Přenosné přehrávače filmových DVD, ale i formátů DivX a XviD, jsou ideálními společníky na dlouhých cestách. U přehrávačů s podporou digitální televize DVB-T se pak v zahraničí nebudete nudit ani v případě, že zapomenete své oblíbené filmy doma.
Kapitoly článku:
| DVD přehrávač, nebo raději PMP? |
|
Přehrávače PMP (Personal Multimedia Player) mají oproti přehrávačům DVD nespornou výhodu v rozměrech – integrované 2,5\" nebo 1,8\" disky zaberou mnohem méně místa než mechaniky pro DVD s průměrem 12 cm. S menšími rozměry přehrávače souvisí i menší rozměry displeje. Kapesní PMP přehrávače jsou tak předurčeny spíše pro sledování filmů a videí jedním divákem.
Po stránce vstupů a výstupů jsou na tom samozřejmě hůře – AV výstup i konektor pro sluchátka mají téměř všechny, ostatní konektory ale musíte oželet. Častý je však konektor USB pro připojení externích zdrojů obrazu a zvuku.
Naopak PMP mají mnohem lepší výdrž. Notebookové pevné disky jsou po stránce spotřeby elektrické energie poměrně úsporné, na rozdíl od mechanik DVD přehrávačů. Velký rozdíl ve výdrži také dělají rozměry displeje. Ve výsledku tak PMP přehrávače vydrží o několik hodin déle, a při přehrávání hudby s vypnutým displejem i několikrát tolik. |
Sedm přehrávačů, které se zúčastnily našeho testu, se cenou pohybují v rozmezí od 4 000 do 13 000 Kč. Nelze však říci, že dražší přehrávač by byl vybavenější a mnohem kvalitnější – vždyť Biostek PDX-950U, který obsadil druhé místo, se může chlubit právě cenou nejnižší.
Provedení většiny přehrávačů je podobné jako u notebooků – tedy výklopný displej, který je díky tomu i chráněný před poškozením, a místo klávesnice dvířka DVD mechaniky s několika ovládacími tlačítky. Zajímavé konstrukční řešení předvedly přehrávače Panasonic a Sencor. Prvně jmenovaný má displej uchycený pomocí dvou kloubů, a tak jej lze použít klasicky jako notebook nebo displej otočit a mít přehrávač jako tablet. U Sencoru pak displej podobně jako u Tablet PC otočíte a sklopíte na opačnou stranu, výsledek je stejný jako u Panasonicu.
Přehrávač Panasonic vypadá po sklopení jako tablet, díky promyšlené konstrukci navíc zůstávají ovládací tlačítka snadno dosažitelná. S pevným držákem je toto provedení vhodné pro sledování filmů v automobilu
Připravte si kratší filmy
Na bocích přístrojů najdete spoustu konektorů pro připojení externích zařízení – jak obrazových vstupů, tak zvukových i obrazových výstupů. K zadní straně přehrávače se pak většinou připojuje externí baterie, která zajišťuje napájení na cestách. Výdrž nabíjecích akumulátorů dosahovala u mnoha přehrávačů hodnoty kolem 2,5 hodiny, což jen tak tak vystačí na některé delší filmy. Hodina a půl u přehrávače Philips je pak v tomto ohledu zcela nedostatečná, zato se čtyřmi a půl hodinami u Panasonicu zvládnete filmy klidně dva.
Výrobci ale počítají s tím, že se budou jejich přehrávače používat především tam, kde je možnost jejich napájení. Kromě klasického adaptéru je k většině přístrojů dodáván i napájecí adaptér do zapalovače auta. Na dlouhých cestách tak může posádka (kromě řidiče, samozřejmě) sledovat filmy jak dlouho chce. Cestující na zadních sedačkách pak mají výhodu v případě, že je k přehrávači dodáván držák na hlavovou opěrku předních sedadel – například k přehrávači Panasonic je dodáván pevný plastový držák, do nějž se přehrávač zasadí a připevní k opěrce. Díky možnosti sklopení displeje je sledování pohodlné a přehrávač nezabírá příliš místa.
Miřte přesně
Dálkové ovladače k přehrávačům jsou bohužel často nepovedené a špatně se používají. Membránová tlačítka mívají nepřesný stisk, navíc je ve tmě nedokážete rozlišit podle jejich tvaru. Ovladače s gumovými tlačítky jsou na tom v tomto ohledu lépe, přesto i u nich byla většina tlačítek rozlišena pouze textovými popisky a barvami. Dosah infračerveného čidla ovladačů je běžně kolem 3–5 m a z této vzdálenosti šly všechny přehrávače bez problémů ovládat. Pouze u Thomsonu bylo potřeba mířit na přední stranu přehrávače přesně v kolmém směru, jinak signál ovladače nezaznamenal.
Rozměry obrazovky určují velikost celého přístroje, a tak zatímco Sony Walkman D-VE7000S se 7" displejem by se vám vešel do větší kapsy, přehrávač Xoro HSD 7510 s úhlopříčkou 10" je téměř 2× tak velký. Poměrně velkým zklamáním je však rozlišení displejů – běžných 480 × 234 bodů je při schopnostech současných výrobních technologií žalostně málo. Pro samotné filmy to sice až tolik nevadí, z větší dálky stejně moc detailů navíc nerozlišíte, ale při zobrazení titulků nebo nabídek je velké písmo kostrbaté a malé prakticky nečitelné. Za rozumné rozlišení lze proto považovat až 800 × 480 bodů u Philipsu a Sencoru nebo 800 × 600 bodů přehrávače Xoro.
Chcete to oříznout, nebo raději zmenšit?
Podle rozlišení si můžete odvodit také poměr stran jednotlivých přehrávačů. Xoro s integrovaným digitálním televizním tunerem se drží klasického poměru stran 4:3, v testu však bylo jediné. Ostatní přehrávače mají displej s „filmovým“ poměrem stran 16:9. Do něj pak obraz různě dobře či špatně roztahují pomocí metod Pan & Scan (při ní je obraz oříznut na 4:3), Letterbox (nahoře a dole jsou zobrazeny černé pruhy) nebo pouhým roztažením nebo naopak sražením obrazu, bez zachování poměru stran.
Žádnému z přehrávačů nechybí AV výstup, kombinující dvoukanálový zvuk a kompozitní obraz, kromě Panasonicu pak všechny přístroje obsahují AV jako vstup – třeba pro připojení kamery nebo digitálního fotoaparátu. Standardem jsou dva sluchátkové výstupy, které jsou především v autě mnohem lepším řešením než nevýkonné vestavěné reproduktory. Zajímavým řešením je integrování čteček paměťových karet, přehrávače z nich pak umožňují načítat veškerý obsah, nejen tedy fotografie, ale i filmy a hudbu. Někteří výrobci však šli ještě dále a do přehrávačů zabudovali i konektor USB, díky němuž připojíte jakékoli zařízení podporující rozhraní USB Mass Storage – flashdisky, MP3 přehrávače nebo digitální fotoaparáty.