Kapitoly článku:
Pod palbou kritiky
Neuškodí malé resumé. Když bylo rozhodnuto o prodeji státní poloviny v ČTc, odhadoval se výnos na zhruba padesát miliard korun. Firma se pro zvýšení ceny rozhodla odkoupit od amerických partnerů její polovinu v Eurotelu, na kterou si půjčila; toto rozhodnutí bylo často kritizováno s tím, že „špatný management Českého Telecomu zničí to dobré, co je v Eurotelu“. Další argument zněl, že dva druhy podnikání, které ztělesňují něco jako starou dobu a novou dobu, by neměly být v jedné firmě, pod jednou střechou.
Po pohlcení Eurotelu následovalo až poměrně násilné manažerské převzetí této firmy, jejíž původní management se odmítl vzdát po dobrém – i to bylo předmětem časté kritiky.
Do třetice byla setrvale kritizována vláda za své manévry v privatizaci: nejdříve vyhlásila, že nejlepší bude přímý prodej strategickému zájemci, poté, že bude asi lepší prodat firmu přes burzu, a výsledné rozhodnutí pak bylo označováno jako typicky české, ba švejkovské – ze dvou možných cest jsme si vybrali obě.
I když ještě peníze za prodej firmy necinkají ve státní kase, a je tedy možná předčasné hodnotit, zdá se, že kritika oprávněná nebyla. Pohlcení Eurotelu našeho nejúspěšnějšího mobilního operátora příliš nepoznamenalo, a i když nejsou vidět žádné výrazné synergie, také se nezdá, že by byl Eurotel v podnikání nějak Telecomem bržděn.
Vymetení úspěšného managementu firmy má sice stále určitou pachuť, ale ani zde se nezdá, že by to firmu nějakým způsobem oslabilo. Naopak cena, kterou zájemci o Telecom nabízejí, svědčí o tom, že mezi nimi byla vyvolána nefalšovaná soutěž o tuto firmu, a rovněž o tom, že Telecom skutečně v uplynulých dvou letech vzrostl na hodnotě – k tomu tedy přispělo i pohlcení Eurotelu (je vhodné upřesnit: samozřejmě 100% vlastnictví Eurotelu má vyšší hodnotu než 50% podíl. ČTc se ale kvůli nákupu Eurotelu zadlužil, byla to tedy „transakce s nulovým součtem“).
Tři důvody vyšší ceny
Výrazně vyšší hodnota Českého Telecomu, než se čekalo – vzestup o 40 % je skutečně velice nečekaný! – má několik důvodů. Prvním je postupné zlepšování situace na telekomunikačních trzích: oboru se zase daří, firmy mají zisky, obor jako takový získává vyšší „rating“, a odhady hodnocení firem jdou nahoru, používají se pro ně vyšší násobky ročních profitů nebo tržeb než dříve.
Druhým důvodem – a to je také velice důležité zmínit – je to, že manažerské změny v ČTc a reorganizace firmy provázená značným propouštěním jsou hodnoceny kladně. ČTc ořezává náklady a zvyšuje si výnos na jednoho zaměstnance (tím, že propouští), a to investorům zní dobře – firma byla totiž dříve právem kritizována za to, že tržby na jednoho zaměstnance má jedny z nejnižších v Evropě, že je personálně poněkud přelidněná.
Současný šéf ČTc Berdár bývá také často předmětem kritiky – někdy si za to i trošku může sám svým přímočarým vyjadřováním a dosti tvrdými výroky. Byl však ustanoven státem s jediným úkolem opravdu vysoké priority: pomoci zrealizovat co nejúspěšnější privatizaci. A pokud cesta ke zvýšení hodnoty firmy v privatizaci spočívá v tom, že šéf je Velkým Metařem, tak byl za šéfa vybrán správně ten, který se příliš se zametáním nepárá.
