tento zcela nový výrobní postup vynalezl mladý fyzik Federico Faggin, který sice zatím pracoval ve Fairchildu, ale v brzké budoucnosti měl pomoci Intelu vyrobit první mikroprocesor světa. MOS byl v této době velice náročným výrobním procesem, o čemž svědčí i fakt, že některé firmy jej dokázaly implementovat až v polovině sedmdesátých let. Jak to dokázal ten maličký Intel, to byl téměř zázrak.

A kdyby jenom to. V říjnu 1970 se zrodil paměťový čip DRAM 1103, což byl první moderní čip tohoto typu, který umožnil stavbu opravdu rychlých mikropočítačů. Jen něco přes dva roky trvalo firmě Intel, aby přesvědčila i ty největší skeptiky, že Bob Noyce a Gordon Moore jsou opravdu výjimeční zakladatelé.

A to tehdy nikdo netušil, že firma pracuje na ještě mnohem revolučnějším projektu, který zcela změní svět elektrotechniky – na prvním mikroprocesoru.

Pokračování 4 / 6

4. Střídání kapitánů

Intel měl sice dobře, ale přicházely i krize. Nabobtnalá firma se v sedmdesátých letech musela pročistit a strukturu zefektivnit tak, aby vydělávala a uspokojila investory. Znamenalo to škrty a propouštění, což Robert Noyce nesl velmi těžce a osobně, se zaměstnanci totiž soucítil. Navíc se přidaly i osobní partnerské problémy, a tak v roce 1975 vedení firmy přenechal Gordonu Mooreovi.

Čtyři bývalí šéfové Intelu před budovou pojmenovanou po Robertu Noycem na snímku z roku 2003. Zleva: Gordon Moore (CEO v letech 1975-1987), Craig Barrett (1998-2005), Andy Grove (1987-1998) a Paul Otellini (2005-2013). Robert Noyce byl CEO Intelu v letech 1968-1975, zemřel v roce 1990. Do nedávna firmu vedl Brian Krzanich, nyní se nový šéf hledá

Byly to těžké časy, kdy vůbec nebylo jasné, zda se tato mladá dynamická firma dokáže prosadit vedle mnohem větších a proslulejších, jako byly Texas Instruments či Motorola. Vždyť ještě v roce 1972, tedy po čtyřech letech existence, měla firma obrat pouhých 18 milionů a stále nevydělávala.

Tvrdí se, že Intel byl jedinou velkou firmou, kterou kdy založil v podstatě nefunkční manažerský kolektiv. Ve skutečnosti byl tento kolektiv perfektně vyvážený. Noyce s Moorem vytvořili skvělý pár, kdy jeden byl inovátor zahleděný do dálky a do oblak, zatímco druhý precizní detailista, který zkoumal každou chybu v těch snových vizích svého kolegy.

Více o jednotlivých šéfech Intelu:

Robert Noyce: Nejvýznamnější z osmi zrádců

Gordon Moore: Mistr preciznosti, který předpověděl vývoj čipů

Andy Grove: Bojovník, který zachránil Intel

Ani jeden z nich ale neměl tu potřebnou tvrdost vrcholového manažera, který dokáže své podřízené tvrdě přitlačit, když to vyžaduje nutnost, který dokáže jasně rozhodnout. Ani jeden z nich si neliboval v nutnosti svými rozhodnutími někoho zranit či dokonce rozzlobit. A právě na tuto roli byl skvělý ten třetí do party – Andy Grove.

Jeho styl managementu byl ve striktním rozporu s uvolněnou atmosférou ve firmě, kdy i poslední inženýr mohl svůj nejnovější nápad prodebatovat s nejvyšším šéfem. Ale zatímco s Noycem či Goorem se dalo vyjít pomocí nekonečných diskusí, s Grovem nic takového neexistovalo. Grove si zcela neformálně zajistil místo skutečného výkonného ředitele, ačkoliv se nejvyšším šéfem firmy stal až v roce 1987.

