Digitální technologie umožňují nevídané, ovšem na obou stranách. Zákony pak nemohou dojít praktického uplatnění, pokud je bude většina národa snadno a denně porušovat.
V nedávných diskusích na Živě dali někteří účastníci najevo strach z jakési příští "digitální totality", jestli si můžeme dovolit použít tento termín, vzdáleně inspirovaný humorným jevem českého internetu, tzv. "čipovou totalitou / vesmírnými lidmi", ujetého spammera Bendy.
Na rozdíl od ufonských agentů je "digitální totalita" přece jenom čímsi reálnějším a pravděpodobnějším. Jedná se o předpokládanou reakci ze strany vlastníků a vykonavatelů autorských práv na hudbu a video (filmy), kteří prostřednictvím technických i právních opatření silně zkomplikují až znemožní jakékoli kopírování těchto dvou médií, a to nejen z internetu, ale jde třeba i o nahrávání z rozhlasu nebo televize.
Obavy producentů sílí
Blízká budoucnost předpokládá přechod přenosů těchto médií analogovým způsobem na digitální, a v důsledku digitalizace i jejich zabezpečení (např. nějakým "flagem" čili návěštím, zašifrováním atd.) proti dalšímu kopírování. Analogový signál takto chránit nelze, digitální ano, a proto bude chráněn, zní argument, podpořený stále vzrůstajícím strachem producentů médií z tzv. hudebního a filmového pirátství. Předpokládaná zákonná podpora by měla říci nezkopíruješ, sic porušíš zákon i v evropských zemích; člověk by dle ní měl zaslechnout tón či zhlédnout obrázek a platit, platit, platit. (Případně se podvolit diktátu komerční televize nebo rádia a poslouchat zdarma to, co je mu naservírováno.)
Druhá krajní varianta vývoje vypadá zcela opačně: zánik copyrightu, jak jej dnes známe - viz open source software, "copyleft", pionýrské postupy některých hudebníků i filmařů, kteří dávají svá díla zdarma. Hledání jiných metod, kterými by si hudební a filmový průmysl vydělal na existenci svou i autorů, odstranění ne právě nezbytných prostředníků, platba koncového uživatele umělci a tak podobně.
Ani jedna z obou variant nevypadá jako jednoznačný a pravděpodobný favorit nebo outsider: tak nejasná je budoucnost v oblasti děl chráněných současnými autorskými zákony. Pro podporu jednoho i druhého tvrzení můžeme vytvořit baterie podobně silných argumentů, a možná je vhodné jít na věc velmi zeširoka: od obecného vývoje práv jednotlivce v moderní civilizaci.
Amerika, svobodná země?
I když asi není pochyb, že práva a svobody jednotlivce se ve 20. století podstatně zlepšily (jak ve vyspělých zemích, tak v postupném zmenšování počtu vysloveně nesvobodných států), některé jevy z počátku 21. století jsou varovné. A zřejmě jsou zodpovědné za pesimistické nálady ohledně zmíněných autorských práv.
Amerika coby největší držitel autorských práv v obou klíčových oblastech (hudba a film) udává tón a právě z této země v posledních letech nezaznívají zrovna harmonické tóny: nejmocnější, v námi zmiňované oblasti nejvýznamnější země světa na sebe a na své občany v posledních letech uplatňuje omezování osobních svobod tempem, které nás nechává v úžasu - zejména nás, kteří si na omezování ve jménu svobody, na boj za mír a další úžasné protimluvy ještě dobře pamatují. Není divu, že pokud dnes cítíme hrozbu něčeho podobného, ovšem zabaleného v daleko šikovnějším marketingovém oblečku, máme obavy.
Přesto se domnívám, že pravděpodobnější je vývoj právě opačný, vedoucí dlouhodobě k uvolňování copyrightu, i když ne přímo k jeho zániku. První důvod je historická zkušenost: v uplynulých třiceti letech je kopírování audiovizuálních děl postupně stále snazší a snazší, přičemž s výjimkou velmi krátké doby a jen jedné aplikace (výměnné systémy) nebylo proti kopírování nijak zakročeno, ba ani protestováno.
Úplná kontrola je nemožná
Nahrávání z televize či rozhlasu pro soukromé účely nebylo nikdy a nijak postihováno, ba ani veřejně odsuzováno. Privátní kopírování videokazet a audiokazet, stejně jako privátní nahrávky z CD na kazety byly tiše tolerovány, přesto, že se jedná ze strany osob poskytujících tento obsah osobám jiným o zjevné porušování zákona. Každý rok si můžeme říci: ještě nikdy nebylo kopírování autorských materiálů, a to i na dálku, tak snadné jako nyní. Technické, finanční i jiné (kvalifikovanost obsluhy, čas atd.) překážky rok od roku padají a nelze se vůbec divit, že průmysl audia i videa se cítí ohrožen a hledá protiakci - právem.
