Není sporu, že Gates je jedna z nejvýznamnějších postav světového byznysu, a pravděpodobně bude v panteonu slavných na vysokém místě i za sto let. Přesto je však udivující, s jak obrovským náskokem se na v anketě o „šéfa století“ dostal na první místo: obdržel 34 % všech hlasů (!), přičemž druhý Henry Ford získal pouze devět procent (pak už všichni další dostali pod dvě procenta, nejvýš z nich byli: Rockefeller, Donald Trump, Lee Iaccocca z Chrysleru, Malcolm Forbes, Ross Perot a Alan Greenspan, šéf FEDu).
Je to pouze anketa, vyjadřující momentální stav mysli Američanů; není to důkladná vědecká analýza srovnávající to, co jednotliví šéfové dokázali ve svých dobách. Je takováto krátká paměť, toto žití přítomností nějakou poznávací známkou Američanů? Zkusme si představit podobnou anketu u nás – myslím, že třeba u Čechů by historické postavy jako Baťa či Škoda i nyní obsadily první místa (také je to dáno faktem, že nějakého momentálního silného lídra není moc vidět).
Každý vám oddrmolí, že Gates je nejbohatší muž světa; je ale nejbohatším podnikatelem všech dob? Už málo ví, že tomu tak není – že Gates má poměrně velkou ztrátu za magnáty konce minulého a začátku tohoto století, protože je nutné bohatství posuzovat podle momentální kupní síly dolaru a ne podle toho, kolik má číslo nul.
Gatesovo hvězdné hodnocení také kontrastuje s tím, jak je posuzován (bohužel opět skrze mediální zkreslující zrcadlo, protože osobně se s ním nikdo nezná) běžným českým člověkem. Zatímco pro Američana to je ukázkový byznysman – postavil firmu, nadělal prachy, zaměstnává lidi a platí jim, věnuje miliardy na dobročinné účely, vede bezúhonný život – a je „ďáblem“ pouze pro recesistickou menšinu, je tomu u nás naopak. Jeho bohatství se nehodnotí s uznáním, ale se závistí a usilovně se hledají argumenty, že k němu přišel nějak nepoctivě, pekelnicky: to je ostatně jev, se kterým se ale setkává každý bohatý Čech („jak k těm prachům přišel? Vždyť poctivě si na to vydělat nemohl, já dělám každý den aspoň šest hodin a jeho prachy nemám, tak co je to za pořádek“). Jeho dobročinná činnost (věnoval se ženou dvacet miliard dolarů na charitu, a ne „v akciích Microsoftu“, ale v regulérních bankovkách) se úplně pomíjí, stylem „no to se mu to rozdává, když se v prachách točí“. Je samozřejmě pravda, že ze svých mediálních vystoupení (například při nedávném soudním líčení) nepůsobí Bill Gates jako příliš sympatický člověk, a také optika Čecha je nutně jiná než optika Američana: pro Čecha je Gates „cizí“, pro Američana „náš“. Kdyby měl náš stát člověka, který umí ve velkém vydělávat peníze jinde a vozit je domů, byl by možná také vysoko na žebříčku slávy; k tomu je ale potřeba trošku více pracovat a míň závistivě kritizovat.
