Reakce na komentář tiskové zprávy Seznamu o „vizích“ internetové ekonomiky ukázaly, že toto téma čtenáře Živě zajímá. Uznávám, že zmíněný článek byl spíše kritický než argumentační, a zkusím proto své názory na internetovou ekonomiku rozvést trošku podrobněji.
Čtete-li dnešní, zejména americká média, která jsou ale v ekonomické oblasti nejvlivnější, nejvíce ovlivňující to, co uvádějí média v jiných zemích na světě (méně v „sebevědomých“ státech, jako je Velká Británie či Francie, více v menších státech, jako je naše země, kde si ještě ekonomická média nevybudovala schopnost vlastního názoru a postoje), dojdete k názoru, že nejhorší věc, kterou by dnes mohl někdo udělat, je investovat do internetového podnikání. Ještě před půl rokem v nich ovšem panoval názor úplně opačný. Člověk, který si váží svého zdravého rozumu více než palcových titulků v novinách, si musí klást otázku, co se to vlastně s Internetem stalo? Chytl nějakou chorobu, takže zatímco se před půl rokem na něm všem asi dařilo (a proto bylo podnikání a investování doporučováno), nyní je všude jenom nemoc a zkáza? Pokud navíc sleduje křivku růstu užívání Internetu, prudce rostoucí obraty u předních internetových podnikatelů – křivky, které jsou v průběhu posledních pěti let neustále úhledně zaobleny do paraboly ukazující vzhůru –, je zmaten ještě víc.
Klíč k rozluštění záhady spočívá v tom, že tuto internetovou „náladu“ neurčují sami podnikatelé, ale jejich vlastníci (akcionáři), a to na základě vývoje akciového trhu. Jakou má firma hodnotu pro vlastníka? Selský rozum – naprosto platný ještě před pár desítkami let – by pravil, že podle toho, co firma vynáší na dělení zisku, tedy na dividendách. Koupím akcii za deset dolarů a ona mně postupně každého půl roku vynese dva, tři, pět, osm dolarů – tedy je jasné, že její tržní cena musí stoupat. Má-li firma zisk, mám zisk i já jako akcionář; má-li ztrátu, nedostanu nic.
Toto ale dnes skoro neplatí. Rychle se rozvíjející ekonomika (nejenom ta „nová“) ukazuje, že je lepší, když si firma vytvořený koláč nesní (nerozdělí mezi akcionáře), ale investuje jej do dalšího rozvoje. Je-li koláč snězen, firma nemůže investovat a je firmou, která si koláč ponechá na horší časy (proinvestuje jej do rozvoje), předstižena a může dokonce i zaniknout. To platí skoro stoprocentně v mladých, „technologických“ firmách, kde je nejenomže celý zisk proinvestován, ale ani to nestačí, je potřeba získat další zdroje financí, a to emisí akcií nebo třeba půjčkami (obv. dluhopisy). Firma tak neustále peníze polyká, místo aby je vytvářela, a zisk se pak má vytvořit tím, že se nakonec někomu draho prodá. To už se ale může občas dostat do absurdních situací, protože například nehrozí, aby někdo koupil firmu Microsoft – přesto ve „zlatých dobách“ její akcie rostly do obrovských výšek. Uvedené pravidlo je tedy modifikováno: nejde ani tak o to, aby někdo koupil firmu a tím pádem akcionáře bohatě zahojil, ale aby si kupoval její akcie s tím, že počká na vzestup a prodá je dráž, než koupil. Microsoft, nepletu-li se, nikdy nevydal korunu dividendy, i když má miliardové zisky – hraje na růst a na vzestup.
Je to poněkud zjednodušené, ale situaci to ilustruje celkem výstižně. Firma je pak hodnocena podle růstu akcií a tento růst nastává zejména podle budoucího očekávání, a to nejen očekávání skvělých obchodních výsledků firmy, ale opět v očekávání růstu a posilování, třeba jenom tržní pozice, jakési „moci“ atd. Investorská spirála se podobá ruletě, sázkové kanceláři, nebo dokonce hře typu letadlo, byť samozřejmě na podstatně racionálnějším základě – společné je, že prohrát se dá jen to, co se vsadí, ale vyhrát se dá nekonečněkrát více. A podobně jako v „letadle“ se hrací spirála roztáčela nekontrolovatelným růstem až do března letošního roku a pak bylo jasné, že žně skončily, a akcie šly volným pádem zase dolů. Ti šťastní zinkasovali zisk a ti nešťastní přišli o peníze.
