Digital Divide – digitální propast

Popravdě ještě nedávno bych sám nevěděl, jestli je to nějaká nová technologie nebo název hudební skupiny, přesto se s tímto, řekl bych, „sociálním postižením“ přímo či nepřímo setkal téměř každý uživatel Internetu. Následující řádky nechci věnovat hloubkovému rozboru tohoto problému, ale pouze jej nastínit čtenářům, kteří se s tímto termínem ještě nesetkali. Digital Divide – digitální propast totiž vzniká tam, kde je propastný rozdíl mezi přístupem k informačním technologiím mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva.

Takové rozdělení může existovat mezi muži a ženami, obyvateli měst a venkova, mezi vzdělanějšími a méně vzdělanými lidmi, mezi majetnými a nemajetnými, mezi zdravými a zdravotně postiženými, v globálním měřítku pak mezi rozvinutými a málo rozvinutými zeměmi.

Klasickým příkladem může být dítě ve škole, které nemá přístup k Internetu, zatímco většina jeho spolužáků surfuje nejen na hodinách informatiky, ale i po návratu ze školy domů. Rovněž propastný rozdíl je mezi obyvateli venkova a velkých měst. Zatímco obyvatelé velkých měst mají většinou (není to pravidlem) možnost vybrat si z několika druhů internetového připojení, obyvatelé venkova buď nemají Internet vůbec, nebo jsou odkázáni na pomalý a minutově tarifikovaný Dial-up. Možná to zní neuvěřitelně, ale nemožnost přístupů k informacím v kteroukoliv denní nebo noční dobu a hlavně nemožnost aktivně podle svého uvážení informace získávat z vícero zdrojů najednou může vyvolat i jakousi frustraci. Platí to v případě lidí, kteří si uvědomují, že jsou v životě diskriminováni tím, že nemají přístup k Internetu.

Pro potvrzení těchto slov (nejedná se pouze o naše domněnky a spekulace) si dovolím uvést několik příkladů ze světa. Podle výzkumů Kalifornské univerzity v LA aktivní uživatelé Internetu tráví surfováním o 2 až 3 hodiny více času než před dvěma lety. Tento čas strávený on line však získali na úkor sledování televize. Přesněji řečeno, čím víc se věnuje uživatel aktivnímu vyhledávání informací na Internetu, tím méně času tráví pasivním sledováním televize.

Znamená to, že osoby bez možnosti přístupu k Internetu mají o něco horší přístup k aktuálním informacím a moderním technologiím a jsou tak zákonitě v nevýhodě při shánění zaměstnání. Jsou totiž diskriminováni tím, že nemohou získávat další znalosti a zvyšovat si kvalifikaci prostřednictvím elektronické distanční výuky. V běžném životě také nemohou využívat informace týkající se např. péče o zdraví získané pomocí internetových zdravotních informačních zdrojů a nedostanou se ani k elektronické komunikaci se svými přáteli, spolupracovníky a s dalšími občany, se kterými mají společné zájmy.

Také utrácejí více za služby a za různé zboží, jelikož mají menší přehled o tom, kde lze danou věc koupit levněji a v lepší kvalitě. Bez přístupu k Internetu musí lidé například častěji navštěvovat úřady a řešit situace, které by šly vyřídit prostým e-mailem. A čas, jak je známo, jsou peníze.

Toto jsou však už téměř akademické úvahy, a právě proto jsem v úvodu článku naznačil jako příklad konflikt v Iráku. Celý víkend jsem sledoval aktuální situaci ve světě v televizních vstupech a zároveň na Internetu. Informace na Internetu byli aktuálnější, podrobnější a doplněné o mnoho obrazových materiálů. Moje nadšení však skončilo ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že víkend skončí a já znovu zasednu před televizní obrazovku odkázán na to, co se vejde do zpravodajských vstupů – to vše za 70 Kč měsíčně, zatímco na stejnou částku by mě vyšla zhruba hodina získávání informací z Internetu.

Z toho plyne, že pokud člověk touží po kvalitních informacích, musí si sáhnout hlouběji do peněženky. Právě proto jsem věnoval několik předcházejících řádků digitální propasti, aby si i zodpovědní činitelé nejen v Českém Telecomu ale i ve vládě a našem parlamentu uvědomili, že lidé na Internetu nevyhledávají jen erotiku, filmy a hudbu zadarmo a že možnost využívání Internetu bez neustálého pohledu na hodinky v mnoha státech světa prokazatelně napomohla vyřešit otázku zaměstnanosti (hlavně na venkově), produktivity práce a v neposlední řadě také sebevědomí nemalého počtu lidí, pro které byl Internet do té doby luxusem.

Nerad bych vyvolal dojem, že problém Digital Divide zahrnuje pouze absenci internetového připojení, ale rád bych se dočkal doby, kdy náš pokrok v oblasti liberalizace telekomunikačního trhu nebude pouze papírový, ale kdy tento pokrok pocítí i samotní uživatelé Internetu a hlavně ti, co se na koupi počítače teprve chystají. Snad až management Českého Telecomu, alternativní operátoři, ČTU a v neposlední řadě i naše vláda začne naslouchat veřejnosti, nastane doba, kdy termín Digital Divide začne nahrazovat daleko příjemnější výraz Digital opportunity (digitální příležitost).

Autor Miloslav Sova je iniciátorem Výzvy k rozšíření Internetu v ČR a zakladatelem občanského sdružení Internet pro všechny.