Jde totiž o poplatky, které jsou v dnešní době neúměrně vysoké, a které mohou způsobovat i zdvojnásobení koncové ceny přehrávače.
Příznivci DVD (to jsme snad dnes už všichni, ne?) jistě s nelibostí sledují informace o dalším hrozícím sporu o budoucí formát DVD, o tzv. Blu-Ray DVD. Snad žádný jiný formát záznamového média není tak provázen spory o formát právě tak jako DVD – tvrdí se, že tyto spory zpozdily jeho vítěznou cestu o několik let. Tyto spory se vyskytly už u prvních formátů DVD-ROM a DVD-Video (-Audio), kde se dlouhou dobu dohadovali vlastníci obsahu (hudební a filmové společnosti) s technologickými producenty (Sony, Philips a ostatní členové asociace DVD Fórum) zejména o nedostatečnou ochranu proti kopírování. Další spor pak dodnes brzdí DVD-Recordable, kde existují dva nepříliš kompatibilní standardy DVD-R/RW a DVD+R/RW. Naštěstí je dnes výrobci vypalovaček řeší tím, že jejich stroje jsou kompatibilní s oběma platformami, takže problém prakticky mizí ze světa (zůstává problém se čtením vypálených médií na starší vypalovačce opačného standardu).
U Blu-Ray hrozí další formátová válka. Sony a Philips, nerozlučná dvojice firem, která stála u zrodu CD i DVD, navrhla formát Blu-Ray DVD (s cca šestinásobnou kapacitou oproti dnešním DVD) a patentovala si jej. Formát byl schválen asociací DVD Forum, nicméně další dva členové této asociace, firmy Toshiba a NEC představily svou vlastní verzi Blu-Ray, kterou nazývají „HD DVD“. Co je podstatnější – tyto firmy rovněž získaly podporu asociace DVD Forum, ačkoli obecně tato asociace usiluje o standardizaci jediného formátu, v podstatě právě kvůli tomu byla založena a získala členství více než dvou stovek firem ze všech oblastí, kterých se optická média dotýkají. (Asociace například nepodpořila a naopak se snaží ze všech sil potlačovat formát DVD+R/RW).
U „modrého“ DVD se ale může vše vyvinout jinak. Patenty, kterými hlavně Sony a Philips doslova vydláždily CD a DVD technologie, nutí všechny ostatní výrobce přehrávačů i médií platit dosti vysoké patentové poplatky. Jejich výše je paušální, neodvozuje se jako procento z prodejní částky výrobku, a čím více klesá cena zařízení, tím je tato částka bolestnější. Podle informací činí tato částka asi deset dolarů z přehrávače, a to může u některých nejlevnějších asijských výrobců přidat neúměrnou částku k nákladům. Deset dolarů na výrobě se tak může snadno přetvořit v třicet dolarů navíc, které zaplatí koncový spotřebitel, protože se k tomuto licenčnímu poplatku nabalí rabaty distribučního a prodejního kanálu, DPH a podobně. Čína dokonce vyřešila tento problém po svém: místní inženýři vytvořili vlastní formát, kterému říkají EVD a ze kterého se žádné poplatky neplatí – v tomto standardu se dnes vyrábí většina přehrávačů i médií (filmů, hudby) pro čínský trh. Čína tak představuje unikát tak velkého a současně velmi specifického (např. jazykově, kulturně) trhu, který si může dovolit ignorovat světové standardy a vytvořit si svůj vlastní.
O tom, který formát zvítězí, nerozhodne, jak by se mohlo zdát, spotřebitel, ale vydavatelský průmysl. „Hollywood“ krmí nejvíce disků svým obsahem a nechce podpořit více než jeden formát, což je naprosto logické. Z logiky věci by Hollywood měl podpořit ten standard, který je zatížen nejmenšími licenčními poplatky, protože o to více peněz by mohlo zbýt pro něj, nicméně firma Sony je také silným hráčem v oblasti filmu a její standard je propracovaný a hotový. Rozřešení sporu je ve hvězdách, nicméně je docela pravděpodobné, že alternativní formát (HD DVD) si najde cestu do datové oblasti, tj. do Blu-Ray vypalovaček, bez ohledu na to, jak Hollywood rozhodne. Pokud totiž povede k výrazně nižším cenám počítačových přehrávacích i vypalovacích mechanik a též médií, uživatelé mu dají přednost, protože u domácí výroby disků ovšem stačí, aby člověk byl kompatibilní pouze „sám se sebou“. Na řešení situace je už nejvyšší čas, protože i když tituly na Blu-Ray zatím nejsou, první přehrávací a vypalovací zařízení se už objevují a brzy se s nimi roztrhne pytel.