Americké mýty a legendy podruhé: jak se ve Státech přijímá zaměstnanec

Přijímací řízení překonává svou tvrdostí a nekompromisností cokoli, co lze běžně zažít u nás; vítězství je ovšem odměněno.
Přijímací řízení překonává svou tvrdostí a nekompromisností cokoli, co lze běžně zažít u nás; vítězství je ovšem odměněno Děkuji všem čtenářům Živě na spoustu ohlasů na můj minulý článek ohledně „sladkého života“ programátorů v Americe. Jsem rád, že se téma trefilo do živého, a jsem vděčen za spoustu konkrétních připomínek i poznámek. Protože jsem vám slíbil pokračování, slib plním; dříve ale ještě pár slov k předchozímu tématu – a hlavně k vašim příspěvkům.

Vůbec neříkám, že jsem měl ve všem ve svém článku pravdu, a každý může mít jiné životní zkušenosti a názory. Množství příspěvků poslaných do diskuse nebo na můj osobní email, které obsahovaly pouze osobní útoky (tj. že lžu, že vědomě, asi s nějakým tajným záměrem, neříkám pravdu) popřípadě sdělení bez argumentace (tj. „tak to není, autor je vůl“ a tečka), mě překvapilo. Zejména obviňování z nějakých nekalých záměrů je v mém případě docela humorné – čím víc lidí pojede do Ameriky na zkušenou, tím lépe, ale jet tam naprosto nevybavený a plný předsudků naopak znamená, že se dotyčný vrátí po měsíci prvním letadlem zpátky poté, co své rodiče a známé připravil o pár tisíc korun, aby měl aspoň na tuto letenku. Chtěl jsem zkrátka ukázat na odlišnosti Ameriky, kterých je mnoho, našinec je neočekává a mohou jej nepříjemně překvapit – a o tom je i tento článek.

Přijímání pracovníků v USA je rovněž proces, který je totálně odlišný od domácí praxe, a našinci, který je zvyklý na vlídné přijetí, kafíčko, pár neurážejících otázek a vůbec postoje „kdybyste se laskavě neurazil, tak bychom si vám dovolili nabídnout, abyste k nám nastoupil; doufáme, že se nám podaří naplnit vaše osobní i pracovní cíle“. V opačném přístupu v USA není žádná neúcta k přijímanému, ale vůle učinit správné byznysové rozhodnutí, neboť to je ve Státech hodnoceno nade vše – přijetí člověka do zaměstnání je stejné kategorie jako důležitý obchodní kontrakt, protože se jedná o rozhodnutí nevratné (bez ztráty času a bez ztráty peněz) a na to jsou Američané citliví.

Přijímací rozhovor pro práci programátora ve špičkové softwarové firmě – kde na vítěze skutečně mohou čekat velké peníze – je pro žadatele o zaměstnání často skutečně šokem. Příkladem může být šestihodinový interview, ve kterém je uchazeč postupně vyslýchán šesti různými představiteli firmy, kteří se na něm „střídají“. Opakují se otázky, které z pohledu uchazeče nedávají smysl, vyvádějí jej z míry a vzbuzují v něm chuť tazatelům vmést do obličeje něco peprného, vstát a odejít. Poté, co interview skončí, si uchazeč pomyslí, že je po všem, ať už úspěšně či neúspěšně – ale není to pravda. Je vyzván, aby na tabuli okamžitě napsal programový kód na sdělené zadání, za hrobového ticha, bez slova rady a podpory. Hlavní náplní těchto pohovorů není, jak dobře znáte z Česka, diskuse o vašich profesních cílech, platu nebo pracovním prostředí. Nečekejte, že pohovor se bude točit kolem otázek týkajících se programování, tedy profese, ve které jste pevní – to v tomto okamžiku nikoho nezajímá.

Cílem těchto skutečně drastických rozhovorů je zjistit vaši odolnost, vaši sílu, dovednost řešit nečekané situace ve stresu a pod tlakem. To je v amerických firmách hodně ceněno – americké podnikání je hodně postaveno na sloganech „přežijí jenom ti nejsilnější“, „silnější vytlačí slabšího“ a „vítěz bere všechno“. Úvodní drastický výslech je vlastně hrou, testem, ale účinným: dokáže oddělit zrno od plev.

