Po přečtení pár reakcí z diskuse k tomuto
článku na Lupě jsem si uvědomil, že i zkušení internetoví diskutéři nemají dokonale jasno v tom, jak probíhá proces „na české straně“, když si objednáte nějaké zboží na zahraničním webu. Protože mám za sebou mnoho desítek nákupů touto cestou, rád sdělím zkušenosti – a možná z toho budou i nějaká doporučení.
To, že se na zahraničním webu platí prakticky výhradně přes kreditku (embossovanou, tj. Visa, Eurocard/MasterCard, American Express, mnohem zřídkavěji Cirrus, Diners či JCB), je asi dobře známé. Pokud kreditku nemáte, lze si občas vykorespondovat jiný druh platby (přímý převod na účet, dokonce může fungovat i archaické zalepení pár dolarů do obálky, dle dohody s konkrétním obchodem, obchůdkem nebo prodávající privátní osobou). Párkrát se mě přihodila i kuriozita, kdy mě prodávající „diskrétně“ e-mailem sdělil, že když nebudu platit kreditkou, dá mě slevu z ceny – což mu mimochodem smlouva s vydavatelem kreditních karet zakazuje (vydavatel kreditky má z každé platby párprocentní provizi, kterou vždy platí prodávající, tj. dostane o pár procent méně, než kupující zaplatí).
Nakupujete-li pro firmu či svou živnost, budete jistě chtít fakturu (invoice). Ne vždy ji dostanete a skoro nikdy ji nedostanete v takové podobě, v jaké ji znáte – v USA se faktury v podstatě nevedou; protože v této zemi obchod evidentně kvete, ukazuje se, že faktury jsou zase jedním z „výdobytků“, které podstatně zdražují obchodování zejména s drobnými položkami. Doklad (receipt) dostanete vždy, ale někdy o něj musíte požádat; dnes jej stále častěji dostanete v online podobě (vytisknete si webovou stránku). Což má malý háček: není tam podpis, a českému berňáku se to při kontrole zřejmě nebude moc líbit. Můžete požádat o zaslání dokladu poštou (s podpisem), ale například u online nákupů, jako jsou downloadované softwarové produkty, vás to bude asi stát o něco navíc.
Nyní ovšem k zasílání, respektive k jeho části uvnitř českých hranic. Každá zásilka se má nejen clít, jak uvádí diskutéři ve zmíněném článku, ale samozřejmě i dodanit (DPH, případně i jiné druhy daní, jsou-li na daný druh zboží aplikovány); nezapomeňte s tím počítat, abyste náhodou pak překvapeně nezjistili, že zaplatíte třeba o 27% (22% daň a kupř. 5% clo) víc, že se údajný výhodný nákup náhle stává iluzí a že bylo mnohem lepší nakoupit v domácím (internetovém) obchodě...
Zajímavé ovšem je, že když se sejdou dva zákazníci – kteří třeba koupili venku úplně stejnou věc v úplně stejném obchodě, tak jeden bude říkat „já jsem clil a danil“ a druhý řekne „ne, mě to došlo domů poštou, nic jsem neplatil“. Celní úřad totiž může odhadnout zásilku za natolik nevýznamnou (clo i s daní by vyšlo na pár korun, a tím pádem už je i stát „ve ztrátě“, protože mu agenda s touto zásilkou vyjde na víc), že ji propustí poštou dál. Pravidla ovšem nejsou přesná a podle mého názoru se navíc různě průběžně mění, zřejmě i podle nařízení šéfů celnic – což je logické, protože kdyby byla pravidla exaktní, třeba „neclít nic pod 250 g“, tak by se okamžitě našly cesty a „algoritmy“ k daňovým a celním únikům. Takže někdy vám může přijít i větší balíček bez toho, že byste byli předvolaní na celnici, jindy vás pozvou málem kvůli pohlednici. I to je logické: importní „ostraha“ je zde především kvůli tomu, aby bránila významným škodám a únikům, jako jsou celé kamióny neprocleného zboží, a nehonila desetikorunovou drobotinu.
