3D akcelerované prostředí v praxi

Nejnovější operační systémy nabízejí v nových verzích 3D akcelerované prostředí alespoň jako alternativu ke klasickému prostředí. Vypadá to bez pochyby hezky, leckoho to možná přiměje i říci „Wow!“, ale má to nějaké praktické důsledky pro běžnou práci uživatelů?
3D akcelerované prostředí v praxi
Kapitoly článku

Na otázku, zda využít výkonné 3D jádro grafické karty pro běžnou práci v operačním systému, již odpověď známe. Trend ukazuje jasně na postupný přechod k 3D akcelerovaným prostředím. Otázka, jak 3D akcelerace využít, je ale stále ve velké míře otevřená. Apple byl v této oblasti průkopníkem, přišel tradičně s inovativní implementací, s důrazem na propracovanost detailů a konzistenci vzhledu i ovládání. Situace v Linuxu je odlišná – je totiž poznamenána způsobem vývoje. Existuje obrovské množství funkcí, leč v mnoha případech ne zcela dotažených do konce. A paradoxně Microsoft přistoupil k této problematice velice konzervativně, jelikož jeho implementace ve Vistě je na funkce nejchudší. To na druhou stranu nemusí být z marketingového hlediska špatným tahem, protože praxe ukazuje, že uživatelé se příliš velkých změn bojí a odrazují je od přechodu na novou verzi systému.

Je vhodné ještě na začátek vyvrátit jeden poměrně rozšířený mýtus. 3D akcelerované prostředí není primárně o využití třetí dimenze. Je to naopak okrajová, a jak uvidíme na příkladech, pro většinu funkcí naprosto nepodstatná věc. Primární důraz je tedy kladen na přenesení výpočetně náročných operací z procesoru na grafickou kartu. Skutečného 3D prostředí se možná dočkáme, až budou rozšířeny odpovídající zobrazovací (např. VR helmy) a manipulační zařízení.

Články na toto téma se většinou obšírně věnují problematice vrstev operačního systému, ovladačů, dopadů na výkon, instalaci a podobně. Zde se tomu pokusím vyhnout a zaměřím se na funkce 3D prostředí z hlediska přínosu pro běžnou práci – a to konkrétně na příkladu implementace projektu Beryl v Linuxu.

Virtuální plochy

Pokud pracujeme na několika projektech současně a kvůli každému máme otevřených několik programů, pak asi znáte pocit bezmoci při pohledu na obrazovku doslova posetou okny a lištu se spuštěnými programy nakynutou k prasknutí. Pokud k tomu přidáme prohlížeč s rozečteným článkem, IM klient, multimediální přehrávač a několik dalších pomocných aplikací, pak je to uživatelské bludiště.

Přechod mezi jednotlivými úkoly je za takového stavu velmi pomalý. Je třeba znovu obnovit příslušná okna a rozmístit je na obrazovce. Trvá to dlouho, je to frustrující, a určitě to není činnost, kterou bysme chtěli provádět často. Toto je myslím situace, která nastává na mnoha počítačích v domácnostech i kancelářích. Většina uživatelů se tomu snaží vyhnout a pracuje s počítačem stylem „je otevřená jen jedna hlavní aplikace“. A to i přes to, že to většinou charakteru práce nevyhovuje.

Co kdyby ale šlo sdružit aplikace (resp. okna aplikací) tak, aby tvořily logické celky a každý takový celek bychom umístili na samostatnou plochu? Pak by k přepnuti aktuálně prováděné činnosti stačilo vyměnit celou plochu. A to už se dá provést jedním kliknutím nebo klávesovou zkratkou. To je přesně ta správná myšlenka, skrývající se za virtuálními plochami.

Důsledky jdou ale mnohem dále. Většina uživatelů jednoduše ukončuje aktuálně nevyužité aplikace, protože jim překážejí. Odnaučit se tomu zvyku je těžké, ale dlouhodobě přínosné. Otevřená okna sice už nepřekážejí na ploše ani v liště, ale jak najít aplikaci přesně ve stavu, v jakém jsme ji zanechali? A nejlépe aniž bysme museli otevírat soubory či projekt, navíc s kurzorem na původním místě a beze ztráty pracovní historie? Virtuální plochy navíc nesou i navazující důsledek. Když máme na virtuálních plochách uspořádány aplikace přesně podle vašich potřeb, je nevhodné počítač vypnout či restartovat a budovat vše znova. Zkrátka a možná dobře – hibernace a úsporný režim se dostanou do kurzu.

Důležitou a oprávněnou výtkou proti používání virtuálních ploch je možná ztráta orientace v množství otevřených oken na různých plochách. A tady právě přichází na pomoc 3D prostředí, který mapuje jednotlivé plochy např. na stěny krychle. Pro uživatele je mnohem intuitivnější zapamatovat si, že určitá skupina aplikaci je vlevo či naproti, než že je na ploše číslo 5.

Další efekty jako zprůhlednění stěn během rotace, vysunutí oken do prostoru (aby při otáčeni bylo vidět i za ně), možnost rozložení krychle do plochy (pásu), přispívají k dalšímu zjednodušení orientace. Občas se však najde i nějaké nečekané využití. Třeba v mém případě to je kontrola stavu dlouhé kompilace „prohlédnutím“ skrze krychli na protější stěnu. Nebudu vám ale nic zastírat. I s touto pomůckou je potřeba si na nový způsob práce prostě zvyknout a věnovat určité úsilí při vytváření i udržování optimálního uspořádání oken.