Pokračování 5 / 6

5. Těžký boj mezi procesory

Ačkoliv firma přišla jako první s mikroprocesorem, bylo po první desetiletí její existence mnohem důležitější odvětví vývoje a výroby paměťových čipů. S nimi začínala a rychle získala dominanci. Jenže netrvalo dlouho a objevila se japonská konkurence, která byla stále více smrtící. A tak nakonec Intel na další vývoj a výrobu paměťových čipů rezignoval a věnoval se primárně mikroprocesorům a jejich podpůrným obvodům.

Celý ten počáteční boj malé firmy s obry byl nesmírně náročný. Firma postupně přišla s mikroprocesory, od i4004 přes i4040 po i8008, které ovšem stále znamenaly pouze „přílepek“ k tomu hlavnímu, co firma vyráběla – k paměťovým čipům.

Poprvé 5 GHz bez přetaktování! Intel chystá výroční procesor Core i7-8086K

Poté firma promarnila devět měsíců, po které tvůrce těchto čipů i celého výrobního procesu – Federico Faggin – nebyl schopen přesvědčit své šéfy, aby mu dovolili vývoj ještě lepšího, přímo dokonalého mikroprocesoru. Když konečně kývli, trvalo to jen půl roku a v roce 1974 se na trhu objevil i8080, první skutečně plně použitelný mikroprocesor, s nímž bylo možné postavit solidně výkonný mikropočítač. Faggin byl nakonec ze zákulisních bojů tak znechucen, že Intel opustil a založil si vlastní konkurenční společnost Zilog.

Jenže v tom samém roce se objevila na trhu konkurence od Texas Instruments a Motoroly a původní náskok Intelu vzal za své. Následoval rok 1975, kdy nejen, že se na trhu objevily další konkurenční mikroprocesory, třeba slavný MOS6502, který byl tak levný, že donutil celou konkurenci brutálně snížit cenu, ale ještě k tomu se přidala neštěstí (například vyhořela továrna firmy v Pekingu) a ekonomická deprese. Právě to byly další důvody odchodu Roberta Noyceho z vedení firmy.

Vzhledem k tomu, že Intelu ujížděl vlak na poli mikroprocesorů, bylo rozhodnuto začít s nějakým velkým projektem, který všem vytře zrak. Byl to mikroprocesor iAPX 432 a znamenal málem katastrofu. Projekt se nejprve jmenoval i8800, ovšem navzdory jménu neměl se svými předchůdci nic společného. Intel se pokusil naprosto uniknout konkurenci tím, že vytvoří mikroprocesor zcela nové 32bitové generace s vlastnostmi daleko předstihujícími cokoliv jiného.

Byl to vlastně kompromisní čip, konkurenční Motorola nabízela vyšší výkon. Ale přesto se v IBM rozhodli použít 8086 od Intelu. Zřejmě rozhodla cena.

Podpora objektového programování, mikrokódu, multitaskingu, správy paměti, mnoha datových typů... Nešlo o jediný čip, ale o celý systém, který byl ostatně nakonec postaven na dvojici čipů – 43201 a 43202. Intel ve snaze pokořit Moorův zákon pokořil sám sebe.

Jakkoliv specifikace vypadala impozantně, systém nemohl být hotový brzy (objevil se až v roce 1981), no a to nakonec způsobilo, že sice nabízel mnoho funkcí, ale byl pomalý, neboť se sestával z dvou separátních čipů. Ve chvíli, kdy se objevil na trhu, už existovaly jiné, sice ne tak propracované, ovšem rychlejší a cenově dostupnější čipy.

