Asociace nahrávacích společností přitvrzuje, hrozí peněžitými postihy a možným trestním stíháním. Může se to týkat i uživatelů v ČR?
V tažení proti hudebním „pirátům“ přistoupila asociace zastupující především velké světové hudební vydavatele (
RIAA) ke kroku, který je možné označit za bezprecedentní a přelomový –
hodlá vyhledávat jednotlivé internetové uživatele, kteří poskytují soubory ke sdílení bez souhlasu autorů či vydavatelů, hodlá je, jak sama uvádí, sbírat „jednoho po druhém“, a stíhat je „případ od případu“, s možnými finančními postihy či případně i trestní zodpovědností. Asociace, která samozřejmě monitorování výměnných sítí provádí již dávno hodlá po zjištění podezřelých postupovat směrem k internetovému providerovi dotyčného uživatele a žádat, aby odhalil jeho totožnost – v tomto směru asociaci pomohlo nedávné soudní rozhodnutí, které jí dává více pravomocí či možností nátlaku na ISP.
Přejděme nyní ohranou diskusi o zlém a nenasytném hudebním průmyslu, jakož i to, jestli RIAA v soudních procesech uspěje nebo ne (právníci tvrdí, že situace je velmi nejasná). Kdokoli, dokonce nejenom v Americe, má právo kohokoli žalovat; zákony jsou v západních zemích poměrně kvalitní a soudy také nelze označit za nekvalitní nebo dokonce ne-nestranné. Neobvyklé je ovšem to, že prodejce žaluje svého zákazníka. Každý, kdo se obchodem živí, se něčemu podobnému snaží vyhýbat a přistoupí k němu až když je to skutečně jediné a poslední východisko – a je si vědom toho, že o tohoto zákazníka, ať už soud dopadne jakkoli, zřejmě navždy přišel. Přičemž je ještě rozdíl mezi žalobami „B2B“, tj. když například distributor žaluje svého dealera, který mu neplatí, což je ještě poměrně časté a dává to smysl, a „B2C“, tj. když firma, která dodává koncovým spotřebitelům, proti nim pálí žaloby. V druhém jmenovaném případě se podobné soudní spory téměř nevedou, z jednoduchých a dobře známých důvodů, kterých si je vědoma i RIAA: a) velká ztráta prestiže a pověsti, b) okamžitá medializace, přičemž média se logicky staví na stranu slabšího (ne ovšem z touhy po spravedlnosti, ale protože prodají víc výtisků a získají víc reklamy), c) soudy naopak z opačného důvodu jsou na straně slabších, jsa si vědomi, že spotřebitel je apriorně ve vztahu ke globální korporaci v nevýhodné situaci.
Korporace se proto jakýmkoli sporům se spotřebiteli vyhýbají jako čert kříži, a příručky pro P.R. pracovníky korporací mají tyto zásady vytištěné tučně a s mnoha výkřičníky – dokonce existují knihy, které popisují případy, kdy se firma chovala pyšně a arogantně a téměř vždy vše prohrála, musela odškodňovat a odešla s velkou mediální ostudou. Dobře to ilustrují i opačné případy – kupříkladu když několik otylých Američanů žaluje fast-foodové řetězce za to, že je překrmují kalorickou stravou a žádají miliardy dolarů za ukrácení svého života. Jakkoli nesmyslně tento spor vyhlíží, je pro McDonald´s a spol. největší noční můrou posledních let.
RIAA toto opatření skutečně komentuje ve smyslu „nic jiného nám už nezbývá“. Podle vlastních odhadů poklesly příjmy z nahrané hudby z 40 miliard dolarů v roce 2000 na 22 mld dolarů loni, další pokles se očekává letos. Je nutno přiznat, že valná část z tohoto poklesu se dá přičíst „file swapperům“, jak je oněch odhadovaných 70 miliónů lidí označováno (hodlá je snad RIAA žalovat a dostat do vězení všechny?). Na světě je čím dál tím více dobré hudby – ovšem, také čím dál tím více i hudby špatné – a zájem o ni neklesá. Kus trhu samozřejmě ukrojí o průmysloví piráti; tuny zabavených cédéček na tržnicích v ČR nám to připomínají každý den. Pokud by měli vydavatelé pravdu (tj. že to je jejich poslední útočiště), pak by se jejich postup dal schválit – buď uspějí nebo neuspějí a uhynou.
