Bez nich byste v rukou nesvírali iPhone, nečetli byste tento článek na notebooku a počítač by připomínal skutečně spíše složité mechanické počítadlo. Přesto se na ně pomalu zapomíná.
Jména jako Steve Jobs, Bill Gates nebo třeba dvojice Larry Page a Sergej Brin zná asi každý. Ten první stvořil moderní Apple, ten druhý založil Microsoft a ti třetí ovládli internetový vyhledávač. Pak byste mohli vyjmenovat ještě Marka Zuckerberga a možná také Linuse Torvaldse. Tyto moderní technologické celebrity získaly ostruhy slávy samozřejmě právem a definují současnou podobu spotřebitelské výpočetní techniky, trošku se ale zapomíná na ty skutečné ajťáky, nerdy a geeky minulosti, bez jejichž práce by výše jmenovaní pánové nebyli ničím. Do jednoho.
Inženýrů v pozadí počítačové techniky je samozřejmě více – jsou to tisíce vědců a techniků, já ale vybral jen deset z nich. Nechci tvrdit, že by byli snad nejdůležitější, podle tohoto metru jsem je neměřil. Spíše se nabízí definice, že se jedná o zapomenuté vizionáře, zapomenuté neprávem, protože bez jejich práce byste si dnes svoje PC nebo iPhone prostě nespustili.
Tyto pány docela jistě většina čtenářů nezná, přesto jejich vynález najdete v každé domácnosti. Noyce a Kilby totiž stáli na konci výzkumu, který vedl k návrhu prvních moderních integrovaných obvodů. Noyce i Kilby sestrojili vlastní obvody nezávisle na sobě v roce 1958 a v roce 2000 za svou technologii získali Nobelovu cenu za fyziku.
Kilbyho integrovaný obvod z roku 1958
Integrovaný obvod jakožto elektronická součástka, která na polovodičové (křemíkové) destičce propojuje více drobných součástek, dnes tvoří základ prakticky všech elektronických zařízení. Integrované obvody v počítačích a zvláště procesorech pak patří k těm nejkomplikovanějším a nejdokonalejším umělým strukturám na světě, tvoří je totiž stovky milionů tranzistorů.
A když už jsem zmínil tranzistory, je třeba připomenout i autory základní logické součástky všech současných křemíkových obvodů. Jsou to tito tři pánové z Bellových laboratoří a průlom způsobili 16. prosince 1947.
Replika prvního tranzistoru
Zbytek příběhu už znáte. Díky tranzistoru a polovodičovým integrovaným obvodům se mohlo konečně zapomenout na relé a elektronky, které tvořily základ logického fungování počítačů nulté a první generace. Jejich nevýhoda byla zřejmá. Byly příliš velké, energeticky náročné a pomalé. Zatímco dnešní nejvýkonnější procesory tvoří stovky milionů miniaturních tranzistorů, s elektronkami by něco podobného bylo zhola nemožné. Ostatně dokážete si představit procesor, který by pojmul 500 000 000 zahřívajících se žárovek? Hlavním přínosem křemíkových obvodů je tedy jejich konstrukční jednoduchost a možnost miniaturizace za hranicí běžné lidské představivosti.
Tohoto pána pravděpodobně znáte jako Američana maďarského původu jménem John von Neumann. A možná ani tak neznáte jeho jméno, jako spíše Neumannovu počítačovou architekturu. Narodil se v roce 1903 a už na střední škole patřil ke špičkovým matematikům. V třicátých letech pobýval na pozvání na Princetonské univerzitě a v roce 1937 získal americké občanství, což mu vzhledem k židovskému původu zachránilo život.
John von Neumann – otec moderního počítače (Wikipedia)
Pro nás jsou ale nejdůležitější padesátá léta, tehdy totiž Neumann společně se svým týmem navrhl moderní podobu sekvenčního počítače. Ta v podstatě s různými revizemi přežívá dodnes, ačkoliv není zdaleka jediná. Neumannův počítač se skládá z paměti, ve které jsou uložené instrukce programu a které se postupně (sekvenčně) zpracovávají ve dvojkové soustavě.
