Americké mýty a legendy podruhé: jak se ve Státech přijímá zaměstnanec

Přijímací řízení překonává svou tvrdostí a nekompromisností cokoli, co lze běžně zažít u nás; vítězství je ovšem odměněno.
Přijímací řízení překonává svou tvrdostí a nekompromisností cokoli, co lze běžně zažít u nás; vítězství je ovšem odměněno Děkuji všem čtenářům Živě na spoustu ohlasů na můj minulý článek ohledně „sladkého života“ programátorů v Americe. Jsem rád, že se téma trefilo do živého, a jsem vděčen za spoustu konkrétních připomínek i poznámek. Protože jsem vám slíbil pokračování, slib plním; dříve ale ještě pár slov k předchozímu tématu – a hlavně k vašim příspěvkům.

Vůbec neříkám, že jsem měl ve všem ve svém článku pravdu, a každý může mít jiné životní zkušenosti a názory. Množství příspěvků poslaných do diskuse nebo na můj osobní email, které obsahovaly pouze osobní útoky (tj. že lžu, že vědomě, asi s nějakým tajným záměrem, neříkám pravdu) popřípadě sdělení bez argumentace (tj. „tak to není, autor je vůl“ a tečka), mě překvapilo. Zejména obviňování z nějakých nekalých záměrů je v mém případě docela humorné – čím víc lidí pojede do Ameriky na zkušenou, tím lépe, ale jet tam naprosto nevybavený a plný předsudků naopak znamená, že se dotyčný vrátí po měsíci prvním letadlem zpátky poté, co své rodiče a známé připravil o pár tisíc korun, aby měl aspoň na tuto letenku. Chtěl jsem zkrátka ukázat na odlišnosti Ameriky, kterých je mnoho, našinec je neočekává a mohou jej nepříjemně překvapit – a o tom je i tento článek.

Přijímání pracovníků v USA je rovněž proces, který je totálně odlišný od domácí praxe, a našinci, který je zvyklý na vlídné přijetí, kafíčko, pár neurážejících otázek a vůbec postoje „kdybyste se laskavě neurazil, tak bychom si vám dovolili nabídnout, abyste k nám nastoupil; doufáme, že se nám podaří naplnit vaše osobní i pracovní cíle“. V opačném přístupu v USA není žádná neúcta k přijímanému, ale vůle učinit správné byznysové rozhodnutí, neboť to je ve Státech hodnoceno nade vše – přijetí člověka do zaměstnání je stejné kategorie jako důležitý obchodní kontrakt, protože se jedná o rozhodnutí nevratné (bez ztráty času a bez ztráty peněz) a na to jsou Američané citliví.

Přijímací rozhovor pro práci programátora ve špičkové softwarové firmě – kde na vítěze skutečně mohou čekat velké peníze – je pro žadatele o zaměstnání často skutečně šokem. Příkladem může být šestihodinový interview, ve kterém je uchazeč postupně vyslýchán šesti různými představiteli firmy, kteří se na něm „střídají“. Opakují se otázky, které z pohledu uchazeče nedávají smysl, vyvádějí jej z míry a vzbuzují v něm chuť tazatelům vmést do obličeje něco peprného, vstát a odejít. Poté, co interview skončí, si uchazeč pomyslí, že je po všem, ať už úspěšně či neúspěšně – ale není to pravda. Je vyzván, aby na tabuli okamžitě napsal programový kód na sdělené zadání, za hrobového ticha, bez slova rady a podpory. Hlavní náplní těchto pohovorů není, jak dobře znáte z Česka, diskuse o vašich profesních cílech, platu nebo pracovním prostředí. Nečekejte, že pohovor se bude točit kolem otázek týkajících se programování, tedy profese, ve které jste pevní – to v tomto okamžiku nikoho nezajímá.

