Hacky a hackeři V. – otevřeně a odhodlaně

Toto léto si připomínáme velmi oblíbený seriál článků, který na Živě.cz vyšel před více než sedmi lety. Týká se hacků, hackerů, crackerů a podobných záležitostí, které jsou ale stále aktuální. V historických souvislostech si připomeneme, kdo byli původní hackeři a jakými kousky se proslavili.

Otevřenost hackerům vlastní

„Seymour Cray byl velmi otevřená osobnost, vždy rád diskutoval o svých problémech a jejich možných řešeních. Nezajímalo ho soutěžení, ale vždy si všímal toho, čeho dosahují jeho spolupracovníci. Seymour neměl žádná tajemství,“ můžeme se dočíst v MEME o Seymourovi Crayovi, velkém hackerovi a návrháři stejnojmenných počítačů.

Takováto otevřenost a víra ve svobodný přístup k informací, v jejich svobodnou výměnu a spolupráci ale není zdaleka specifická jen pro něj. Je to obecný znak hackerské a později pak i crackerské etiky, jak je zřejmé např. z Hackerského manifestu (který by se měl správně nazývat manifestem crackerským!). Pokud si uvědomíme, že počítače i hackeři pocházejí z univerzitního prostředí, kde je sdílení myšlenek tak jako i jinde ve vědě naprostou samozřejmostí, nemůžeme se tomu divit. Obrovská touha po práci s počítači však tyto lidi jaksi stmelovala a dodávala jim odvahu vzepřít se nesmyslným pravidlům či omezením.

Hackerovi, který je autorem další ukázky, dodala tato touha poté odvahu vzepřít se ještě jednou, o hodně později, když se rozhodl pracovat na vytvoření nového operačního systému, dnes známého jako GNU či GNU/Linux. Stvořil jej, aby jejich komunita nezanikla.

„Nevím, jestli vlastně nějaká hackerská etika existuje, ale určitě existuje etika M.I.T. Artifical Intelligence Lab. To fungovala tak, že byrokracie by neměla dělat nic neužitečného. Ta pravidla už teď nejsou důležitá, ale kdysi byla. Zákony ve formě ochrany počítačů nebo zámku na dveřích v nás dnes budí různé pocity jen ne respekt. Měli bychom být hrdí na to, jak rychle se byrokracie po malých kouscích zbavujeme a jak málo času nám to zabere. Když se někdo opovážil uzamknout terminál ve svém kanclu, ospravedlňujíce to tím, že je chytřejší a důležitější než všichni ostatní, našel druhého dne na stole nelichotivý vzkaz,“ vzpomíná Richard Stallman.

„Chtěl jsem vyšplhat o patro výš nebo níž a přenést terminál pryč nebo nechat otevřené dveře se vzkazem, že je otravné chodit pořád o patro níž, takže prosím neobtěžujte lidi se zamykáním dveří. Doteď visí u dveří AI Lab velký hasák s nápisem ,vstupní klíč do sedmého poschodí`, který má být použit v případě, že se někdo opováží zamknout jeden z nejdůležitějších terminálů.“

Počítač, hackerovo hřiště

Počítače měly tehdy opravdu nějakou magickou sílu hackery přitahovat. Na internetu se dá dohledat mnoho příběhů o tom, co všechno prováděli studenti, aby se dostali k počítači i přesto, že se jim v tom snažil někdo zabránit. V jedné studii takového vyprávění jsem se dokonce dočetl, že dotyční toto nebrali jako nějaký zákaz nebo překážku, ale prostě jako „zajímavý problém, který je třeba s použitím vlastního intelektu řešit.“ A tak se stávalo, že zatímco na jedné univerzitě vedení rezignovalo, nechalo „blázny z počítačových laboratoří“ jít vlastní cestou a studovat samostatně, tak na jiné univerzitě byl jinak bystrý student, který na konci semestru dostal téměř ze všech předmětů za 5, protože strávil všechen čas hackováním svého počítače. Když tak o tom člověk s odstupem času čte, říká si: „existuje vůbec něco, co by tyto lidi dokázalo zastavit?

Saymour Cray jednou na otázku, proč si často najímá na spolupráci na ranných fázích R&D mladé právě vystudované lidi, odpověděl: „Protože ještě nevědí, že to, co po nich chci, aby udělali, je nemožné, tak to zkusí.“

O tehdejších počítačích, problémech s nimi a vůbec o atmosféře Zlaté éry počítačů, jak je často tomuto období přezdíváno, myslím dostatečně vypovídá následující příběh.

Když počasí nepřeje

„Přijímací testování PDP-6 se ukázalo jako mnohem složitější úloha, než jsme přepokládali. Vybrali jsme pro něj místnost, která byla původně zamýšlena jako kavárna a tak jsme objednali i potřebná klimatizační zařízení. Bohužel klimatizace ještě nebyla nainstalována a západní pobřeží zrovna zasáhla teplá fronta. Bylo by nebezpečné počítač spouštět, jeho germaniové transistory se mohly při vysokých teplotách snadno poničit. DEC s počítačem poslala i inženýra Boba Clementse, aby nám s přijímacími testy pomohl, ale rozhodně se jim nechtělo nechat ho jen tak sedět a čekat na lepší počasí.

Nakonec jsme navrhli postup testování – poslali jsme skupinu studentů do nedaleké chladírny pro suchý led, který jsme poté vložili pod dvojité dno skříní, aby ochlazoval vzduch, který se bude dostávat dovnitř. Dalším dvěma studentům jsme řekli, ať hadicemi stříkají na střechu, aby snížili teplotu vzduchu v místnosti. Chtěli jsme otestovat hlavně spolehlivost konektorů, takže jeden z testů spočíval v testování paměti zatímco předváděl Dave Poole na skříních pevné paměti slovanské lidové tance. Naštěstí to vše fungovalo, jak mělo. Narazili jsme pouze na pár chyb, které jsme nedokázali zopakovat.

Když jsme systém definitivně přijali a venku se ochladilo tak, abychom mohli počítač spouštět, začal pravidelně selhávat, třeba každých 15 sekund. Mohli jsme se z toho tehdy zbláznit, vůbec jsme netušili, čím by to mohlo být. V té době bylo běžným intervalem mezi pádem víceuživatelského systému několik hodin, většinou se počítač zastavil kvůli chybám v operačním systému. 15 sekund bylo ale trošku málo na to, aby se za tu dobu dala udělat nějaká užitečná práce.

Naštěstí se nám poskytlo vodítko, když jeden ze studentů přinesl do počítačové místnosti malé přenosné rádio a všiml si, že vždy při pádu počítače zabzučelo. Nakonec jsme zjistili, že původcem signálu je radar protivzdušné obrany na vrcholku Mount Umunhum, přibližně 25 mil odsud přes Silicon Valey. Radarové signály procházely do našich nedostatečně uzemněných počítačových skříní a z transistorů se stávaly docela dobré krystalové radiopřijímače. S trochou námahy jsme tedy konečně skříně pořádně uzemnili.“