Výrobce síťové infrastruktury už není a asi nikdy nebude nejhodnotnější firmou světa, což je logické.
V dubnu loňského roku dosáhla společnost Cisco Systems – pro drtivou většinu lidí na planetě na rozdíl od společností jako General Electric, General Motors, IBM, Intel nebo Microsoft zcela neznámá firma – na americké burze kapitalizace dosahující skoro 600 miliard dolarů. To je částka, na kterou si zatím žádná firma v historii nesáhla; Cisco se tak stalo podle tzv. kapitalizace (součet akcií firmy krát aktuální cena akcie) nejhodnotnější firmou světa – pokud byste si usmysleli, že firmu koupíte, museli byste vytáhnout z kapsy právě tuto částku. Vzestup přišel náhle – ještě v září roku 1999 bylo Cisco na třetině této hodnoty a pointou příběhu je, že v únoru roku 2001 je
opět zpátky na nějakých 30 dolarech za akcii a tržní kapitalizaci okolo 200 miliard.
S produkty Cisca se setkávají všichni síťoví a internetoví profesionálové, a výraz „máme to postavené na Ciscu“ skoro automaticky znamená, že firma zvolila pro svou IP infrastrukturu tu nejlepší kvalitu. Jenomže stále jde jenom o jeden maličký segment „světa“; vzestup Cisca byl dán tím, že se jednu dobu zdálo, že se jedná o nenahraditelné nervové centrum celého Internetu, v rukou jednoho výrobce – a o rok později už bylo jasné, že tomu tak není.
Firma Cisco byla zvyklá na roky fenomenálního růstu – co rok, to zdvojnásobení obratu či (později) růst o zhruba padesát procent. Jako by ta křivka mohla pokračovat do nebes nekonečně… nemohla: firma oznámila, že letos se neporoste o 60 %, ale spíš o 30 %, a že potom se už poroste spíš o nějakých 12 %.
Cisco se nemohlo nenakazit od nemocného internetového světa – všem došly peníze, všichni škrtají investice, budování další infrastruktury se odkládá a dodávky internetových „armatur“ od Cisca se tudíž odříkají a odkládají též. Mimochodem, lze nyní zaznamenat i zajímavý posun v myšlení internetových vizionářů: před pár roky se tvrdilo, že internetová přenosová kapacita („bandwidth“) bude časem „nekonečná a zdarma“, ale dnes je spíše módou tvrdit, že jí bude vždy nedostatek a že se za ni naopak bude vždy platit. Ukazuje to totiž praxe: jakmile se nová kapacita vybuduje, draze a pracně, je okamžitě zaplněna provozem a firmy vlastnící infrastrukturu si pomalu říkají „dost“: nebudeme do toho investovat jen pro krásné oči světového Internetu, chceme za to stále tvrdě platit.
Druhou nesnází Cisca je – konkurence. Firma postupovala ze začátku jako tank: své konkurenty buď zničila nebo koupila, častější byla druhá varianta. Cisco dokázalo pohlcené konkurenty fantasticky začlenit do své struktury, udělat z nich přes noc pravověrné „ciscaře“ a jednu dobu se vůbec nezdálo, že by na obzoru mohl někdo Ciscu konkurovat. Jenomže trh si hledá rovnovážný stav mezi několika konkurenty – dnes má firma opět konkurenty, které Cisco zasahují v nejcitlivějších místech; jde zejména o Juniper Networks a Extreme Networks, ale i o desítku dalších „šakalů“, kteří jdou tvrdě po stopě a čekají na zaváhání. Cisco už dnes nemůže každého konkurenta koupit: jednak by to bylo příliš drahé (např. Juniper by „stál“ přes dvacet miliard dolarů), jednak by asi už firma narazila na odpor antimonopolního úřadu. Konkurence znamená to, co vždycky: pokles cen, pokles marží, pokles zisků.
Příběh Cisca je další kapitolou nekonečné série „Jak jsme čekali od Internetu zázraky“. Potvrzuje, že: a) není možné, aby se nejmocnějšími firmami na světě staly ty, které vyrábějí sice velice důležité, ale jenom úzce segmentované produkty („armatury“ pro sítě, software), b) pokud bude někdo nesmírně profitovat z tzv. nové ekonomiky, nebudou to softwarové, hardwarové a komunikační firmy, protože ty jí koneckonců jenom slouží, ale ti, kteří tuto novou ekonomiku užívají, tedy vlastně firmy ekonomiky staré.
