Bezpečnost nebo svoboda? Internet je první na ráně

Komunikační prostředky jsou stejně mocné jako konvenční zbraně.
Ať už budou spojenecké vojenské akce úspěšné nebo ne – a bez ohledu na to, co se vůbec bude považovat za měřítko jejich úspěšnosti – se stane brzy otázkou číslo jedna jiné téma: co udělat, aby se něco podobného v budoucnu neopakovalo. Nasnadě je prevence, tedy bezpečnostní opatření, která umožní zabránit teroristickým útokům dříve než skutečně začnou – protože, například, pokud v budoucnosti opět dojde k únosu civilního letadla, tak „vyřešení“ této situace jeho sestřelením stíhačkou rozhodně není čin, který by si vyvolal aplaus pro svou eleganci a účinnost.

Americká vláda volá po zostření paušálních bezpečnostních opatření a Internet má být v podstatě první na ráně. Důvod je, jak se dozvídáme z médií a oficiálních prohlášení, prostý: Internet je zatím nejméně hlídaný a byl proto údajně hojně využívaný např. k předávaní kódovanch zpráv (zakódovaných do obrázků „postnutých“ do sítě Usenetu – toto je nejvhodnější metoda, protože některé servery Usenetu umožňují anonymní posting a umístěná data jsou čitelná z tisíců replikovaných serverů po celém světě), a pro hovory prý byla využívána internetová telefonie, neboť je to dnes zřejmě nejbezpečnější způsob, jak se vyhnout monitoringu.

Obhájci svobod hlasitě protestují – toto je další omezení práv občana. Občan ale právě nyní příliš neprotestuje, protože je ochoten nechat svoje práva trošku omezit, pokud se tím zvýší jeho bezpečnost. Napíchnutý telefon se dá přežít, mrakodrap padající na hlavu o něco hůře – tak dnes uvažuje většina Američanů.

Zkusme opustit Ameriku, neboť pro našince je těžké se do ní vžít a koneckonců to ani není potřeba. Nechejme stranou i častý a mimochodem velmi relevantní argument: kontrola Internetu není zbytečná, ale je naprosto neúčinná, protože kdo bude chtít kódovat, kódovat bude a to způsobem nerozkódovatelným, takže kontroloři budou odhalovat maximálně tak záletníky a malé ryby. Opusťme i teroristy, a to důvodně: v ČR je častěji zatmění Slunce než teroristický útok, bavme se zcela přízemně o zločincích všeho druhu, kterých se naopak v naší zemi vyskytuje nepříjemně mnoho.

Obětujete svou svobodu za bezpečnost? Tak kladou tzv. obránci svobody obvykle otázku, ale nekladou ji dobře – naopak tímto dávají zbraň svým protivníkům. Otázkou totiž není nějaké zachování obrovské svobody a nedotknutelnosti, ale zneužití práv tuto svobodu omezující. Chtít mít vysokou svobodu a nedotknutelnost a současně vysokou ochranu proti zločinci je neobyčejně naivní přání: apriorně jsme všichni nevinní a mám-li mít vysokou svobodu a nedotknutelnost před represivním orgánem já, bude ji stejně tak mít i ten, který se chystá mě praštit klackem po hlavě a okrást.

Není tedy otázkou, jaká represivní práva dát policii k dispozici a jaká ne, ale jak zabezpečit jejich kontrolu proti zneužití. Při diskusích o plánovaných opatření se, zejména u nás, vždy apriorně se s jejich zneužitím uvažuje. Například pokud se dá policii právo „odposlouchávat“ internetovou komunikaci, okamžitě se říká, že to není možné, protože nás bude policie šmírovat. Ale když se policie vybaví pistolemi, tak přece nikdo neříká – „to není možné, vždyť po nás bude střílet“. Postavení pistole a Internetu vedle sebe se ještě dnes zdá být nadsazené; za pár let už nebude. Komunikační prostředky se stávají stejně mocnou zbraní jako samopal nebo výbušnina; nebo, přesněji řečeno, pokud zločince odřízneme od možností komunikovat či budeme mít možnost jejich komunikaci sledovat a včas jim v činu zabránit, je už skoro vyhráno. Opět příklad velice triviální: převaděči, pašeráci, prodejci kradeného zboží, kuplíři atd. jsou tak úspěšní proto, že mají dokonalou komunikační síť pomocí mobilů a vědí o každém kroku svého protivníka. Bez mobilů by se jejich „podnikání“ zhroutilo ze dne na den.