Většina zásilek, pokud dosahují alespoň rozměru menšího balíčku, si ale návštěvu celní pošty vynutí – prakticky jakákoli větší kniha, paklík cédéček atd. Zajímavé je – to vím ale pouze z doslechu – že u západoevropských zemí naopak pošty drtivou většinu zásilek propouští bez clení, už proto, že zásilkový provoz je mezi těmito zeměji podstatně hustší než u nás a kdyby pošta otevírala zásilku s každým dudlíkem, který si Němec zapomněl při návštěvě tetičky v Belgii, tak by musel počet zaměstnanců těchto úřadů násobně vzrůst (u nás to zřejmě nevadí, stejně jako asi nikomu nevadí několikanásobný počet zubařů na zub než v západních zemích. Bohatou zemí se ale asi takto nestaneme). Povinností vás jako daňového poplatníka (v těchto zemích) je pak sám dobrovolně clo a daň doplatit, ale – opět podle dostupným zpráv – to provede i zde jen nepatrné procento lidí.
Mimochodem, to je důvod, proč se vás někteří prodávající zeptají e-mailem, zda si přejete u většího množství kusů zboží rozdělit zásilku do menších balíčků: vědí, že malé balíčky se všude jinde v Evropě clí méně častěji než velké, ale netuší, že v naší krásné zemi vás pozvou na celní poštu na příjemnou besedu s celní úřednicí i kvůli zubnímu kartáčku.
Návštěva celní pošty samozřejmě není zrovna povznášející, jako u jakéhokoli úřadu. Fronty bývají menší či větší, s cestou tam a zpátky to průměrně bude určitě nad hodinu – je přitom zajímavé, jak málokdo toto počítá do ceny kupovaného zboží. Čas nejsou peníze? Samozřejmě nemáme čas jenom k tomu, abychom jej přetavovali do bankovek, ale trávit svůj volný čas umíme snad i lépe než stepováním u dveří úřadu.
Kurýrní pošta (DHL, UPS, FedEx) vás pochopitelně v tomto směru dokonale obslouží, ale vezme si za to obvykle čtyřmístnou sumu; nicméně to k sobě dobře ladí, protože kdo si váží svého času natolik, že si nechává dovézt věci přes DHL, tak by měl podle stejné zásady nakupovat na Internetu a nechodit do obchodů.
A konečně musíte vyřešit ještě jeden zádrhel, a to přinést věrohodný doklad o ceně zboží, protože z něj se (v procentech) odvozuje jak clo, tak daň. Žádné „spárování“ dodávky s výpisem o transakcích z kreditky nepomůže (navíc je se zpožděním), musíte přinést kus papíru vyšlý od dodavatele – proto jej požádejte, aby jej do zásilky přiložil či poslal zvlášť. Ideální je faktura, tu samozřejmě obvykle nedostanete; stačí i doklad (receipt), ale musí zde být pochopitelně podpis prodávajícího. I zde jsem se setkal s dotazem ze strany prodávajícího, jakou cenu má na doklad napsat (!), nebo, zda má napsat kupř. 4 dolary za zboží a 50 za dopravu, nebo tak, jak to bylo doopravdy, 50 za zboží a čtyři za dopravu (protože náklady na dopravu a balné se samozřejmě nedaní!). Raději ponechám bez komentáře.
Jak vidíte, není nakupování na zahraničních webech úplně jednoduché. V okamžiku, kdy uvidíte mimořádně lákavou cenu (elektronika za polovic a míň), začnete možná už šátrat po číslu své kreditky, nebo uvažovat o jejím zřízení. Je ale dobré se ještě na chvilku zastavit a počítat...
Protože se tento článek zabýval spíše problémy při clení, danění a dodávce těchto zásilek, nevěnoval jsem se v něm omílané kvalitě a spolehlivosti obchodů: tady ovšem mohu naprosto potvrdit to, co uvádějí i ostatní, tedy maximální spokojenost, splnění požadované dodávky, minimální chybovost, a zatím za mnoho desítek zásilek ani jedinou „defraudaci“ kreditky.