Domnívám se, že se dá hovořit o všem možném, než o nějaké zoufalé poslední možnosti hudebních vydavatelů zahnaných do kouta. Postup RIAA, navíc předem mediálně vytroubený do světa (policie neoznamuje zlodějům předem, že u nich udělá šťáru) vyvolává dojem, že nejde o nic jiného než o pokus o zastrašení internetových uživatelů a o exemplární potrestání některých, náhodně vybraných jedinců, neboť odhalit a potrestat všechny stejně není možné. Hudební vydavatelé přitom pomíjejí, nebo jen velmi nedostatečně využívají možnosti prodeje hudby přes Internet – vždyť oněch 70 miliónů file swapperů představuje dokonalé potenciální zákazníky, kteří umějí Internet používat, mají počítače, na kterých hudbu přehrávají, znají další technologie. Jejich pokusy v tomto směru ale jsou velmi chabé: katalogy jsou neúplné a stahované soubory jsou krkolomnými metodami chráněny, takže se s vaničkou vylívá i dítě – uživatelé si odmítnou legálně pořídit soubory z Internetu, protože zacházení s nimi, i pouhý přenos na jiný počítač v domě, je obtížné nebo nemožné, neustále probíhají různé registrace, autorizace a personifikace, že máte pocit, že ti, kteří tyto služby a principy navrhli, se dokonale zbláznili. Z pohledu autorství, principu nosiče a obsahu atd. není rozdíl mezi cédéčkem a knihou. Vyplňujete snad registrační formuláře, když přenášíte knihu z pokoje do pokoje? Bojíte se, že vás zavřou do vězení, když knihu půjčíte sousedovi?
Bude tento postup RIAA účinný, podaří se asociaci lidi skutečně zastrašit? I to je sporné. Stíhat lze pouze ty, kteří soubory poskytují, nikoli „stahovače“. Poklesne tak možná počet poskytovatelů souborů, nicméně ve velkých sítích je každá písnička k nalezení stejně v tisících kopiích, takže je to skoro jedno. Zarputilí příznivci souborových výměn budou anonymizovat svoje IP adresy či za sebou jinak zametat stopy. Šance file swappera, že právě on bude ten, kterého RIAA vyhmátne, je jedna ke sto tisícům; drtivá většina lidí porušuje každodenně zákony nebo vyhlášky (např. řidiči automobilů), s jasným vědomím toho, co dělají a jak za to mohou být potrestáni, ale jsou si stejně tak dobře vědomi toho, že policajt nečíhá za každým rohem.
Ale především: udává se, že větší část výměny a šíření souborů dnes stejně probíhá formou pálení a „výměnou“ cédéček nebo DVD. Je to snazší, rychlejší a levnější; na disk DVD(-R), jehož cena už klesá někam k třiceti korunám, se vejde sto nahrávek (cédéček, elpíček), a ceny vypalovaček i disků budou dále klesat. Do brašny o velikosti dámské kabelky se vejde sto disků – deset tisíc nahrávek, tedy téměř „vše, co se poslouchá“ dáte do menší igelitky. Hodlá snad RIAA v budoucnu přepadávat lidi s podezřelými kabelkami na ulicích?
Už od doby starého Říma nejlépe platila metoda „cukru a biče“: pokud chci něco nepopulární prosadit, vždy nejlépe funguje, když kromě tlaku nabídnu i odměnu. Pokud vydavatelé ještě nechtějí dát kompletní katalogy na Internet (což se dá pochopit – ono to přijde, ale v některých případech by to skutečně prodeje utlumilo ještě víc), jistě mohou dělat postupné kroky. Lze dát na Internet věci méně atraktivní a zejména takové, které nejsou v kamenných obchodech vůbec dostupné – statisíce zajímavých nahrávek například ze sedmdesátých let, jazz a blues z let čtyřicátých až osmdesátých, nahrávky world music, která nemá šanci dostat se do kamenných obchodů. Na tyto druhy kolekcí a nahrávek lze jistě dát vysoké slevy (např. prodávat skladby za několik korun za kus) – to vydavatelům rozhodně neublíží. Zavést předplatné, například na určité žánry, poskytovat nevydané bonusy pro fanoušky. To jsou cesty, které mohou vést k usmíření s hudebními fanoušky – a hudební vydavatelé se budou muset dříve nebo později se svými zákazníky usmířit; považovat je všechny za potenciální zloděje a kriminálníky je postup, o kterém se dá naprosto přesně říci, že „zabíjí hudbu“. Pokud by ani na vstřícné postupy a nabídky uživatelé, nebo jejich část nereagovala – jistě existuje určité procento těch, kteří jsou na zatvrzelých pozicích „do hudby nedám už ani korunu“, ale není jich většina, ba ani významná menšina – pak by byly na místě i tvrdší postupy. Bohužel, obří nahrávací průmysl, s čestnými výjimkami některých menších a nezávislých vydavatelů, se zatím o podobnou vstřícnost nepokusil.
