Rozšiřování Internetu do našich domovů a kanceláří nenaráží na funkčnost, ale na nespolehlivost.
Použijeme zveličující parafrázi. Představte si, že k vám přijde světoznámý výrobce automobilů a řekne: dám vám zadarmo svoji limuzínu nejvyšší třídy. Má jediný háček: v jednom ze sta sešlápnutí brzda nezabere, berete?
Nejste-li sebevrazi (a nepočítáme samozřejmě triky jako rozebrání na součástky, prodej pod rukou či to, že vašim cílem je zezelenání sousedů závistí tím, jak jste se zmohli na auto za pět miliónů), nevezmete.
Jistě – jde-li o život, jde o všechno. Nicméně, zaplatili byste (například) čtvrtinovou cenu za barevnou televizi, u které by vám výrobce řekl „asi to většinou bude fungovat“? Bojím se, že také ne; a zde je jeden možná zádrhel v rozšiřování tzv. internet appliances do našich domácností. Počítačové firmy a další výrobci líčí jejich zářivou budoucnost: jak vám budou hlídat domácnost, jak vám budou ohřívat pizzu, když budete na cestě domů, jak nakrmí psa, vyvětrají, vyhřejí chalupu a napustí horkou vanu. Krásná idea, Ray Bradbury a A. C. Clarke pokyvují hlavou, jak se jejich dávné vize naplnily.
Akorát že hrozí, že skutečnost – třeba v jednom ze sta případů – bude jiná. Vana přeteče a vytvoří vám z koberce rašeliniště. Pokyn k hlídání domácnosti bude interpretován tak, že do domu nepustí ani vás, právoplatné majitele, zasype vás dávkou slzného plynu a zavolá policajty. Pizza se v mikrovlnce nebude péci 2, ale 20 minut, a můžete malovat. A nebo i velmi prozaičtější následky: se svou vzdálenou domácností se zkrátka nespojíte, nepředáte příkaz, příkaz nebude pochopen a nic se nestane. Prostě Blue Screen Of The Death.
Internet je dnes bezproblémově brán tak, že funguje a nefunguje. Když zadáte adresu webu, a objeví se chybové hlášení, tak dáte možná jednou-dvakrát reload a když to nejde, zkusíte za chvíli. Nejste vyvedení z míry: toto je normální situace. Nenormální je, že všechny weby neustále fungují. Navíc neřešíte, kde k problému došlo: zda u vás, u firewallu, na trase k providerovi, na trase jinde, u cílového seerveru – proč taky, když to obvykle nemůžete napravit? Ostatně, zkusíte to za chvíli znovu a často to už funguje.
Internet lze tímto přirovnat například k dopravě ve velkém městě (je ostatně technologicky velmi podobně stavěn). Jedete a objeví se nečekaný výkop a přesměrování dopravy; fajn, odbočíte. Objeví se nečekaná zácpa: počkáte, možná v klidu či za nadávání, ale to je jenom věc vašeho temperamentu (stejně víte, že se toto stává). Jenomže od vaší domácnosti nemůžete očekávat, že bude fungovat tak, jak se jí zachce – existují vlastně pouze dvě věci, kdy nefunguje, a obě považujete za průšvihové a havarijní, a v obou ihned hledáte nápravu: ve výpadku elektřiny a v okamžiku, kdy se zařízení pokazí.
Proto jsem opatrný v předpokládání domácnosti, která je prošpikována různými internetově-počítačově-hubenoklientovými zařízeními, a celé to navíc řídí server, který je kdesi u providera, nejlépe pak u takového, který nabízí své služby zadarmo. U počítače jsme si (Microsoft nás dobře vycvičil) – zvykli na to, že věci občas nefungují podle plánu. U Internetu jsme si zvykli, že ani vůbec žádný plán pro dobré fungování věcí ani neexistuje. Ale u domácnosti nepřipustíme ani to první, a vůbec ne to druhé; počítači svěříme do rukou ovládání počítače, Internetu pak ovládání nějakých vzdálených internetových stránek, avšak v žádném případě nedovolíme nějakému zlomyslně fungujícímu a neovladatelnému zařízení, aby řídilo náš život.
Na „smart devices“ a „Internet appliances“ by mělo být proto varování: Použít pouze na vlastní nebezpečí a proti reversu. Před použitím doporučujeme shlédnout: „Charley Chaplin: Moderní doba“, popřípadě, „Jules Verne: Vynález zkázy“.