Mohou výrobci audio-video obsahu skutečně dosáhnout zmíněné totální kontroly nad jeho distribucí? Jedna otázka se rozpadá ve dvě: a) zda toho mohou dosáhnout technicky, b) zda to mohou vynutit právními postupy. Domnívám se, že na obě otázky je odpověď záporná, čímž je věc vyřešena.
Nevím o jediné technické ochraně, která by byla (v oblasti audia a videa, nehovoříme o software, to je zcela jiná kapitola!) označena za neprolomitelnou. Pokud audio či video proleze vstupními (i dekódovacími atd.) zařízeními a pokračuje jako ryzí audio- či videoproud směrem k výstupu, je odchytitelné a zaznamenatelné.
Mohou a budou vznikat "zamčená" end-to-end zařízení, a vedle nich bude vznikat spousta otevřených zařízení zejména asijské provenience, nemluvě o softwarových řešeních realizovaných na osobních počítačích. Dobrým, již existujícím příkladem je prolamování regionálních kódů u DVD: stolních DVD přehrávačů typu "multiregion" jsou kvanta, a každý druhý počítačový přehrávač DVD rovněž na nastavení regionu nebere ohled. Tato ochrana u DVD, která ještě nedávno zásadně rozdělovala světové trhy, je dnes už skoro irelevantní.
Technická i právní ochrana
Právní otázka je složitější. Autorský zákon vytváření jedné kopie díla (platí pro audio i video) pro osobní potřebu povoluje. Byl poměrně nedávno novelizován, není tedy zastaralý a není moc pravděpodobné, že by byl změněn takovým způsobem, že by v něm právě toto právo spotřebitele bylo zakázáno - ani EU ve svých direktivách, ve sjednocování evropské legislativy nic takového neplánuje.
Zcela vyloučit to ale nelze - výrobci budou jistě pokračovat ve svých tlacích na změnu zákonů. Zůstává pak cesta kombinování technické ochrany s právní: výrobci vynutí zavedení ochrany proti kopírování, přičemž její prolamování může být protiprávní, např. jako pozměňování softwarového kódu, modifikování vlastního autorského obsahu atd. Je tedy možné, že nastane situace, ve které uživateli zůstává právo na kopii, ale aby si tuto kopii mohl zhotovit, musel by porušit zákon.
I při dosažení této situace (zatím stále nepříliš pravděpodobné) zůstává otázkou vynutitelnost práva. Porušitelem se stane člověk, který si v domácnosti nahraje skladbu z rádia nebo film z televize a pak poskytne kamarádovi film či hudbu ke zkopírování. Lze si představit proces jeho dopadení, usvědčení a odsouzení? Tato činnost není navenek zjistitelná, policie by zřejmě musela dělat náhodné domovní prohlídky, ke kterým ovšem nezíská povolení, neboť nepředloží důkazy o vině - a především, z pohledu závažnosti tohoto činu se jedná o "prkotinu", nanejvýš o přestupek trestatelný pořádkovou pokutou.
Řešení problému kopírování existuje
Situace je tedy podobná, jako když se v 80. a 90. letech kopírovaly kazety s hudbou nebo videem - pokud se tak nedělo průmyslovým, masovým způsobem, neobával se trestu snad ani ten největší ustrašenec. Kruh se tím zřejmě uzavře: pokud nelze na porušování zákona prakticky vůbec dozírat, stává se tento zákon mrtvým, využívaným jen v případě organizovaného zločinu (masové kopírování, masová nelegální výroba nahrávek atd.).
Hudební a filmoví vydavatelé budou muset hledat jinou cestu ke zcela legitimní ochraně svých příjmů a svých děl, než je zavedení "digitální totality".
A už dnešní stav naznačuje, o co půjde: je to jednak zabudovávání ochran (aby bylo kopírování složitější, aby je prostí uživatelé nezvládli), jednak likvidace masových výroben audiovizuálních padělků (v tom jsou dnes ještě obrovské rezervy, miliardy těchto děl zaplavují svět hlavně z Asie), ale také umožnění legálního, zpoplatněného kopírování těchto děl pro osobní účely (stoupající obliba online downloadů už nyní ukazuje, že toto bude úspěšná cesta). Ačkoli audiovizuální průmysl po nástupu internetu a digitálních technologií nebude nikdy jako předtím, nebude ani ohrožen na životě a bude stejně ziskový jako dříve.