Googlu se i v poslední době daří: jeho příjmy rostou zhruba podle plánu, a firma v rychlém sledu uvádí jednu zajímavou službu za druhou. Ovšem v jednom ohledu tato vyhledávací společnost, jak Google sama sebe někdy nazývá, narazila: ohlášený projekt zpřístupnění obsahu údajně až dvaceti miliónů (!!) knižních titulů byl pozastaven a odložen na neurčito.
O co jde? Loni v prosinci firma ohlásila záměr další služby: ve spolupráci s význačnými univerzitami provede převod po staletí shromažďovaných knižních děl do digitální podoby, kterou následně zpřístupní na ve svém vyhledávacím systému. U knih, které již nejsou autorsky chráněny, Google zpřístupní jejich kompletní znění; u knih, kde ještě autorská práva nevypršela (zhruba se dá říci, že jde o většinu knih vydaných za posledních sto let), Google zobrazí vždy jen tu část, ve které se nalézá hledaný výraz, tedy jen krátký citát z knihy. Vzhledem k tomu, že knihovny jsou pouze shromažďovateli knih a autorská práva nevlastní ani nevykonávají, Google tvrdí, že bude autorům a držitelům práv odevzdávat podíl z výnosu z reklamy z těchto stránek. Pro zajímavost, jedná se o běh na dlouhou trať – firma odhaduje, že jen proces samotného skenování bude trvat asi šest let (!).
Po ohlášení se firma pustila do práce; před několika týdny ale ohlásila, že její knihovní projekt byl „dočasně přerušen“ a zastavila práce na skenování. V květnu letošního roku totiž řada knižních vydavatelů označila plán Googlu jako „masové porušení autorských práv“, přičemž porušením je nejen samotné zpřístupnění knižních titulů, ale i jejich samotné skenování, tedy „vytváření kopií“. Zástupci knižních vydavatelství se nestaví k záměru Googlu naprosto odmítavě (tj. nedá se to srovnat se skutečně zuřící válkou mezi hudebními a filmovými vydavateli vs. uživatelů a tvůrci výměnných sítí), ale konstatují, že je nutno o věci hovořit – například, že pokud už se bude něco takového provádět, tak nelze dát právo takto zpřístupnit světové knižní bohatství jen jediné firmě.
Vydavatelé rovněž říkají, že jakkoli je tento záměr velmi ušlechtilý a přínosný, není možné, aby jediná soukromá společnost, která navíc není držitelem copyrightu k těmto titulům, rozhodovala o tom, co a jakým způsobem bude zpřístupňovat. Po ještě poměrně vstřícném postoji vydavatelů přišel hlasitější výstřel ze strany autorů – americký autorský svaz (Author´s Guild) totiž firmu Google přímo za porušování copyrightu zažaloval. Jedná se přitom o na americkém trhu častou a potenciálně velmi závažnou hromadnou žalobu „jménem všech autorů“, kterou může vysoudit vysoké odškodné. Autoři přímo říkají: pokud je o věc zájem, vybudujme tedy opravdovou digitální knihovnu všech knižních děl světa – nejen způsob zobrazování „výstřižků“, citací z knih na stránkách jednoho jediného vyhledávače.
Na čí straně je zde právo – a na čí straně je „pravda“? O právní stránce nebude příliš pochyb: Google se skutečně již tímto masivním skenováním dopouští porušení zákona (platného v USA), nicméně je současně evidentní, že tím ještě nikomu nezpůsobuje žádnou škodu. Tedy stíhání za skenování je spíše určitou záminkou.
Něco jiného je už pak následné zpřístupňování knižního bohatství světa pomocí vyhledávání. Je evidentní, že něco takového je v zájmu obyvatel této planety, pokud se mohu vyjádřit takto květnatě – skutečně totiž jde o projekt planetárního rozměru, budou z něj moci těžit všichni na Zemi s připojením k Internetu (a nejde jen o knihy v angličtině).
Jenomže argumenty jak vydavatelů, tak autorů jsou racionální. O tom, zda a jakým způsobem bude kniha zpřístupněna lidem, nemůže (v době platnosti copyrightu) rozhodovat jedna firma – navíc s tím, že si pravidla hry bude určovat a upravovat sama. Co se objeví na stránce s výsledky vyhledávání (reklama, další informace, další odkazy)? Kolik textu se skutečně zobrazí a jak se toto bude měnit?
Knihy jsou autorskými díly velmi vysoké variability a pestrosti. Na jedné straně poezie – útlý sloupeček, několik desítek písmenek na stránce, na druhé cestovní příručka o Itálii, která s kombinací obrázků, popisků, map, odkazů atd. připomíná spíše mozaiku. Díla, ve kterých vizuální prezentace (layout), papír, rozměr knihy, ilustrace, vazba, to vše vytváří dílo, autorův záměr. Digitalizace těchto knih a zobrazování pouze textových citací je skutečným zmasakrováním autorského díla, stejně jako kdyby někdo podobným způsobem zpracoval výtvarná díla, obrazy a sochy. Pokud by například Google digitalizovala obrazy ze světových galerií a pak z nich zobrazovalo jen malé výseky v mizerném (webovém) rozlišení – to by bylo řevu ze strany výtvarníků a galeristů, a zcela oprávněného. A podobných důvodů, proč autor či vydavatel nechce, aby jeho dílo bylo prezentováno bez jeho svolení a bez možnosti přesně tuto prezentaci kontrolovat – lhostejno, zda z toho bude mít peníze nebo ne – najdeme spousty.
Je evidentní, že pokud zvítězí hlas vydavatelů a autorů (což je velmi pravděpodobné, Google nepůjde do nepředvídatelného soudního sporu, ve kterém by firma mohla prodělat i miliardy dolarů, za to jí tento projekt samozřejmě nestojí), bude nepochybně přínosný projekt zpřístupnění veškerého knižního kulturního bohatství světa podstatně odložen a oddálen. I když se vydavatelé a autoři rozhodnou, že tuto celosvětovou digitální knihovnu vytvoří takříkajíc vlastním nákladem, bude trvat léta, než se dohodnou na její podobě; a pak se bude přemýšlet, kde se vezmou ty odhadem stovky miliónů dolarů, které projekt spolyká – to roztříštěná organizace-neorganizace tisíců vydavatelů a desítek tisíc autorů dohromady nedá, na rozdíl od soukromé organizace. Přesto se však domnívám, že tento postup je správný – i když uznávám, že tak činím z pozice lehce netypické, tedy nejen z pohledu čtenáře, ale i pozice dlouholetého vydavatele a současně autora řady knižních publikací.
