Životní cesta Intelem
Grove se podřídil faktu, že tváří Intelu a velkým šéfem je Bob Noyce, ale ve skrytu duše doufal, že to tak dlouho nebude. Věřil, že Noyceovy dost špatné manažerské schopnosti povedou k jeho pádu. A pak Intel převezme Gordon Moore a Grove nakonec firmu zachrání.
Jenže, jakkoliv byl Noyce velmi průměrný v manažerství, ve vizionářství se mu Grove nemohl rovnat ani zdaleka. Noyce hned úvodem historie firmy prosadil projekt, který Grove považoval za naprosté mrhání penězi, vývoj prvních mikroprocesorů.
Andy Grove, Robert Noyce a Gordon Moore v roce 1978 (CC BY-SA 2.0: Intel Free Press)
Grove byl proti a chtěl, aby se firma plně soustředila na svůj hlavní byznys, tedy na vývoj a výrobu paměťových čipů. Vývoj mikroprocesorů se několikrát pokusil zastavit, ostatně i jeho machinace způsobily zpoždění vývoje i8080. Budoucnost dala Noyceovi jasně za pravdu, protože s výrobou paměťových čipů Intel skončil počátkem osmdesátých let, ovšem mikroprocesory jsou jeho chloubou dodnes.
Bob Noyce nejenže nezklamal, ale v polovině sedmdesátých let odešel s veškerou slávou a uznáním. Grove se stále držel v pozadí a několik let držel své ambice na uzdě. Noyce a Moore si ovšem všímali jeho nezpochybnitelných schopností a zatímco oni byli spíše tváří firmy, Grove postupně přebíral provoz, firmu řídil a nebál se nepopulárních, ba bolestných rozhodnutí. A tak se později stal CEO Intelu.
Svou tvrdostí a zarputilostí se proslavil a velmi se podobal dalšímu přeživšímu z Holokaustu – Jacku Tramielovi, zakladateli a dlouholetému šéfovi firmy Commodore. Asi nebude náhoda, že tito dva, které život rozhodně nešetřil, prosluli ostrými lokty a tvrdostí. Na druhé straně ale i skromností a neochotě k nadřazenosti.
Andy Grove sdílel stejnou filozofii, jako Robert Noyce, a nikdy nedával najevo svou vysokou pozici ve firmě. Žádná speciální kancelář, žádné vyhrazené parkovací místo. Každý z firmy k němu mohl zajít a probrat s ním pracovní problémy. Grove k životu nepotřeboval ani drahá auta, ani soukromá letadla. Jeho oblíbeným heslem bylo „ďábel se skrývá v detailech“, své pracovníky vedl k preciznosti a disciplíně.
Tvrdé boje s konkurencí
Pod Groveovým vedením zažil Intel nejen zářné chvíle, ale i velice tvrdý boj s konkurencí, kde chvílemi visel osud firmy na vlásku. Grove musel s Intelem překonat několik krizí.
První z nich vypukla hned na konci sedmdesátých let. Intel sice měl ve svém portfoliu šestnáctibitový mikroprocesor i8086, leč jeho věčný rival Motorola přišla s mnohem dokonalejším MC68000. Reakce Intelu byla v podstatě geniální. Rozjel obrovskou marketingovou kampaň, nabízel školení pro techniky a programátory, licencoval výrobu klonů svého čipu. To vše způsobilo, že si IBM právě ořezanou verzi výše zmíněného mikroprocesoru zvolila za základ své nové platformu IBM PC. A to Intel v dlouhodobém horizontu zachránilo.
Intel i8086. Mikroprocesor, který sice nebyl nejlepší na trhu, ale přesto ho uměl Andy Grove prodat. Konkrétně IBM, který jej nasadil do IBM PC
V devadesátých letech pak stála firma před podobnou výzvou. Heslem doby se stal pojem RISC. Tedy architektura zcela odlišná od dosavadní CISC, ovšem nabízející vyšší výkon. Vizionáři předpovídali, že těm starým CISC mikroprocesorům zvoní hrana a celý obor přejde na RISC. I Motorola tuto predikaci akceptovala, vrhla se do vývoje a výroby mikroprocesorů PowerPC (poté, co se náležitě spálila neúspěchem s řadou MC88000) a svou slavnou řadu ukončila mikroprocesorem MC68060.
Intel ale poraženectví odmítl, protože přestup na novou platformu by znamenal, že přijde o svůj monopol. A dokázal něco, s čím nikdo nepočítal, co dokonce podle tehdejších předpokladů nebylo možné. Vytvořil novou generaci svých mikroprocesorů, kde uplatnil ty nejšikovnější nápady architektury RISC a přitom zachoval zpětnou kompatibilitu. Nárůst výkonu byl přitom dramatický.
Na přelomu tisíciletí sváděl urputné boje s konkurencí, a to nejen s lowendovou (na kterou byl zvyklý a s okopáváním kotníků počítal), ale i s firmou AMD, která dokázala postavit mikroprocesory kompatibilní s jeho vlastními a přitom o srovnatelném, ba někdy i vyšším výkonu.
Ale Intel, tedy především Andy Grove, opět zachoval klid. Opět zákazníky ujišťoval o kvalitách firmy, dokázal srazit konkurenci nabídkou levných ořezaných ale stále slušně výkonných mikroprocesorů (Celeron), přičemž výkonem svých prémiových typů odkázal AMD do patřičných mezí. Nabídl rozšíření instrukční sady o funkce podporující multimédia, což sice AMD následovala, ale byl to Intel, kdo udával krok.
Tvrdě vybojovaný úspěch
Až v listopadu 2004 Andy Grove rezignoval z předsednictví správní rady a odešel do ústraní. Odešel jako nesmírně uznávaný a oceňovaný manažer a autor několika knih o byznysu a managementu, z nichž ta s názvem „Přežije pouze paranoik“ velice jasně demonstruje jeho základní postoj k přežití v tvrdém konkurenčním boji.
Čtyři bývalí šéfové Intelu na snímku z roku 2003. Zleva: Gordon Moore (CEO v letech 1975-1987), Craig Barrett (1998-2005), Andy Grove (1987-1998) a Paul Otellini (2005-2013). Na snímku chybí Robert Noyce, který byl CEO Intelu v letech 1968-1975, zemřel v roce 1990. Dnes firmu vede Brian Krzanich.
Andy Grove, bojovník, který se po svém příchodu do USA jen horko těžko domluvil anglicky, naučil nejen mnohé americké byznysmeny (například Steva Jobse), jak se na to má jít, ale dokonce tyto své lekce prezentoval jejich zcela perfektně zvládnutou mateřštinou. I v tomto ohledu to měl těžší, než mnozí jiní významní průkopníci počítačů.
Tato významná osobnost počítačové historie však už není mezi námi, Andy Grove zemřel před necelými dvěma týdny.
V rámci seriálu o osobnostech počítačové historie již také vyšlo:
