Čipy pod kůží: o krok blíž realitě

Kdy je vhodné vyměnit omezení soukromí za usnadnění života a práce?

Technologie RFID (čipy působící jako vysílač a přijímač na rozhlasových frekvencích) posouvá lidstvo nenápadně a rychle do oblastí, které byly dříve vyhrazeny jen vědeckofantastickým filmům a románům. V nich nechyběly nejrůznější kovové a plastikové destičky implantované pod kůži, jejichž cílem bylo hrdinům usnadnit život; obvykle se ale něco zvrtlo a z usnadnění náhle byly obrovské potíže, aby film vůbec mohl mít nějaký děj. Poučení z těchto filmů, pokud nějaké, pak často znělo ve smyslu „nezahrávejte si s ohněm“; jak se ale zdá, z RFID čipů je současné lidstvo tak nadšeno, že doba, kdy se začnou skutečně strkat občanům pod kůži, není tak vzdálena.

Zatímco prvotní ohlašovaný cíl RFID byl značkovat předměty, aby bylo možné je snadno na dálku sledovat, držet v databázi, prodávat, vyrábět, přesouvat atd. bez nutnosti zásahu lidského faktoru při jejich identifikaci a přepočítávání, netrvalo příliš dlouho, než někoho napadlo, že když to funguje u věcí, nebylo by to špatné rozjet ani u člověka. Japonští školáci dostanou štítky na svoje slušivé školní uniformy, a školník či jiný dohlížitel tak nebude muset lítat po škole s metlou a vyhánět dítka zašitá na toaletách či jinde, ale všechno mu to hezky bude vybíhat na konzole počítače.

Pochopitelně, cíl je naprosto ušlechtilý – aby se nějaké dítko nezatoulalo, nevyběhlo ze školy a nestalo se obětí místního úchyla, říkají místní moudří a mravní a tváří se přitom vlídně. Ovšem každý informatik ví, že s takto nasbíranými daty se dají dělat mnohá kouzla. Proč je tato dívenka na toaletě častěji než jiná? Proč se přesně tato čtveřice dětí často shlukuje ve tmavém koutě, copak tam asi dělají? Kameru a snímat! Zkrátka, totální šmírování se vším všudy – přitom nejhorší je, že děti samotné o tom, že jejich každý krok je sledován, zaznamenáván, prohlížen a archivován, budou dobře vědět.

RFID na šatech, školní tašce nebo ve jmenovce se dá snadno odhodit – lepší by bylo štítky pevně spojit s lidským tělem. I zde už máme průkopníky: americká firma VeriChip vyrábí RFID štítky, které slouží přímo k implantaci pod kůži, a již má spoustu potenciálních zákazníků. Státní úřad má dokonce rozhodnout, zda nebude povinně nasazen v amerických nemocnicích, kde bude sloužit k odlišení osob, které mají různá vstupní práva do různých oblastí nemocnice – automatický dveřník si zkontroluje identifikátor čipu a osobu buď vpustí nebo ne.

Pilotní program s těmito čipy už od dubna provozuje italské ministerstvo zdravotnictví. Představitelka výše uvedené firmy říká, že by také bylo dobré použít tyto štítky k identifikaci osob, které zahynou při katastrofách, což ji prý napadlo právě po 11. září 2001. To v Americe dnes spolehlivě funguje; kdybyste Američany dnes přesvědčili, že teroristé útočí pouze na obézní osoby, jsou do měsíce všichni štíhlí jako proutky. Stačí ale domyslet toto poněkud perverzní tvrzení dotyčné dámy do konce: znamená to, že vlastně všichni lidé budou muset mít tyto štítky někde pod kůží, jako vojáci své psí známky ve válce – aby bylo možné ze zuhelnatělých škvarků zjistit, co bylo kým.

Jistě, ochrana soukromí „je otázkou tohoto použití čipů“, říká představitelka firmy, avšak bezelstně dodává, že už to není moc problém, protože „se o ní hovoří stále méně a méně“. Problémem tedy není vlastní ochrana soukromí, ale zda to je či není šťavnatá zpráva pro média.

A ovšem, kdo by to byl řekl – další budou na řadě vězni. Ohijský vězeňský systém vybaví 44 000 svých chráněnců kroužky s čipem na zápěstí; čip se samozřejmě ozve nejen tehdy, když se vězeň pokusí prchnout, ale i když se kroužku zkusí zbavit. Ze kterého filmu to ohijští bachaři odkoukali?

Je zcela symptomatické, že nejdříve se budou nasazovat čipy těm lidem, kteří mají omezená práva se bránit: vězni, pacienti špitálů, malé děti. Také ti, kteří jsou v menšině (takže ona takzvaně svobodná většina nebude protestovat); až si na to všichni zvyknou, vydá se několik statistik o tom, kolik milionů dolarů se tím ušetřilo ve státním rozpočtu, a začne se na veřejnost plížit myšlenka, že bychom je měli nosit také. Ne pochopitelně povinně, striktně dobrovolně. Ovšem, pokud člověk bez RFID bude chtít vstoupit do supermarketu, do kina, na sportovní stadion, bude mu to znemožněno (neplatí pro členy parlamentu a ministry vlády). Striktně dobrovolně, a ve jménu bezpečnosti nás všech – to je přece neodolatelná nabídka, na kterou se již všichni velice těšíme.

Diskuze (149) Další článek: Paul Otellini nahradí na jaře Craiga Barretta na pozici šéfa Intelu

Témata článku: , , , , , , , , , , , , , ,