Evoluce snad nikdy neodpočívá. Jakmile se změní životní podmínky nějakého organismu, vyselektuje z nich přírodní výběr jedince, kteří jsou ke změně lépe přizpůsobení. Ti pak předávají své vlohy dalšímu pokolení a to se pak s novými podmínkami vyrovnává lépe než minulá generace. Tenhle princip odhalil už Charles Darwin a moderní věda podepřela jeho evoluční teorii celou řadou přesvědčivých důkazů.
Dnes je jasné, že se člověk geneticky přizpůsobil i změnám, z nichž mnohé sám odstartoval. Názorným příkladem je schopnost trávit mléčný cukr laktózu, která se prosadila u řady etnik poté, co lidé začali s chovem domácích zvířat a s konzumací jejich mléka.
Moderní doba nám přináší řadu drastických změn životních podmínek. Máme dostatek potravy a to i té, která nám chutná nejvíc – tedy tučné, sladké popřípadě slané. Není to při našem sedavém životním stylu nic, co by nám svědčilo.
Jasně to dokazuje světová epidemie obezity, hypertenze či kardiovaskulárních chorob. Nabízí se otázka, proč se lidstvu vlivem přírodního výběru nemění dědičná informace tak, abychom byli k nepříznivým následkům současných stravovacích návyků odolnější.
Proč se neadaptujeme na stravovací nešvary?
Vysvětlení se nabízí hned několik. V naší dědičné informaci se nemusí nacházet varianty genů, které by nám odolnost zajistily. Stejně tak nemáme ve své DNA geny, které by náš organismus obrnily k následkům automobilových havárií ve vysokých rychlostech, i když ty by své nositele dostávaly oproti zbytku populace do jasné výhody.
Tito lidé by ve vyšší míře přežívali karamboly na silnicích a své vlohy by na rozdíl od obětí nehod předávali potomkům. Jenže takovým genem „nerozbitnosti“ nás příroda nevybavila.
Je ale také možné, že vlohy pro odolnost k následkům nezřízené konzumace vysoce kalorických potravin a nápojů v dědičné informaci máme, ale na jejich prosazení nevyvíjí evoluce dostatečný tlak. Následky špatných stravovacích návyků se projeví až ve vyšším věku, kdy už většina lidí děti neplodí.
Lidé odolnější k nezdravé dietě proto nemají víc dětí než lidé, kteří jsou k následkům vysoce kalorické diety náchylnější. Jestli člověk umře v pětaosmdesáti, nebo ho infarkt skolí v padesáti, nemá na počet dětí, jež přivedl na svět, významnější vliv.
Nyní se ukazuje, že ve hře je i třetí možnost. Odolnost se u nás vyvíjí, ale my jsme si toho zatím nevšímali.
Zdatnější uklízeč cukrů v našich službách
Tým Vedený Frances Brodskou z londýnské University College zjistil, že pod vlivem diety s vysokým obsahem cukru se nám měnil gen CLTCL1. Podle tohoto genu si lidský organismus vyrábí protein CHC22, který promlouvá do transportu krevního cukru glukózy v tukové a svalové tkáni.
Když se najíme a do krve se nám dostane velké množství cukru, zajistí hormon inzulín jeho „úklid“ do nitra svalových a tukových buněk. Jako „vysavače“ glukózy slouží proteiny, jež buňky vystrčí ven. Protein CHC22 pak zajistí, aby se „vysavače“ zase stáhly do nitra buňky a ponechaly krví kolovat určité množství cukru. Kdyby to „vysavače“ s úklidem cukru z krve do buněk přehnaly, rychle bychom zkolabovali.
Frances Brodsky a její spolupracovníci zjistili, že se gen CLTCL1 vyskytuje v několika variantách a ta evolučně nejnovější drží „vysavače“ glukózy v nitru buněk méně pevně. „Vysavače“ tak zůstávají déle venku a odebírají z krve víc glukózy. U lidí, kteří konzumují vysoce kalorickou stravu, to jistě představuje výhodu, protože jim to dovoluje srazit hladiny krevního cukru na odpovídající hodnoty.
„Proticukrová“ varianta genu CLTCL1 se začala dědičnou informací lidstva šířit s nástupem zemědělství, kdy lidé začali konzumovat kaloricky vydatnější potravu, než jaká se nabízela lovcům a sběračům. V poslední době, kdy jsme přešli na stravu vysoce bohatou na cukry, je tahle varianta genu zřejmě ještě výhodnější,“ shrnuje Frances Brodsky závěry výzkumu zveřejněného ve vědeckém časopise eLife.
Pramen: eLife