Ilustrační video ukazuje čtyři způsoby přepínání plochy:

  • rozložením do pásu,
  • skoková rotace,
  • volná rotace,
  • přepínáním aplikací.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Virtuální plochy jsou mezi uživateli Windows poměrně málo známé a ještě méně používané. Důvodem je nejspíše to, že nejsou obsaženy přímo v systému. Majorita uživatelů o podobné možnosti tedy často vůbec neví. Rozšíření třetích stran, poskytujících tuto funkcionalitu, nejsou do systému dobře integrovány a samotné aplikace s plochami nepočítají vůbec. S příchodem Windows Vista se tato situaci časem zlepší. Uživatelé MacOS X se dočkají svých „spaces“ v příští verzi operačního systému, který nese název Leopard.

Seskupování oken

Panely, záložky, taby – to je několik jmen pro jednu vlastnost, která udělala zejména v prohlížečích obrovský průvan. Co když ale záložky chceme i u aplikace, která je nepodporuje? Nebo dokonce chceme mít v různých záložkách téhož okna různé programy? Aplikace je zřejmá – vždy, když potřebujeme rychle přepínat mezi okny a přitom je nepotřebujeme vidět současně.

Příkladem může být grafik, který pracuje nad sadou obrázku. Používá k tomu přitom stejnou sadu nástrojů a stejné programy. Při otevření několika obrázků se situace na obrazovce stane nepřehlednou. Přepínání mezi obrázky je značně ztíženo jak z menu Okno (tam jsou navíc jen názvy, což může být zcela nepoužitelné), tak z lišty spuštěných aplikací, kde se míchají všechny aplikace. Cyklické procházení pomocí kombinace Alt+Tab je pomalé. K tomu všemu se mezi obrázky začnou mísit dočasně otevřené kliparty a podobně. Řešením je seskupení obrázků do jednoho okna a použití záložek. Takové řešení ilustruje následující video.

Přepínání pomocí myší a vygenerovaných náhledů i pomocí klávesových zkratek je snadné a rychlé. Podpora více skupin současně a možnost „drag&drop“ mezi různými záložkami je samozřejmostí. Někdy může být vhodné okna svázat, ale neseskupovat je do jednoho okna. Vytvoříme tím skupinu oken, které se můžou současně přemísťovat, minimalizovat, atd.

Všechny tyto funkce ale mají jednu podmínku. Okna aplikace musí být „volná“. Pokud je jen jedno hlavní okno a okna dokumentů jsou v něm uvězněná pak nelze funkci implementovat. Naštěstí takovýto model je vlastní téměř výlučně jen starším aplikacím pracujícím pod Windows, i když pozůstatky jsou přítomny stále. Implicitně jsou totiž všechny dokumenty otevřené jedou aplikací v jediném oknu.

Témata článku: Windows, 3D, Okno, Živý snímek, Správná myšlenka, Prostředí, Stejný stav, Uživatel MacOS, Primární projekt, Pomocný systém, Nejdůležitější funkce, Různé prostředí, Nejchudší skupina, Určitá skupina, Plná možnost, Volná plocha, Anotace, Akce, Otevřené okno, Stejné množství, Zjednodušený příklad, Nečekaná situace, Dimenze, Akcelerované prostředí, Hlavní aplikace


Určitě si přečtěte

Takhle zemřete, když asteroid dopadne na vaše město

Takhle zemřete, když asteroid dopadne na vaše město

** Jak by to dopadlo, kdyby na světovou metropoli či do nedalekého moře dopadl velký asteroid? ** Simulovali to odborníci z University of Southampton ** Výsledky jsou velmi zajímavé

Petr Kubala | 32

Alan Turing: Genius, který matematicky stvořil počítač

Alan Turing: Genius, který matematicky stvořil počítač

Řešením matematického problému se dostal k modelu teoretického stroje, který nese jeho jméno a je základem logiky univerzálních počítačů.

Pavel Tronner | 56

15 věcí, které umí Windows 10, ale možná o nich vůbec nevíte

15 věcí, které umí Windows 10, ale možná o nich vůbec nevíte

** Systém Windows 10 umí spoustu užitečných drobností ** O mnoha praktických funkcích pravděpodobně ani nevíte ** Poznejte užitečné tipy, které se vám mohou hodit každý den

Vladislav Kluska | 36

Apple dal do MacBooku procesor Core i9 a 4TB SSD. Ani se neptejte, co za to chce...

Apple dal do MacBooku procesor Core i9 a 4TB SSD. Ani se neptejte, co za to chce...

** Apple aktualizoval notebooky MacBook Pro, dostaly nový hardware ** Těšit se můžete na nové procesory a větší paměť ** Cena nejvybavenějšího modelu překročí 200 tisíc korun

Martin Miksa | 99

Google ADT-2: Miniaturní krabička s Android TV 8.0, kterou si nikdy nekoupíte

Google ADT-2: Miniaturní krabička s Android TV 8.0, kterou si nikdy nekoupíte

** Dlouho se nevědělo, co to přesně má být ** Pak se s krabičkou Google pochlubil na I/O ** Do „Chromecastu“ vtěsnal celý Android TV

Jakub Čížek | 24


Aktuální číslo časopisu Computer

Velký test 18 bezdrátových sluchátek

Vše o přechodu na DVB-T2

Procesory AMD opět porážejí Intel

7 NVMe M.2 SSD v přímém souboji