Boj s piráty - jaké jsou používány prostředky

Čím je počítačové pirátství zvláštní, že se s ním tak těžko bojuje? Díky jeho masovému rozšíření ho už ani nepovažujeme za plnohodnotnou krádež, ale za pouhý malý hříšek. Máte-li doma počítač, je slušná šance, že jste zloděj. Nebo máte přátele, kteří jsou zloději. To není osobní útok, to jsou holá fakta. Výrobci si rvou vlasy, případně drásají pleš, státy přichází o šílené částky na daňových únicích. Není tedy divu, že se všichni svorně snaží softwarovým pirátům jejich rejdy když už ne zatrhnout, tak alespoň řádně znesnadnit. Ovšem na každý druh pirátství je potřeba použít trochu jinou zbraň. Pojďme se teď spolu podívat na současný stav "bojových prostředků".

Obchodními sankcemi se státy brání proti pohybu zboží přes hranice. Takovými obchodními sankcemi mohou být jak dovozní kvóty (respektive i kvóty vývozní, ale to by v tomto případě bylo asi poněkud neúčelné), tak i daňová (poplatková a celní) znevýhodnění. Tato opatření lze ale použít pouze v některých případech a na velice omezeném území. V evropském prostoru je v podstatě nelze realizovat vzhledem k zákazu překážek volného pohybu zboží v Evropské unii. Navíc zavede-li stát takové překážky, musí počítat s odvetnými opatřeními postižené země.

Kromě jednotlivých případů porušování autorských práv, které se dají řešit občanskými žalobami na základě autorského a patentového zákona, se státy snaží zabránit především kopírování softwaru ve velkém. Na tuto činnost se v České republice vztahuje ustanovení § 152 odst. 1 a 2 trestního zákona. Zatímco u nás je postih podle tohoto ustanovení spíše výjimkou, jiné země (například kolébka softwarové ochrany USA) jsou podstatně důslednější a tvrdší.

Momentálně ve světě existují dvě průmyslové skupiny, které se věnují autorskoprávní ochraně softwaru. Jsou jimi Software Publishers Association (SPA) a Business Software Alliance (BSA). Obě se zaměřují na pirátství spolupracovníků (corporate piracy), průmyslové pirátství (industrial piracy) a padělatelství softwaru. SPA v soudních procesech od roku 1988 vysoudila přes 14 milionů dolarů a na své horké lince denně vyřídí dvacet až třicet telefonických udání, většinou od zaměstnanců vyhozených z "hřešících" firem.

Výrobci softwaru nyní navíc sponzorují tzv. "Infobahnmeister", což je pět utajených internetových "hlídek", které budou monitorovat pohyby softwaru na internetu.

Dokud počítače pracovaly s programy přímo z disket, byla jejich ochrana celkem snadná. S postupující technikou a nutností přehrávat software na harddisk a pořizovat si záložní kopie přestala taková "tvrdá" ochrana vyhovovat. Ale v současné době se mnohé firmy k tomuto pozapomenutému umění vrací. Například Microsoft se chystá nepustit svůj MS Office 2000 do světa bez zvýšené ochrany. Tento balík by měl obsahovat novou technologii příznačně nazvanou Registration Wizard, díky které se registrace stane neoddělitelnou součástí instalace, každé originální CD bude na sobě mít hologram a navíc chce Microsoft zavést ještě nové balení, které by mělo zlodějům v maloobchodech ztížit dosud snadné vyjmutí cédéčka z krabice.

Vydavatelé SW vždy projevovali snahu vychovat si své zákazníky, aby nekupovali pirátské kopie. Otázkou je, nakolik byli a jsou úspěšní. Teď se snaží, aby bylo možno originální kopie poznat od padělaných na první pohled podle filozofie, že když víte bezpečně, že je něco padělané, tak existuje jistá šance, že to nekoupíte. Jedná se třeba i o výše uvedený hologram na MS Office 2000.

Obal a dokumentace se dají považovat asi za nejstarší způsob boje s paděláním počítačových programů. Ale jak se uživatelská rozhraní standardizují a používání programů se zjednodušuje, ztrácí dokumentace rychle na efektivitě a tím i na významu. Navíc například padělatelské továrny v Číně jsou už natolik vyspělé, že pro ně není příliš velký problém vyrobit opravdu zdařilý padělek obalu.

Meterware, zvaný též superdistribuce, je nejnovějším přístupem k boji se softwarovým pirátstvím. Místo aby kopírování programu bránil, v podstatě ho podporuje. Celý systém je založen na tom, že program sám spočítá, kolikrát byl spuštěn (to je mnohem jednodušší, než spočítat, kolikrát byl program zkopírován, a to ať už se jedná o ten nejjednodušší podomácku vytvořený prográmek, či o kancelářský balík například Microsoftu). Každý uživatel takového programu pak bude muset jednou měsíčně zavolat na speciální účtovací číslo, kde program sám "zažaluje", kolikrát byl spuštěn, a uživateli potom podle počtu spuštění přijde výměr, kolik má za program zaplatit. Předpokládá se, že zásada "zaplať za spuštění", nastoupí na místo dosavadního nepříliš účinného "zaplať za kopii". Nicméně nepochybuji o tom, že i tento systém se brzo někomu podaří přelstít.