Třetím důvodem pak jsou vládní manévry s prodejem, často nesprávně rozklíčované jako „chaos“ a „vláda neví, co vlastně chce“. To, že vláda připustila v soutěži o ČTc takřka všechny typy zájemců a všechny druhy prodeje, a rovněž to, že rozhodnutí postupně odkládá a oddaluje, zřejmě způsobilo opravdovou bidding war, přetahovanou o tuto firmu.
Jednoznačně vítězným argumentem pro tento dlouhý a složitý prodejní proces je to, že se na poslední chvíli přihlásil konečně velký strategický zájemce, kterým je France Télécom.
(Pokud máte pocit, že české vládě přece není možné připsat vůbec žádné zásluhy za nic vzhledem k její totální neschopnosti, můžete mít možná i pravdu: nezapomeňme, že vládě při tomto prodeji radí poradci s celosvětovými zkušenostmi v oblasti fúzí a akvizic – je tedy možné, že tento postup byl jejich radou a že byl vládou akceptován.)
PPF s novým partnerem
Dvě významné události z posledních dní: to je odstoupení PPF a přistoupení France Télécomu. Vláda deklarovala, že chce firmu prodat strategickému, nikoli finančnímu investorovi, a PPF, aby tuto výhradu obešel, si našel onoho „strategického“ partnera ve společnosti InWay. To je ale velice průhledný trik: InWay se může stát strategickým vlastníkem Českého Telecomu asi tak snadno a logicky, jak se může Software602 stát strategickým vlastníkem Microsoftu. Nic proti oběma firmám, jsou kvalitní a úspěšné, ale rozdíl mezi nimi a „kupovanými“ firmami má příliš mnoho řádů.
PPF si pak našel nového partnera, a to firmu Tiscali. Nicméně ani to není bez poskvrnky: Tiscali je společnost silně zadlužená, která své malé pobočky po Evropě prodává, a dříve dokonce prohlásila, že se zbaví i své české větve (což bylo později dementováno, ale nijak silně, spíše ve smyslu, že v současné době se česká Tiscali nebude prodávat). Aktivní privatizační účast Tiscali je tedy rovněž sporná, a navíc se ohradil Český Telecom, který nechce svého přímého konkurenta nechat nahlížet do podrobného zkoumání firmy.
(To je zajímavé dilema. V podobných akvizicích bývá vypracován mechanismus, aby nedošlo k tomu, že se přihlásí „zájemce“, který firmu vlastně koupit nechce, ale chce pouze získat podrobné informace – musí se např. složit určitá jistina, nejdříve se předloží jen běžné a málo citlivé informace a teprve po podání závazné nabídky se poskytne víc. Zcela však špionáži nelze zabránit; je ovšem otázkou, co tak citlivého by firma Tiscali mohla získat – poskytují se totiž obvykle jen data nutná pro ohodnocení firmy, nikoli všechny informace, např. o zákaznících atd.)
PPF, který šel do soutěže s dalším finančním partnerem, slovenskou skupinou J&T, tak sklapl čelisti naprázdno, a to se mu už dlouho nestalo. Je ale možné, že si situaci finančníci vyhodnotili zcela pragmaticky a couvli především proto, že cena už šplhala příliš vysoko, a také proto, že pokud by skutečně museli přizvat do partnerství významného strategického partnera, který by se ujal řízení a rozvoje firmy, už by to pro ně nebylo zajímavé.
Naopak jako málo pravděpodobná se zdá „mocensko-spiklenecká“ teorie, kterou zase typicky, tj. bez jediného reálného podkladu, rozehráli někteří čeští novináři: vláda by prý prodej PPFce zablokovala, protože si nepřeje, aby tato už nyní nejsilnější česká soukromá skupina dále posílila, a tak podobně. PPF zatím ukazoval, že finance jsou mu mnohem přednější než nějaký těžko popsatelný mocenský vliv, například prodejem TV Nova; pokud by za svůj hlavní cíl považoval možnost vrtěti českými politiky i nadále, nejsledovanější televize by se nikdy nezbavil.