Pád afrického vlaku z mostu (1985)
V tomto článku se podíváme na deset nejtragičtějších vlakových nehod světa. Rozhodně však nechceme šířit paniku – i přes aktuální sérii mimořádných událostí, které se odehrály na českých kolejích, patří železnice k nejbezpečnějším způsobům přepravy. Ostatně jak uvidíte sami – ty nejtragičtější nehody patří do poměrně hluboké historie, kdy ještě neexistovaly vlaková zabezpečovací zařízení. A protože jsme na VTM.cz, zaměříme se přitom právě na technické stránky příčin jednotlivých nehod.
Desátá příčka patří dálkovému expresu, který spadl 13. ledna 1985 z mostu u města Awash v Etiopii. Přes 800 km dlouhá železniční trať dlouho spolehlivě sloužila jako zásobovací tepna pro humanitární pomoc africké zemi, která se potýkala s extrémním suchem. V osudnou neděli však tratí projížděl osobní vlak plný lidí a na 12 metrů vysoký most s půdorysným zakřivením (do zatáčky) vjel příliš vysokou rychlostí.
Železniční trať u města Awash
Ve vlaku cestovalo přibližně tisíc lidí. Čtyři vagóny se z mostu zřítily a smrt v nich našlo 392 obětí. Příčinou byla podle všeho rychlost, která v zatáčce způsobila extrémní zatížení na vnější straně oblouku, což vedlo k vykolejení vlaku a následném převrácení. Ze zavinění byl obviněn strojvůdce.
Srážka tří vlaků v tunelu Torre del Bierzo (1944)
Největší španělská železniční nehoda se odehrála 3. ledna 1944 v tunelu poblíž vesnice Torre del Bierzo v provincii León, kde se srazily tři vlaky. Ačkoli oficiální počet obětí byl stanoven na 78, tehdejší odhady mluvily o 200 až 250 a nejnovější studie dokonce počítají s více než pěti stovkami mrtvých.
Kola nešťastné události se roztočila 2. ledna 1944 ve 20:30, kdy z Madridu vyjel poštovní expres Galicia, tažený dvěma parními lokomotivami. Když dorazil do Astorgy, měl dvě hodiny zpoždění a jeho posádka hlásila problémy s brzdami. Personál pak strávil devět minut jejich kontrolou, následně došlo k výměně jedné z lokomotiv z důvodu přehřívání nápravové skříně.
Torre del Bierzo
Vlak tak nabral tříhodinové zpoždění a navzdory potížím s brzdami během prudkého klesání přes Brañuelas pokračoval v jízdě. Podle jízdního řádu měl zastavit v Albares, nicméně to se mu nepodařilo, ačkoli byly použity všechny ruční brzdy na vozech a pískovače.
Vlak vjel následně do tunelu, kde se v tu chvíli nacházela souprava se třemi vagóny. Došlo ke srážce a následnému požáru, způsobenému vzplanutím dřevěné konstrukce od plynových lamp. Aby toho nebylo málo, blížil se z opačného směru k místu nehody nákladní vlak se 27 vagóny naloženými uhlím. Strojvedoucí jedné z lokomotiv mu běžel naproti a pokusil se ho varovat, nicméně několik set tun vážící kolos se nepodařilo zastavit a ten narazil do vlaků v tunelu.
Oheň hořel dva dny a znemožnil jakékoli snahy o záchranu i následnou identifikaci většiny obětí. Kvůli přísné cenzuře za vlády generála Franca se o nehodě nezachovalo příliš mnoho dokumentů. Počítání obětí komplikoval i fakt, že řada lidí cestovala bez jízdenek.
Udušení u Balvana (1944)
Nejvíce obětí na italském území si v souvislosti se železnicí vyžádal incident, který se odehrál v noci ze 2. na 3. března 1944 v italském Balvanu. Tentokrát však nejde o nehodu v původním smyslu tohoto slova – oběti umřely na otravu oxidem uhelnatým.
