Zatím se pět procent serverů na platformě Intel dodává s 64bitovou technologií – to není ani málo, ani moc.
Zatímco přechod z osmi na šestnáct a z šestnácti na 32 bitů byl ve světě osobních počítačů pokaždé vnímán jako spása či jako nutnost, aby se daly splnit bezprostřední požadavky uživatelů, u dalšího kroku tomu tak nebylo. V RISCovém světě existují 64bitové servery už pěknou řádku let, ale v běžné podnikové praxi nejsou časté, a u PC serverů je tomu ještě horší. Intel přitom pracuje na této technologii už přes deset let (!) a kdyby slíbil svoje první, veřejně dané sliby, tak první 64bitové stroje jsou na trhu někdy od roku 1998 – málokdo si už pamatuje na to, že čip se měl jmenovat „Merced“.
Trvalo to dlouho, ale dnes si už 64 bitů konečně razí cestu – krokem sice pomalým, ale pevným. Uvádí se, že se dnes dodává asi 5 % intelovských serverů s čipem Itanium, tedy s 64 bity, a to není ani málo, ani mnoho. První dvě generace těchto procesorů („Merced“ a „McKinley“) nebyly úspěšné – nebyly pro ně aplikace, ale hlavním důvodem (a též důvodem, proč nebyly aplikace) byla skutečnost, že v 32bitových technologiích byl učiněn větší výkonnostní pokrok, než se čekalo, takže nebyl příliš důvod k přechodu na 64 bitů. Když Intel v pradávných dobách tuto architekturu obhajoval, hovořil až o „stonásobně“ vyšší výkonnosti, jako rozdíl mezi 64 a 32 bity – jenomže když došlo na lámání chleba, byl rozdíl ve skutečnosti celkem nevýznamný.
U předchozího přechodu (16 na 32 bitů) byla situace jasná – omezení šestnáctibitových systémů, např. v adresaci paměti byla taková, že 32 bitů bylo vysvobozením, a rozdíl ve výkonnosti byl dramatický od prvních okamžiků. Vyšší úspěšnosti 64bitových systémů brání to, že 32bitové zatím vcelku vyhovují a jejich omezení nejsou kritická.
V počtu aplikací má zatím obrovskou převahu jak 32bitová platforma od Intelu, tak ovšem i 64bitová ve světě RISCu; pro obojí jsou k dispozici desítky tisíc programů, pro 64bitový Intel slabé stovky. Důležité ale je to, že k mání a slušně vyladěné už jsou ty nejdůležitější a nejčastěji užívané – a to je důvod, proč se tržní podíl 64 bitů od Intelu už začíná rychle zvyšovat. Konečně je znatelně rychlejší i hardware, jak díky třetí verzi Itania („Madison“), tak díky čipu Opteron od AMD.
Jak má vypadat budoucnost pro intelovských 64 bitů? Prý jen a pouze růžově – analytici říkají, že už během dvou či tří let budou tyto servery víceméně normou a za pět let nebudou nejdůležitější aplikace (např. databázové řídící systémy) ve svých nových verzích pro 32 bitů už vůbec existovat. Přechod půjde „shora“ – nejdříve největší firmy s největšími nároky na výpočetní sílu, postupně i menší společnosti; na 64bitové platformě se také nejdříve staví největší a nejdražší servery (např. osmi či 16procesorové), postupně se budou objevovat i levnější, jednodušší stroje. Stávající uživatelé hovoří o hladším chodu bez úzkých hrdel a formulují hezky znějící porovnání: „jako dvanáctiválec vůči čtyřválci“.
Druhou otázkou, možná dnes předčasnou, je: a co 64 bitů na desktopu? Běžný kancelářský nebo domácí uživatel vrtí hlavou, asi kdyby se jej někdo ptal, kdy do své Fabie zabuduje pětilitrový motor. Stačí se jej ale zeptat, co by říkal na to, že ten pětilitr bude stát tolik co dnešní motůrek 1200 ccm, bude mít desetinásobný výkon a přitom stejnou spotřebu – to by asi hlavou pohyboval jiným způsobem. Analytici a vizionáři říkají jasně: i na desktopu bude „někdy“ 64 bitů naprostou normou a 32 bitů vymizí, a to v okamžiku, kdy ceny budou srovnatelné; hnacím motorem změny budou hry a náročné multimediální aplikace. Kdy to bude, si zatím nikdo netroufá ani naznačovat.