Cílem těchto skutečně drastických rozhovorů je zjistit vaši odolnost, vaši sílu, dovednost řešit nečekané situace ve stresu a pod tlakem. To je v amerických firmách hodně ceněno – americké podnikání je hodně postaveno na sloganech „přežijí jenom ti nejsilnější“, „silnější vytlačí slabšího“ a „vítěz bere všechno“. Úvodní drastický výslech je vlastně hrou, testem, ale účinným: dokáže oddělit zrno od plev.

Samozřejmě ještě před tímto pohovorem probíhá zjišťování, zda kandidát vůbec něco umí a zda je kvalifikován na pohovor vůbec přijít. Předvýběr probíhá obvykle po telefonu, ale i ten je veden jinak než u nás. Je běžné, že vám například (poté, co už víte, že jste účastníkem předběžného řízení) večer několikrát zazvoní telefon a tázající se ptá, jak byste řešil tu či onu úlohu. Tyto telefonické zkoušky jsou velice efektivní a mají za účel odhalit kandidáty, kteří lžou a uvádějí zkušenosti a dovednosti, které nemají. To není v USA nijak zřídkavé, protože „self-promotion“, sebeprodávání se, je zde typický a povinný, na rozdíl od evropského „understatementu“, kde se uchazeč raději moc nechlubí a říká „budu se snažit, doufám, že to dokážu“, aby nevypadal jako nabubřelý fanfarón. Tohle by v USA nezabralo.

Párkrát se mně stalo, že jsem v rozhovorech s americkými partnery, když jsem chtěl vyjádřit, že něco dokážu, pronesl „I hope..“ („Doufám, že…“); to je v Evropě běžný zdvořilý standard. Partneři nevěřícně kroutili hlavou: vy doufáte? Správná odpověď je „I believe“, případně ještě „I´ll do that“, věřím, dokážu to. Pokud řeknete „já věřím“, partner si to přeloží jako „je možné, že to dokážu“; pokud řeknete „já doufám“, partner si pomyslí – on už to zabalil. Understatement opravdu není v Americe v módě.

Jeden osobní zážitek, který se mi stal už před dlouhou dobou, když jsem se ucházel o zaměstnání. Po projití pětistupňovou hirearchií a rozdílnými pohovory s různými zástupci firmy, při nichž jsem se mimochodem vůbec nedozvěděl konkrétní informace o práci, které jsem chtěl vědět, jsem byl pozván na finální schůzku. Jako jediný možný termín firma určila devátou hodinu večer v jejím sídle – pro mě vzdáleného asi dvě hodiny cesty autem. Po příjezdu jsem čekal další dvě hodiny, než mě dotyčný pracovník přijal. Pohovor trval další dvě hodiny a při každé druhé otázce jsem měl chuť se zvednout a odejít. Nepříjemnější rozhovor si stěží dovedete představit: provokativní a útočné otázky, nutnost obhajovat každou zkušenost nebo názor, chytání za slovíčka. Měl jsem pocit, že jsem totálně pohořel, a celý pohovor mi připadal jako naprosto zbytečná ztráta času. Později jsem zjistil, že toto byla běžná šoková praktika (i s tím čekáním) a že ji aplikovali na kandidáty, kteří se dostali do finále. To, že člověk prošel touto zkušeností, znamenalo, že firma má skutečný zájem a zkouší poslední zbraně tak, aby prověřila kvalitu svého potenciálního nového zaměstnance.

Za nimi pak už – ve většině případů – čeká „zlatá brána otevřená“. Ale dostat se za ni není lehké.

Diskuze (65) Další článek: První základovka s čipsetem i810E2 na světě

Témata článku: Programování, USA, Legenda, Minulý článek, Životní zkušenost, Možný termín, Správný čas, Stres, Typický zástupce, Hope, Různá móda, Nečekaná situace, Legend, Amerika, Pracovní zkušenost, Stát, Zaměstnanci, Tabule

Určitě si přečtěte


Aktuální číslo časopisu Computer

Jak rychlé je nabíjení bez drátů?

Test 11 sluchátek pro hráče

Aplikace, které vám zachrání dovolenou

Kompletní přehled datových tarifů