Narážíme ale samozřejmě na těžko překonatelnou překážku: ochranu soukromí. Člověk má právo na ochranu svého soukromí a tato věta říká vše. Nezapomeňme ale na to, že se svého soukromí stejně velmi často dobrovolně vzdáváme: jdeme-li na sportovní stadión, strpíme prošacování – vzdáme se soukromí za bezpečnost. Totéž v letadle a stejně tak se necháme „ošacovávat“ kamerami v bankách a supermarketech. Do svého auta si můžeme nechat zabudovat do skrytého místa švába, který vysílá sledovací službě neustále informace o své poloze. To je sakramentský ústupek ochraně soukromí, ale pokud nám někdo našeho drahého miláčka ukradne, máme několikanásobně větší naději na jeho rychlé vypátrání. A klíčová je tady důvěra firmě, která sledovací službu provozuje – důvěra, že získaných dat nezneužijí.

Problém našeho mladého státu i demokratického režimu je, že lidé mají minimální důvěru k tomu, že věci skutečně fungují tak, jak fungovat mají. Že policie nezneužívá svých pravomocí. Že kontrolní orgán policie skutečně důsledně kontroluje policii a nekryje její zlé činy. Že následný soud neměří dvojím metrem. Že většina úředníků je neúplatných; že neexistují nedotknutelní. Proto se bude náš občan velmi vzpírat jakémukoli nabourání svého soukromí a za současné situace zřejmě právem.

Je to situace zřejmě krátkodobě neřešitelná, začarovaný kruh. Represivní ani soudní orgány si ještě nezaslouží důvěru, a proto nedostanou pravomoce. Zločin tedy i nadále bude kvést, včetně „cyberzločinu“, což bohužel vyvolá postoj obyvatelstva, že chytře provedený zločin je u nás natolik beztrestný, že je možná lepší krást než pracovat.

Úvaha nás zavedla dál od počítačů a Internetu, než jsme čekali, ale ono skutečně vše souvisí se vším. Internet dnes poskytuje téměř dokonalou ochranu soukromí a anonymity. V diskusních fórech diskutuje tisíc lidí a 999 z nich je skryto za přezdívky; v registracích na freemailech a free webhostingových službách cca 80 % lidí zastírá svou identitu; skupina několika set lidí z ČR si v „tajném společenství“ vyměňuje po Internetu hudební a jiné soubory, aniž kdokoli zná skutečnou identitu toho druhého; týmy lidí vytvářejí software a znají se pouze podle umělých e-mailových jmen. Žádný jiný „svět“, prostředí, komunikační prostředek neposkytuje tak rozsáhlou a tak dokonalou ochranu soukromí a anonymitu jako Internet, ani se k tomu vzdáleně neblíží. To je jeden z důvodů fascinace Internetem a jeho obrovsky rychlého rozšiřování se – má ale samozřejmě negativa, která dobře poznal každý, kdo se na Internetu pokouší podnikat. Neustálé pokusy o hackování, neustálé falešné objednávky v obchodech, neustálé pokusy vydávat se za někoho jiného, obcházet bezpečnostní opatření – to je něco, na co podnikatel z „normálního“ světa, který se rozhodl podnikat i na Internetu, vůbec není zvyklý. V normálním světě je zvykem, že pokud vidíme, že se nám někdo nabourává do sejfu, tak ho necháme zatknout; na Internetu máme jen jedinou možnost, pořídit si lepší sejf. Pokud někoho přichytíme při krádeži v obchodě, umíme jej potrestat a při opakovaných krádežích může jít za mříže; pokud někdo dělá falešnou objednávku na Internetu, můžeme maximálně zablokovat jeho „umělou identitu“, načež si on obratem ruky vyrobí jinou.

Netroufám si zde zaujímat na závěr vyslovit soudy o tom, co je nyní nejlepší udělat. V sázce je hodně na jedné i druhé straně a věc je velice komplikovaná. Radikální ochránci absolutní svobody na Internetu jsou většinou jednotlivci (nikoli podnikatelé), kteří sami jednají čestně a kterým nic nehrozí, protože si na nich „není co vzít“ a protože jsou navíc technicky schopní a dovedou se zabezpečit. A na druhém konci spektra jsou pak naopak skupinky s dlouhými prsty a podivnými konexemi, které se naopak na kontrolu Internetu těší, protože jsou schopni se k těmto „dokonale utajeným“ údajům dostat a zpeněžit je. A normální člověk, ať už podnikatel nebo soukromá osoba, uvízne někde uprostřed, protože vidí jak hrozbu anonymity, tak kontroly, ale obojímu se vyhnout nemůže.

Diskuze (50) Další článek: Transmeta vyhodila svého CEO

Témata článku: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,