Když Velká Modrá jedná, je to vždy ten nejsilnější signál pro celé počítačové odvětví.
IBM je (zřejmě po Microsoftu) nejčastějším zdrojem vtipů či zlehčující kritiky. Logicky, je to jediný žijící dinosaurus – máme na mysli věk a velikost firmy – v počítačovém světě, a do takového terče se vždycky rádo střílí. Utahování z IBM ovšem má skoro vždy kus závisti: každý by chtěl být
takovým dinosaurem, největší a dlouhodobě i nejprofitabilnější IT firmou na světě. Průmysl na posměváčky mnoho nedá: když IBM koná, je to nejsilnější signál pro celé odvětví.
Firma, která v propadu IT průmyslu v letech 2000-2003 snížila stavy svých zaměstnanců, vlastně stejně jako všichni ostatní, opět nabírá, a to nebývalým tempem: původní plán přijmout letos 10 000 zaměstnanců bude zřejmě téměř zdvojnásoben (o dalších 8800 nových lidí). Nová místa se budou tvořit zejména v následujících segmentech: služby spojené s Linuxem, grid computing (!), systémová integrace.
IBM navíc nabírá velmi silně mimo domovskou Ameriku: jedna třetina nových míst bude v Asii, druhá v Evropě, včetně té východní. Zde můžeme nepochybně vypozorovat pragmatický přístup: jde jistě o globální trhy, ale také o úspory – levnou indickou pracovní sílu dnes nakupuje jedna firma vedle druhé. (Je to ovšem také naděje pro ČR – ač česká pracovní síla není tak levná jako indická, je ceněna velmi slušně, případů outsourcingu pracovních sil do ČR či SR přibývá.) IBM chce mít na konci letošního roku 330 000 zaměstnanců – jeden z historicky nejvyšších počtů, a vůbec nejvyšší od roku 1991, kdy firma dosáhla historického maxima (byl to ovšem tehdy také rok největší krize, změny ve vedení a zahájení největší odtučňovací kúry v dějinách firmy).
Druhým zajímavým vývojem u IBM je nebývalé zmnožení akvizic. IBM pohlcovala jiné firmy poměrně často, ale obvykle se soustředila na velké cíle – pamatujeme si např. na Lotus nebo na Tivoli, či nedávno na konzultační divizi PriceWaterhouseCoopers. Firma ale výrazně změnila strategii: nyní pohlcuje zejména malé firmy, avšak ve značném počtu – v podstatě nemine měsíc, aby nedošlo k alespoň jedné akvizici.
To je poměrně neobvyklé. Gigantické firmy zpravidla nemíří na malé cíle, jejich rozhodovací struktura a mechanismy činí takovéto operace neefektivními. IBM ale zjevně vyvinula pružnější postupy (akvizice se například nerealizují za aktivní účasti těch úplně nejvyšších „pater“ společnosti), a přitom jí to přináší zajímavé výhody.
V době internetového boomu vyrašily tisíce firem se zaměřením na všechno možné; do dnešních dob přežily jen ty nejodolnější a nejkvalitnější, avšak stále nevydělávají příliš mnoho peněz, takže jsou pořád „levně k mání“. IBM je samozřejmě schopná tuto levnou koupi kvalitně „zmnožit“ tím, že ji zavede do své celosvětové struktury – dříve lokální firmička má náhle zákazníky z celého světa.
Často se citují statistiky, podle kterých jsou akvizice obvykle nevýhodné: místo toho, aby kupovaná firma radostně splynula s firmou kupující a obohatila ji, je bez milosti rozdrcena – klíčoví lidé utečou, hodnoty se vytratí. Ovšem dnes již to neplatí tak silně jako dříve: firmy se naučily těmto úskalím vyhnout, ohledně akvizičních i po-akvizičních procesů existuje rozsáhlá teorie.
Akvizice dnes už není „neslušné slovo“ jako dříve, velké firmy umějí zachovat integritu i firemní kulturu pohlcené firmy a přitom z ní dokáží těžit. IBM tedy opět, tak jako v nedávné minulosti už několikrát (např. Linux, grid computing), překvapila rychlou reakcí a přijetím ledva se vynořujícího trendu – tedy něčím, co bychom spíše očekávali od start-upu z Křemíkového údolí než od konzervativního giganta.