Podstatné ale je, že s praktickým fungováním nové ekonomiky celý tento boom a kolaps nemá mnoho společného. Internet je prudce rozvojové odvětví a žádá si investice: pokud v jakémkoli odvětví roste samotná velikost trhu o sto procent ročně, pak si tento trh bude vynucovat investice (příliv peněz) tak dlouho, dokud poroste ohromující rychlostí. V době takto prudkého růstu na sebe sám nevydělá – toto není zlatokopectví, ale normální podnikání s mnohaletou návratností. Udělám-li investici tisíc korun, abych dělal roční obrat tisíc korun se ziskem sto korun, mám ji za deset let zpátky; pokud ale mám šanci udělat už druhý rok obrat dva tisíce korun a zisk z operací dvě stovky, musím zase něco nainvestovat (i když třeba ne další tisíc).
Tuto normální podnikatelskou logiku samozřejmě každý zná, jenomže byla přebita, „uplacena“ vidinami rychlých zisků z akciového trhu. Proto byla větší část investic do internetového podnikání v uplynulých dvou letech nesmyslná a nenávratná, nic víc než skutečný gambling.
Investoři zatím prokázali, že se umějí chovat pokaždé zcela opačně, než jak se vyvíjí internetový trh, a to hned třikrát. V jeho úplných počátcích, kdy bylo možné si koupit firmy jako Netscape, Yahoo či Amazon téměř „za korunu“, kdy tyto společnosti byly ve fázi start-upu a kdy sháněly svého „anděla-investora“, který by do nich vložil pár desítek tisíc dolarů z privátní kapsy, byl velký rizikový kapitál zcela hluchý a hledal si své cíle jinde. Ty firmy tehdy samozřejmě nevydělávaly, ale podíly v nich byly zase tak proklatě levné, že na tom nešlo nevydělat i při hodně pesimistických odhadech vývoje Internetu.
V druhé fázi (řekněme 1997-1999) začal investorský boom, a to jak v rizikovém kapitálu, tak na burzách. Akcie internetových firem či podíly v nich letěly vzhůru a tyto firmy byly z podnikatelského pohledu nadceněné, byly příliš drahé na to, jak malý Internet v té době ještě byl.
Po pádu burzy se ale většina finančníků spálila a má k opětovnému investování do Internetu odpor, podobně iracionální jako dítě, které se spálí o plotnu – bojí se pak dotknout jakékoli kovové placky, co kdyby náhodou pálila. Přitom za uplynulý rok Internet zase zaznamenal dramatický růst: většina analytických firem nedávno upravila své původní odhady týkající se velikosti různých segmentů elektronické komerce směrem nahoru. Desítky internetových firem jsou nyní opět k mání za levný peníz, jistě ne za tak levný jako v dětských letech Internetu, ale trh se od té doby také tisíckrát zvětšil.
Pokud tedy někdo uvádí, že je momentálně „chasm“, čili jakási propast, doba plná úskalí a ztrát, na které slabí zemřou, silní ji překonají a pak – protože na dělení výsledného zlatého pokladu jich bude už jenom pár – šíleně zbohatnou, mate pojmy. Podnikání na Internetu je v podstatě od samého počátku „lineární“, příliš se neliší (svým ekonomickým modelem, nutností investice a déledobější návratnosti) od jiných druhů podnikání: stejně jako ony má modely malých investic, krátkodobé návratnosti, avšak velmi malých zisků (stánek s rajčaty na tržišti), jakož i modely obrovských investic, návratnosti dlouhodobé či vzdálené, avšak velkých zisků (např. vývoj nového obřího letounu, stavba dálnice s mýtným). Pokud někdo tvrdí, že je zde nyní „chasm“, jakési období temna, po jehož skončení vyjde slunce a země se zazelená, pak se zřejmě jedná o internetového podnikatele, který žádný obchodní model, krátkodobý ani dlouhodobý, nemá a který doufá, že tento obchodní model sám vykvete na základě nějakého přírodního úkazu, nečekaného východu slunce nad jeho servery.