Na počátku devadesátých let u nás zdomácněl pojem „počítačová gramotnost“, který kupodivu nemá příliš obdobu v anglosaských zemích (snad jen „computer literacy“, ale moc se to nepoužívá). Je docela možné, že člověk, který přišel s tímto pojmem, se tím nenápadně, ale velmi silně zasloužil o rozvoj computingu v naších zemích. Kdo není gramotný, je negramotný, tedy analfabet – a tato slůvka znějí velmi nehezky, zejména jedná-li se o kvalifikaci k výkonu povolání.
Podle statistik, které mám k dispozici, patří znalost práce s osobním počítačem u nás k nejvýznamnějším kritériím a požadavkům na pracovní místa – je zajímavé, že ve vyspělých západních zemích (například USA či Německo!) to není takto prioritním a často zmiňovaným požadavkem. A to není důkaz toho, že by se to snad považovalo za úplnou samozřejmost, která se ani nepíše do dotazníků, ale dokazuje to mnohem praktičtěji orientované poptávky po pracovnících. U nás se práce s počítačem bere jako určitá úroveň vzdělání, jako důkaz kvalifikace s tím, že „to ostatní se naučí“; řekněte to venku a budou na vás nevěřícně zírat. Dokreslením této deformace je fakt, že velká část počítačových kurzů pro začátečníky má jako první a hlavní bod „Základy obsluhy PC“. Přitom člověk, který takto definovaný kurs zvládne, je pro firmu stejně užitečný, jako „řidič“, který má certifikát, že už umí otevírat dveře od auta a pouštět stěrače. Je pravdou, že do většiny těchto kurzů se už nějak vejde i ten Word a Excel, stále moc velký prostor je ale věnován disciplínám, jako jsou prostná cvičení s floppy disketou nebo bobříci v rozpoznávání čudlíků počítače a jejich významů podle hmatu.
Je moc dobře, že ta lepší školicí střediska již za základ považují, aby jejich frekventanti zvládli vytvoření, editaci a tisk dokumentů několika základních typů. Ale to nestačí: na řadě je druhá gramotnost, vedle které je ta první tak nedostačující, že je už téměř analfabetismem.
Asi tušíte, kam mířím – za druhou gramotnost považuji zvládnutí věcí, které se skrývají pod hrůzyplnými slovy jako „technologie“ (už to slovo samozřejmě šíleně odrazuje, protože to vypadá, že by se každá sekretářka měla stát technologem) sítí, komunikací či dokonce groupwaru.
Přitom jde pouze o to, naučit se s počítačem provádět (lépe a efektivněji) to, co pracovník na všech úrovních dělá už desítky let, a to dokonce ani nemusí umět číst a psát. Hovoří, debatuje, poznamenává si úkoly (třeba jen mentálně, „píše si je za ucho“), hlásí splnění či nesplnění, předává zprávy, přemýšlí o tom, jak splnit termíny, koho má navštívit, úkolovat, zkontrolovat … vždyť to je přirozenější než vyplňování tabulek v Excelu nebo tvorba snímků v PowerPointu.
Člověk, který pracuje s počítačem a zvládá jen kancelářské programy je v dnešním světě skutečně pologramotný, jednu nohu má bosou, jednu obutou. A i když jsou na to programy, nebo, chcete-li, technologie, naprosto připravené, mezi základní školení to ještě zdaleka nepatří. Devadesát procent sekretářek a asistentek, které se (třeba k nám) hlásí do zaměstnání, tvrdí, že umí pracovat s počítačem, protože mají za sebou kurz, ale e-mail u nás vidí poprvé v životě. Zaměstnavatel tak opět dělá za své peníze to, co už vlastně ze svých daní do školství jednou zaplatil.
Uznávám, že vývoj je velice rychlý; ale to, že je takto rychlý, již kompetentní osoby vědí (snad) a měly by tudíž znát, že pokud mají dobře pracovat, musí neobvykle rychle reagovat. Což může znamenat změny učebních plánů ne po pětiletkách, ale po rocích; obdobně pružné tlaky na rekvalifikační střediska, na jejich vybavenost, na kvalifikaci lektorů atd.
Co přesně míním pod první a druhou počítačovou gramotností? Pod tu první bych zařadil schopnost vytvořit, upravit a vytisknout dokument různého typu; to s sebou samozřejmě nese jako nezbytnou rekvizitu i ovládání počítače samotného, které se ale už dnes redukuje na jeho zapnutí/vypnutí, na práci se složkami a dokumenty.
Druhá gramotnost je mnohem zajímavější. Především začíná elektronickou poštou, a to nejen technickým zvládnutím, ale hlavně návyky. Tedy návykem na e-mail jako standardní a základní komunikaci, třídění pošty, hromadné vnitrofiremní zásilky, priority, přílohy, odpovídání, předávání a archívování. Všimněte si, že toto vše jsou věci, které sekretářka musí dělat tak jako tak, akorát si zvykne, že to není na papíře, ale někde uvnitř počítače. Vyšší třídou, kterou bych ale rovněž zařadil do druhé gramostnosti, je řízení času a úkolů (svých, spolupracovníků, šéfa), práce s elektronickými adresáři. Rozšířením, které je zatím v plenkách, ale kterému přisuzuji velkou budoucnost, je práce s projekty – tedy schopnost pomocí počítače řídit, či alespoň hlídat do šířky i do délky rozsáhlejší a na sebe navazující činnosti. Opět nejde o nic jiného, než o jakousi digitalizaci činnosti, kterou se zabývá každý „šéfík“, který do ní uvrtává za vzniku spousty zmatků svou sekretářku či asistentku, protože značná část těchto příkazů je zadána ústně, menší část písemně a tu největší část má nebohá slečna zřejmě odněkud vyvěštit.
Nevím, jestli si vzpomenete na dobu před šesti až osmi lety; já si dobře pamatuji, jak nesmírně těžko se v podniku zavádělo psaní dokumentů na počítači jako standard a jakkoli jinak jako nestandardní, nedoporučený postup. Vzpomínám si, že vítězství se v podniku podařilo vybojovat především díky faktoru, který je dnes skoro nedůležitý, a tím bylo, že „to vypadá hezky“, lépe než naklepané na psacím stroji s šesti průklepáky.
Dnes je situace vlastně stejná. Přeučovat sekretářku na využívání e-mailu, groupwarových nástrojů, organizérů a projektových softwarů coby standardního řešení vyhlíží pro většinu firem stejně málo přirozeně a účelně jako T602 v roce 1990, a je to stejně zhusta ignorováno. Nezkusíme se alespoň jednou poučit a neopakovat zase tytéž chyby?
Zdroj: Computer