Walkmany, discmany a MP3-many už máme. Navěsíme na sebe ještě video-mana?
V posledních měsících řada společností uvedla na trh nebo ohlašuje kapesní, či alespoň přenosné přehrávače digitálního videa. Přenosné přehrávače hudby, počínaje walkmany, pak discmany a nyní tzv. MP3-many zaznamenaly obrovský úspěch a staly se pevnou součástí našich domácností a kapes; výrobci spotřební elektroniky nyní přemýšlejí, zda se dá úspěch zopakovat i s přenosnými přehrávači videa.
Jejich uvedení na trh umožnila „revoluce“ v oblasti videa – rychlým vývojem kódovacích algoritmů, rozvojem hardware a současně šířením širokopásmového internetu je nyní možné kvalitní video snadno přenášet, skladovat na zařízeních kapesního rozměru a následně přehrávat. Šíření kapesních přehrávačů logicky přejí všechny firmy, které z toho mohou finančně těžit: Intel (a další výrobci čipů), producenti miniaturních pevných disků, LCD obrazovek, a rovněž softwarové společnosti, mezi nimi především Microsoft jako výrobce softwarového přehrávače. Výrobci také chtějí těžit z fenoménu, který u nás zatím příliš známý není, ale který Ameriku dobývá od pobřeží k pobřeží: personal video receiver, zařízení pro nahrávání z televize na pevný disk, s funkcemi přehrávání, pauzy a posunu během nahrávání, s automatickým vystřiháváním reklam (TiVO). Přenosné videopřehrávače mají mít rovněž podobnou funkci – přes noc necháte nahrát program z televize, vezmete si jej s sebou a sledujete v metru, v autobusu nebo třeba ve škole pod lavicí.
Proti rychlému nástupu kapesních videopřehrávačů však nalezneme v současné době více argumentů než pro něj; shrnuje je ostatně zajímavý materiál na News.com. Prvním problémem je cena – na rozdíl od discmanů zatím ceny kvalitních (digitálních a kapesních) videopřehrávačů neklesají pod tisíc dolarů (v Evropě cca 30 000 Kč). Druhým, stejně tak důležitým je způsob použití těchto zařízení – hudbu se sluchátky na uších posloucháme při jiné činnosti, často nám slouží přímo k „odrušení“ okolního světa, abychom se mohli soustředit na práci nebo na učení, ale u videa tato možnost není. Kdo sleduje film, může stěží dělat něco jiného – je to tedy čistě volnočasová aktivita, na rozdíl od poslechu hudby.
Jako obvykle s váhavým postojem k věci přistupují producenti obsahu – filmová studia. Na jedné straně touží po novém zdroji příjmů, protože obsah by samozřejmě zdarma nebyl, na druhé se ale bojí pirátství: jakmile někdo řekne slovo „digitální“, oni slyší „pirátský“. Nahrávání (analogového) signálu z televize na VHS ale má dvacetiletou tradici a nikdy jsme neslyšeli slůvko protestu; v současné době ale trpí všichni výrobci digitálního obsahu v této oblasti jakousi alergií, tedy přecitlivělou reakcí.
Digitální videopřehrávače se tak zřejmě stanou ihned oblíbenou hračkou „geeks“, nadšenců a lidí schopných bez problémů stáčet programy z televize na kapesní přehrávač, konvertovat filmy na DVD nebo své archívy videí v DivX. Běžná populace na ně ale nekývne tak rychle – přinejmenším do doby, než bude snadné nahrávat pořady bez složitého propojování kabely (tj. přes bezdrátovou konektivitu s televizí, počítačem nebo jiným přehrávačem); do té doby to pro většinu lidí bude poněkud drahá a dosti nepraktická hračka.