Naštěstí si v Intelu uvědomili, že iAPX 432 bude vyvíjen hrozně dlouho a proto se narychlo v roce 1977 pustili do projektu, jak co nejjednodušeji upgradovat svůj zastarávající i8080. Jenže, jak už jsme si řekli, nejlepší tehdejší tvůrce mikroprocesorů Federico Faggin už v Intelu nepracoval, takže se nelze divit, že i8086 byl plný kompromisů. Ano, šestnáctibitový, to bylo hezké, výkonný, to se také líbilo, ale rozhodně nešlo o nějaký zázrak.

Pokračování 6 / 6

6. Spása zvaná IBM PC

V roce 1979 Motorola uvedla na trh čip mnohem kvalitnější – MC68000. Je opravdu velkou otázkou, co by se vlastně stalo, kdyby se o dva roky později IBM nerozhodla použít ve svém chystaném IBM PC právě tento čip, místo ořezaného mikroprocesoru od Intelu. Ale k tomu nedošlo a Intel byl tím jednou provždy zachráněn. Těžko říci, co by dělal v opačném případě.

Gordon Moore na snímku z roku 1981. Tehdy byl šestým rokem CEO Intelu a už se měl důvod smát. Po těžkých dobách přišla naděje v podobě dodávek procesorů pro IBM PC

V devadesátých letech pak stála firma před další výzvou. Heslem doby se stal pojem RISC. Tedy architektura zcela odlišná od dosavadní CISC, ovšem nabízející vyšší výkon. Vizionáři předpovídali, že těm starým CISC mikroprocesorům zvoní hrana a celý obor přejde na RISC. I Motorola tuto predikaci akceptovala, vrhla se do vývoje a výroby mikroprocesorů PowerPC (poté, co se náležitě spálila neúspěchem s řadou MC88000) a svou slavnou řadu ukončila mikroprocesorem MC68060.

Intel ale poraženectví odmítl, protože přestup na novou platformu by znamenal, že přijde o svůj monopol. A dokázal něco, s čím nikdo nepočítal, co dokonce podle tehdejších předpokladů nebylo možné. Vytvořil novou generaci svých mikroprocesorů, kde uplatnil ty nejšikovnější nápady architektury RISC a přitom zachoval zpětnou kompatibilitu. Nárůst výkonu byl přitom dramatický.

Na přelomu tisíciletí sváděl urputné boje s konkurencí, a to nejen s lowendovou (na kterou byl zvyklý a s okopáváním kotníků počítal), ale i s firmou AMD, která dokázala postavit mikroprocesory kompatibilní s jeho vlastními a přitom o srovnatelném, ba někdy i vyšším výkonu.

Ale Intel, tedy především Andy Grove, opět zachoval klid. Opět zákazníky ujišťoval o kvalitách firmy, dokázal srazit konkurenci nabídkou levných ořezaných ale stále slušně výkonných mikroprocesorů (Celeron), přičemž výkonem svých prémiových typů odkázal AMD do patřičných mezí. Nabídl rozšíření instrukční sady o funkce podporující multimédia, což sice AMD následovala, ale byl to Intel, kdo udával krok.

Až v listopadu 2004 Andy Grove rezignoval z předsednictví správní rady a odešel do ústraní. Tím se uzavřely kapitoly Intelu napsané jejími třemi tvůrci. Dál už následuje moderní historie firmy, která není tak dávná a klíčové okamžiky si určitě sami vybavíte. Připomeňme, že firmu po Andy Groveovi převzal Paul Otellini a vedl ji osm let.

Intel přiznává, že je pod velkým tlakem. Má obavy z úspěchu AMD na poli serverů

Na postu CEO Intelu jej nahradil Brian Krzanich a jeho pětiletá vláda je vnímaná spíše jako slabší období firmy. Když v roce 2018 nastoupil Pat Gelsinger, měl nasměrovat firmu k nové a silnější budoucnosti. Pohled na vývoj hodnoty firmy za poslední dva roky možná nevypadá úplně pozitivně, ale Gelsinger dal před krátkodobými gesty přednost dlouhodobé prosperitě a snaží se investovat do budoucnosti.