Evropská komise před sedmi lety v průzkumu ověřila, že inzerované a dosahované rychlosti připojení k internetu se velmi liší. V průměru uživatelé dostali jen 74 % hodnoty, kterou si platili. V důsledku toho roce 2015 vydala nařízení, podle něhož poskytovatelé internetu musí uvádět podrobnější informace o tom, jaké rychlosti ve skutečnosti nabízejí.
Jak ale v červenci upozornil Český telekomunikační úřad, „poskytovatelé internetu sice nařízení formálně vyhověli, avšak z hlediska nabídky jejich služeb nedochází k žádnému dalšímu posunu směrem k plné informovanosti koncových uživatelů o skutečném výkonu jejich připojení k síti internet a smluvně garantované kvalitě tohoto připojení.“
Efekt zkrátka nebyl takový, jak si úřad představoval. Podle jeho slov se navíc začaly rozvírat nůžky a rozdíly mezi inzerovanými a skutečnými rychlosti se prohlubovaly. Proto v srpnu novelizoval všeobecné oprávnění č. VO-S/1/08.2020-9, které na poskytovatele a jejich dokumenty klade mnohem větší nároky. Platit začne od 1. ledna 2021.
Jak to bylo doposud
Úřad operoval se čtyřmi rychlostními stupni:
- Maximální rychlost byla nejvyšší dosažitelnou rychlostí na dané přípojce.
- Inzerovaná rychlost je ta, která je uvedena v ceníku, na webu a v propagačních materiálech. Nesmí být vyšší než maximální, typicky ale bývá stejná.
- Běžně dostupnou rychlost mohl uživatel očekávat při praktickém používání.
- Minimální rychlost je garantovaná, pokud klesne pod danou hodnotu, znamená to výpadek služby.
Dále pak posuzoval kvalitu připojení ve dvou stupních, podle toho na jak dlouho se změnil výkon, tedy když reálná rychlost klesla pod 50 % běžné dostupné rychlosti.
- Velká trvající odchylka znamenala pokles výkonu na dobu delší než 30 minut.
- Velká opakující se odchylka pak znamenala alespoň tři poklesy výkonu delší než 1 minutu během jedné měřené hodiny.
Tato pravidla byla stanovena velmi vágně, čehož také provideři využili k alibistickým podmínkám, kdy běžně dostupné či minimální rychlosti schválně nastavili příliš nízko. Typickým příkladem budiž O2, největší poskytovatel internetu. I u gigabitového připojení uvádí minimální rychlost jen 16 kb/s.
Jak to bude po novém
ČTÚ se tento volný výklad nelíbil, proto minulý měsíc podmínky upravil a stanovil relativní výši rychlostí a definoval nové odchylky:
- Běžně dostupná rychlost musí odpovídat alespoň 60 % inzerované rychlosti.
- Minimální rychlost musí odpovídat alespoň 30 % inzerované rychlosti.
- Velká trvající odchylka znamená pokles reálné rychlosti pod běžně dostupnou na dobu delší než 70 minut.
- Velká opakující se odchylka znamená alespoň tři poklesy reálné rychlosti o délce minimálně 3,5 minuty pod běžně dostupnou během 90 minut.
U mobilního internetu je to trochu jinak
Výše zmíněná pravidla platí pro fixní připojení internetu, tedy i pro 4G/5G poskytované na pevném místě. U mobilního internetu, s nímž se dá cestovat, pak úřad stanovuje, že:
- Velká trvající odchylka znamená pokles reálné rychlosti pod 25 % běžně dostupné na dobu delší než 40 minut.
- Velká opakující se odchylka znamená alespoň pět poklesů reálné rychlosti pod 25 % běžné dostupné o délce minimálně 2 minuty během 60 minut.
Příklad z praxe
Když tedy poskytovatel internetu nabízí kupříkladu VDSL s inzerovanou rychlostí 100/10 Mb/s, musí ve smlouvě uvést (a v praxi dodržovat), že běžně bude uživatel surfovat rychlostí alespoň 60/6 Mb/s a minimálně garantovaná bude alespoň rychlost 30/3 Mb/s. Když reálná rychlost klesne pod 60/6 Mb/s na více než 70 souvislých minut nebo třikrát během hodiny a půl na více než 3,5 minuty, z právního hlediska jde o výpadek. Když reálná rychlost spadne pod 30/3 Mb/s, také jde o výpadek.
Výpadek už poskytovatel musí nějaký způsobem kompenzovat (slevou či jinou výhodou). Na druhou stranu ale nejde o automatický proces. Důkazní břemeno je na ČTÚ. Postižený uživatel tak nejdříve musí oslovit úřad, ten linku proměří a až pak je možné vůči poskytovateli vznést nějaké nároky.
Řada operátorů již často běžně dostupnou i minimální rychlost mají výš, než stanovuje ČTÚ. Zatím ale nereflektují novou definici odchylek. A co osobně považuji za ještě větší hřích – informace o garanci obvykle nejsou součástí ceníku ani produktové stránky na webu, ale jsou schované ve zvláštních dokumentech.