Novinář se vždy musí pídit po informacích z první ruky a snažit se být tam, kde se něco děje; nebo tam za sebe alespoň někoho nastrčit. V tomto případě se mi to podařilo dokonale, a jestliže vám prozradím, že mám mladšího bratra ve věku deseti let, asi už nebudu muset vysvětlovat víc.
Většina z nás v dětství strávila pár pěkných týdnů daleko od domova a rodičů uprostřed lesů, na pionýrském táboře. Nezadržitelný běh dějin je sice přejmenoval na dětské, ale jinak se s tábory nestalo téměř nic - jezdí se na ně dál. Cestovní kancelář ENKO spolu se známou počítačovou firmou Corpus však ukázala, že čas opravdu letí, a že nemusí vždy zůstat jen u změny názvu.
Hned na začátek musím přiznat, že tentokrát celou věc nepopisuji jen s novinářského nadhledu na základě tiskové zprávy, kterou mi kdosi položil na stůl. Novinář se vždy musí pídit po informacích z první ruky a snažit se být tam, kde se něco děje; nebo tam za sebe alespoň někoho nastrčit. V tomto případě se mi to podařilo dokonale, a jestliže vám prozradím, že mám mladšího bratra ve věku deseti let, asi už nebudu muset vysvětlovat víc.
Když jsem po mírných peripetiích odevzdal bráchu i s kufrem u autobusu jakési CK ENKO a zamával mu na rozloučenou, měl jsem za to, že v příštích dvou týdnech o něm uslyším leda z dvou tří řádků, které podle svého zvyku pošle na korespondenčním lístku. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem o dva dny později dostal zprávu o tom, že CK ENKO (teď už nikoliv jakási) pořádá tábor s Internetem a více informací že je k nalezení na serveru
tabor.corpus.cz. Nelenil jsem, nastartoval WWW browser a mé podezření se změnilo v jistotu: to je opravdu TEN tábor. A tak jsem si hned pročetl režim dne, zkontroloval jídelníček, nahlédl do táborových ztrát a nálezů a pokusil se odpovědět na některé zvídavé otázky, které si na děti organizátoři připravili a do počítače vložili. Prošmejdil jsem, co se dalo, a musím říci, že vzhledem k rozsahu informací by mne snad ani nepřekvapilo, kdyby bylo možné dění na táboře sledovat sérií digitálních on-line kamer.
Tato výkladní skříň však nebyla tou hlavní úlohou, kterou Internet na táboře hrál. Byl zde totiž především pro děti a právě ony s ním mohly, ba dokonce musely pracovat v rámci celotáborové hry. Den co den si navíc mohly elektronickou poštou dopisovat se svými rodiči, což nepochybně ocenily obě strany - mne zase příjemně překvapilo, že přibližně čtvrtina rodičů této možnosti skutečně využila a musela mít tedy k Internetu přístup. Opět se zde navíc potvrdilo, že děti to mají v přístupu k výpočetní technice zdaleka nejjednodušší. Přestože většina z nich nikdy Internet "neviděla ani na obrázku", osedlaly si jej velmi brzo. Organizátoři mi ale prozradili i malou perličku. Zakročit totiž museli proti několika borcům, kteří si s sebou na tábor přivezli obsáhlý seznam adres - no, hádejte jakých (napovím, že naše Duhové stránky to rozhodně nebyly).
Kdybych měl vyjádřit svůj dojem z celé akce a tak trochu ji zhodnotit, bylo by asi nudné to číst - byla by to zkrátka samá chvála. Jirka Hlavenka nedávno napsal recenzi na "učebnici" výpočetní techniky" pro střední školy, která čítala šest set stran, plných teoretických a v praxi nepoužitelných poznatků. Knihu, která by se asi skvěle uplatnila na elektrotechnických fakultách, ale u budoucích zdravotních sestřiček, gymnazistů a studentů dalších středních škol mohla mít jediný účinek: naplnit je nevýslovným odporem ke všemu, co s počítači souvisí. To bohužel velmi přesně vyjadřuje současný stav výuky počítačů a v tomto ohledu mi můžete věřit - nedávno jsem z informatiky maturoval. Každá podobná akce, která zcela normálně seznamuje mladou generaci s počítači je proto krokem vpřed.
Těch 80 dětí, které se měly příležitost čtrnáct dní prohánět po vlnách Internetu už nikdy nikdo nepřesvědčí, že počítač není užitečná a příjemná věc, stejně jako telefon nebo třeba televize. A může si vzít na pomoc třeba UARTy, integrované obvody a co já vím ještě.
