Tento a následující díly seriálu by se měly zabývat vývojem počítačů do nástupu mikroprocesorů.
Tento a následující díly by se měly zabývat vývojem počítačů do nástupu mikroprocesorů. Dnes a příště si povíme něco o vývoji obecně, tak jako dosud. Dále se už zaměříme na hardware a záznamová média a potom na software a programovací jazyky, oboje v tomto období.
Uložený program
Na podzim 1948 představila IBM svůj programovatelný elektronkový kalkulátor
IBM 604, který měl program uložený na výměnné desce. Od tohoto okamžiku mají stabilně uložený program i všechny ostatní počítače. Tento typ (IBM 604) byl schopen přečíst děrný štítek, během 80 milisekund provést až 60 aritmetických operací a vyděrovat výsledek na ten samý štítek.
Během let 1949–1951 na MIT (Massachusetts Institute of Technology) postupně vznikl Whirlwind, který pro Úřad amerického námořnictva pro výzkum a vynálezy se svým týmem zkonstruoval Jay W. Forrester. V původní podobě (během uvedených let se neustále vyvíjel) měl 3 300 elektronek a 8 900 krystalových diod a zabíral plochu o rozloze 775 m2 . CRT paměť (Cathode Ray Tube Memory) o kapacitě 2 048 16bitových slov spotřebovala každý měsíc elektronky v hodnotě 32 tisíc dolarů. Whirlwind prováděl v průměru půl milionu součtů a padesát tisíc součinů za sekundu.
Magnetická paměť
Na jaře 1949 Forrester zkonstruoval paměť založenou na principu magnetických jader s drátovou mřížkou pro adresaci jádra v té podobě, v jaké byly později tyto paměti běžně používány. V letech 1952–1953 potom tato paměť nahradila u Whirlwindu původní paměť CRT a vyřadila všechny ostatní tehdy existující typy pamětí z konkurenčního boje.
Vana plná rtuti
V květnu téhož roku dokončil
Maurice Wilkes na universitě v Cambridge
EDSAC (
Electronic Delay Storage Automatic Computer), který byl v podstatě založen na návrhu EDVACu vypracovaném Johnem von Neumannem. Ten typ paměti, který používal EDSAC jako hlavní paměť, existoval už několik let, ale až do té doby nebyl použit u počítače. Jednalo se o tzv.
ultrasonic delay line memory (ultrasonická paměť se zpožděným spojením nebo také ultrasonický zpožďovací člen). Vynalezl ji
William Shockley z Bellových laboratoří a její vylepšenou verzi „má na svědomí“
Presper Eckert. Tato paměť pracovala na principu převádění obvyklých elektrických pulsů na nadzvukové signály, které byly vysílány do nádrže plné rtuti. Jakmile se tyto nadzvukové signály dostaly na druhou stranu nádrže, byly opět převedeny do elektrické podoby. Tato paměť měla některé výrazné nevýhody – musela být udržována ve stabilní teplotě (selhání klimatizace rtuťových nádrží mělo zpravidla stejné důsledky jako výpadek celého počítače) a adresovatelné byly jen ty bity, které se právě vyskytovaly v elektrické podobě. U EDSACu, který měl 16 rtuťových nádrží, byla celková kapacita paměti 256 35bitových slov, resp. 512 17bitových slov.
Taktovací kmitočet EDSACu byl 500 kHz. Vstupy a výstupy byly zajištěny pomocí papírové pásky, bootování prováděla sada stálých registrů.
Zdroj: Computer