Samozřejmě ještě před tímto pohovorem probíhá zjišťování, zda kandidát vůbec něco umí a zda je kvalifikován na pohovor vůbec přijít. Předvýběr probíhá obvykle po telefonu, ale i ten je veden jinak než u nás. Je běžné, že vám například (poté, co už víte, že jste účastníkem předběžného řízení) večer několikrát zazvoní telefon a tázající se ptá, jak byste řešil tu či onu úlohu. Tyto telefonické zkoušky jsou velice efektivní a mají za účel odhalit kandidáty, kteří lžou a uvádějí zkušenosti a dovednosti, které nemají. To není v USA nijak zřídkavé, protože „self-promotion“, sebeprodávání se, je zde typický a povinný, na rozdíl od evropského „understatementu“, kde se uchazeč raději moc nechlubí a říká „budu se snažit, doufám, že to dokážu“, aby nevypadal jako nabubřelý fanfarón. Tohle by v USA nezabralo.

Párkrát se mně stalo, že jsem v rozhovorech s americkými partnery, když jsem chtěl vyjádřit, že něco dokážu, pronesl „I hope..“ („Doufám, že…“); to je v Evropě běžný zdvořilý standard. Partneři nevěřícně kroutili hlavou: vy doufáte? Správná odpověď je „I believe“, případně ještě „I´ll do that“, věřím, dokážu to. Pokud řeknete „já věřím“, partner si to přeloží jako „je možné, že to dokážu“; pokud řeknete „já doufám“, partner si pomyslí – on už to zabalil. Understatement opravdu není v Americe v módě.

Jeden osobní zážitek, který se mi stal už před dlouhou dobou, když jsem se ucházel o zaměstnání. Po projití pětistupňovou hirearchií a rozdílnými pohovory s různými zástupci firmy, při nichž jsem se mimochodem vůbec nedozvěděl konkrétní informace o práci, které jsem chtěl vědět, jsem byl pozván na finální schůzku. Jako jediný možný termín firma určila devátou hodinu večer v jejím sídle – pro mě vzdáleného asi dvě hodiny cesty autem. Po příjezdu jsem čekal další dvě hodiny, než mě dotyčný pracovník přijal. Pohovor trval další dvě hodiny a při každé druhé otázce jsem měl chuť se zvednout a odejít. Nepříjemnější rozhovor si stěží dovedete představit: provokativní a útočné otázky, nutnost obhajovat každou zkušenost nebo názor, chytání za slovíčka. Měl jsem pocit, že jsem totálně pohořel, a celý pohovor mi připadal jako naprosto zbytečná ztráta času. Později jsem zjistil, že toto byla běžná šoková praktika (i s tím čekáním) a že ji aplikovali na kandidáty, kteří se dostali do finále. To, že člověk prošel touto zkušeností, znamenalo, že firma má skutečný zájem a zkouší poslední zbraně tak, aby prověřila kvalitu svého potenciálního nového zaměstnance.

Za nimi pak už – ve většině případů – čeká „zlatá brána otevřená“. Ale dostat se za ni není lehké.

Diskuze (65) Další článek: První základovka s čipsetem i810E2 na světě

Témata článku: USA, Programování, Tabule, Správný čas, Pracovní zkušenost, Zaměstnanci, Stát, Amerika, Možný termín, Životní zkušenost, Různá móda, Minulý článek, Typický zástupce, Stres, Nečekaná situace, Hope, Legend, Legenda


Určitě si přečtěte

Pojďme programovat elektroniku: Jak vlastně funguje akcelerometr a gyroskop nejen ve vašem telefonu

Pojďme programovat elektroniku: Jak vlastně funguje akcelerometr a gyroskop nejen ve vašem telefonu

** Každý současný vybavený mobil má akcelerometr a gyroskop ** Jenže co každé z těchto čidel vlastně dělá a jak vypadá? ** Dnes si to vysvětlíme a do hry zapojíme i Airbus A380 a Arduino

Jakub Čížek | 11

Photolemur 3: Prostě do něj přetáhnete fotky a začne se dít magie. Tedy údajně...

Photolemur 3: Prostě do něj přetáhnete fotky a začne se dít magie. Tedy údajně...

** Je lepší nabušený Photoshop, nebo program s jedním tlačítkem? ** Photolemur si myslí to druhé ** Tento fotoeditor neumí skoro nic, a přitom (skoro) všechno

Jakub Čížek | 19

Vyzkoušeli jsme eObčanku a přihlásili se s ní na weby úřadů. Vážně to funguje!

Vyzkoušeli jsme eObčanku a přihlásili se s ní na weby úřadů. Vážně to funguje!

** Máme eObčanku, máme čtečku, vyzkoušeli jsme přihlášení na weby úřadů. ** Objevily se drobné problémy, podařilo se nám je vyřešit. ** Používání eObčanky pro online identifikaci je velmi pohodlné.

Marek Lutonský | 35


Aktuální číslo časopisu Computer

Jak vytvořit a spravovat vlastní web

Velký test herních klávesnic a DVB-T2 tunerů

Vše o formátu RAW

Vybíráme nejlepší základní desku