S evolucí člověka nemáme problém „od krku dolů“. Vědci dokážou snadno vysvětlit, jak jsme přišli ke vzpřímené postavě, typickému dvojitému prohnutí páteře, tvaru hrudního koše či pánve, nebo co zformovalo klenbu našeho chodidla. Trable začínají, když máme vysvětlit, co se odehrálo v hlavách našich zvířecích předků a nastartovalo evoluci lidského intelektu. Příliš nám v tom nepomohlo ani čtení dědičné informace.
Genetici si dlouho mysleli, že člověk musí mít několikanásobně víc genů, než třeba myš, slon nebo velryba. Jenže v tom se pletli. Ve zhruba třech miliardách písmen genetického kódu ukrýváme asi 23 500 genů, tedy přibližně stejně jako králík, pes nebo prase. Dokonce ani přečtení dědičné informace šimpanze neodhalilo nic, nač by se dalo ukázat prstem a říct: „Tady šimpanzům chybí sekvence DNA, která z nás dělá lidi!“
Na otázku, proč člověk dokáže doletět na Měsíc, složit Novosvětskou, postavit atomový reaktor nebo napsat drama Othello, stále neznáme odpověď. Nyní přichází s vysvětlením evolučního vzestupu člověka tým vedený Mary Ann Raghantiovou z Kent State University v americkém Ohiu. Svou studii představili na stránkách předního vědeckého časopisu Proceedings of the National Academy of Sciences.
Vědci sledovali v mozku opic, lidoopů a lidí množství různých látek ze skupiny tzv. neurotransmiterů. Soustředili na oblast označovanou jako striatum, protože ta slouží jako centrum pro zpracování široké škály signálů z různých částí mozku a podílí se tak nejen na řízení pohybu, ale má vliv i na učení a na vytváření nejrůznějších společenských vazeb. Analyzovali hospodaření striata různých tvorů s neurotransmitery, jako je dopamin, serotonin, acetylcholin nebo neuropeptid Y.
Lidé a lidoopi mají ve striatu více serotoninu a neuropetidu Y než opice. Tím se naši předci možná vyšvihli nad opice, ale zřejmě nás „nevykoplo směrem vzhůru“ k vývoji v člověka. Na rozdíl od striata goril nebo šimpanzů se však to naše striatum pyšní dramaticky zvýšeným obsahem dopaminu a nižším obsahem acetylcholinu.
To mohlo s myslí našich dávných předků významně „zacvičit“. Acetylcholin postrkává lidoopy k dominantnímu chování a k razantní obraně revíru. Dopamin zvyšuje citlivost ke společenskému dění, nabádá k navazování vztahů a ponouká ke spolupráci. I proto se mu někdy přezdívá „hormon lásky“.
Podle Raghantiové stála u vzniku člověka kombinace dvou zásadních biochemických změn – vzestup dopaminu a pokles acetylcholinu ve striatu. Pod vlivem takto „naladěného“ mozku byli naši zvířecí předci schopni spolupracovat při lovu a sběru rostlinné potravy. Vyměňovali si zkušenosti získané při výrobě nástrojů a nakonec se u nich vyvinula řeč.
Nižší konkurence mezi samci také nasměřovala organizaci tlup ke vzniku monogamie a k životu v trvalých párech. Opustili jsme tak organizaci tlup běžnou třeba u goril, kde vůdčí samec vládne celkem nekompromisně harému samic. Naši zvířecí předci byli díky všem těmto změnám úspěšnější. Jejich tlupy snáze přežívaly a předávaly své vlohy dalším pokolením.
Podle jednoho z autorů studie paleoantropologa Owena Lovejoye nastartoval tento proces už před 4,4 miliony roků u tvora označovaného jako Ardipithecus ramidus. Ten měl ve srovnání s dnešními šimpanzi překvapivě malé špičáky. To signalizuje nižší agresivitu a dovoluje nahradit hrozby „mírovým poselstvím“.
Když otevře tlamu šimpanz a ukáže velké špičáky, znamená to pro všechny kolem celkem nepokrytou hrozbu. Ardipiteci ale ukazovali podle Lovejoye zuby v grimase, kterou my známe jako smích - a ten znamená dodnes důraznou výzvu k přátelství a spolupráci.
Zdroj: Proceedings of the National Academy of Sciences