Možná vás zaujalo jeho původní maďarské jméno, které se ke všemu ve skutečnosti psalo opačně. Jelikož po otci získal dědičný šlechtický titul za práci po Rakousko-Uhersko, později vystupoval pod alternativním jménem von Neumann.
Jméno Johna von Neumanna snad ještě úplně zapomenuté není, nicméně jinak je tomu v případě Johna Backuse z IBM. Sice nenavrhnul žádnou Nokii, iPod či vyhledávač od Googlu, zato ale před šedesáti lety začal navrhovat první rozšířený programovací jazyk Fortran. I ten je dnes už dávno za zenitem – i když stále použitelný, dlouhé desítky let ale hrál roli nepsaného standardu pro programování vědeckých aplikací a třeba i výpočtů v meteorologii.
Ukázka výpočtu obsahu trojúhelníku ve verzi Fortran II (rok 1958)
INTEGER A,B,C
READ(5,501) A,B,C
501 FORMAT(3I5)
IF(A.EQ.0 .OR. B.EQ.0 .OR. C.EQ.0) STOP 1
S = (A + B + C) / 2.0
AREA = SQRT( S * (S - A) * (S - B) * (S - C))
WRITE(6,601) A,B,C,AREA
601 FORMAT(4H A= ,I5,5H B= ,I5,5H C= ,I5,8H AREA= ,F10.2,12HSQUARE UNITS)
STOP
END
První skutečné elektronické počítače pochopitelně nesestavovali pouze inženýři z IBM, ale i soudruzi ze Sovětského svazu. Průkopníkem ruských počítačů byl Sergej Lebeděv, který v roce 1952 sestrojil první moderní sovětský počítač BESM-1, který byl svého času nejrychlejším počítačem Evropy. BESM-1 měl příkon okolo 30 KW a jeho výpočetní výkon se pohyboval okolo 9 KFLOPS (9 000 matematických výpočtů za sekundu). Pro neshody s konkurenčními týmy sice zůstalo pouze u jednoho jediného exempláře, designová řada jeho nástupců však přečkala až do 80. let.
Šestá generace ruského počítače BESM (vyrábět se začala v druhé polovině 60. let)
Současné nejrychlejší mašiny světa počítají v řádu petaflopsů, jsou tedy bilionkrát rychlejší. Přesto BESM-1 a jemu podobní řídily tehdejší hospodářství, ekonomiku a také výpočetně nejnáročnější lety na oběžnou dráhu.
Skutečný boom notebooků sice začal díky nízkým cenám až před několika lety, první přenosné počítače tu nicméně byly už před třiceti lety. Nevyrobil je ani Apple, ani IBM, ale malá americká firma Osborne Computer Corporation. První komerčně úspěšný model se¨po svém autorovi Adamovi Osbornovi jmenoval prostě jen Osborne-1, a přestože firma kvůli špatných rozhodnutím později zkrachovala, Osborne rozhodně stanovil trend, kterým se celý segment trhu nadále ubíral. A jen tak mimochodem, vážil slušných dvanáct kilogramů.
První komerčně úspěšný přenosný počítač Osborne-1. Jeho otcem je Adam Osborne
Americký fyzik z Harvardu patří k průkopníkům prvních sálových počítačů vyrobených IBM. Když jeho tým v roce 1944 představil model počítače IBM ASCC (Harvard Mark I), firma tento krok popsala jako skutečný vstup do nové počítačové éry. Mark I sice nebyl první moderní počítač, tady stojí zato připomenout německý model Zuse Z3 z roku 1941, nicméně řada Mark nastartovala úspěch IBM na polí automatických systémů.
Harvard Mark I z roku 1944
Těch dalších zapomenutých jmen je samozřejmě ještě celá hromada. Mohl by to být třeba Julius Edgar Lilienfield, který sestrojil první polovodičovou součástku už v roce 1925 – tedy dávno před moderním tranzistorem. Škoda že nenašla uplatnění už tehdy, mohli bychom dnes být totiž o několik desetiletí dál.
Patří sem také německý počítačový konstruktér Konrad Zuse, zakladatel kybernetiky Norbert Weiner a samozřejmě také Gordon Moore z Intelu. To už se ale dostáváme ke jménům, o kterých víme a která si naštěstí ještě pamatujeme. Tedy snad.