Dobový snímek – mrtví cestující
Kvůli válečné situaci trpěli železniční dopravci nedostatkem kvalitního uhlí, které se používalo k pohonu parních lokomotiv. Kromě nižšího výkonu se nekvalitní palivo projevovalo zvýšenou produkcí oxidu uhelnatého – jedovatého plynu bez barvy a zápachu. To by za normálních okolností možná nebyl tak velký problém, kdyby hornatá Itálie nebyla protkána mnoha železničními tunely.
2. března 1944 v 19:00 vyjel nákladní vlak číslo 8017 z Battipaglia do Potenza. Kvůli celkové hmotnosti přes 520 tun byl tažen dvěma lokomotivami, a kromě nákladu přepravoval také mnoho černých pasažérů. V 00:50 opustil stanici v Balvanu a pokračoval do tunelu Armi, kde došlo k jeho zastavení. Strojvedoucí se pokoušeli soupravu rozjet, nicméně to se jim nepodařilo.
Tím byla katastrofa zpečetěna – cestující i posádka vlaku se udusili kouřem nasyceným oxidem uhelnatým. Většina z nich zemřela ve spánku, přežilo jen několik lidí z vagónů, které ještě nebyly v tunelu. Záchranáři se o události dozvěděli až po pěti hodinách, kdy do stanice Balvano doběhl brzdič z posledního vozu. Po tak dlouhé době mohli asistovat už jen asi čtyřiceti přeživším.
Exploze u města Ufa (1989)
Další vlaková tragédie se odehrála 4. června 1989 asi 50 kilometrů od baškirského města Ufa na území tehdejšího Sovětského svazu. V 1:15 došlo k ohromné explozi, při níž byly zasaženy dva osobní vlaky, přepravující přibližně 1300 rekreantů z a do Novosibirsku a letoviska Adler u Černého moře.
Ufa
Příčinou výbuchu byla závada na plynovodu, ze kterého unikal propan a butan. Kvůli povětrnostním podmínkám se plyny hromadily v nížinách a v blízkosti železniční tratě vytvořily potenciálně třaskavý mrak. K výbuchu pak stačilo málo – iniciovala ho jiskra od kol projíždějících vlaků.
Následovala exploze, jejíž síla je dnes odhadována na 250 až 300 tun TNT. Stovky lidí zemřely na místě, další pak později v nemocnicích. Oficiální zdroje uváděly 575 mrtvých (z toho 181 dětí) a více než 800 zraněných. Neoficiální odhady však hovoří až o 780 obětech. Mnoho přeživších se muselo potýkat s vážnými popáleninami.
V následném soudním procesu, který trval šest let, bylo obviněno devět lidí. Jednalo se převážně o zaměstnance firmy Neftěprovod montaž, která postavila vadný plynovod. Nakonec padly tresty odnětí svobody s maximální délkou do pěti let.
Guadalajarská vlaková katastrofa (1915)
Dostáváme se k největší železniční nehodě na severoamerickém kontinentu. Odehrála se 22. ledna 1915 v západním Mexiku nedaleko velkoměsta Guadalajara. V té době byla v plném proudu revoluce, během níž po atentátu na Francisca Madera převzal vedení země Victoriano Huerta. Revoluční síly vedené Venustianem Carranzou a Pancho Villou ho svrhly a Carranza se v roce 1914 stal prezidentem.
Guadalajara
Villa však chtěl pokračovat v revoluci a vedl ozbrojený boj. 18. ledna 1915 Carranzova vojska obsadila Guadalajaru a následně měly být rodiny vojáků přepraveny vlakem z Colima na tichomořském pobřeží do okupovaného města.
V inkriminovaný den vyjel z Colima speciální vlak, sestávající z dvaceti vozů. Byl zcela přeplněný – část pasažérů tak byla nucena cestovat na střechách. V úseku mezi Colimou a Guadalajarou ztratil strojvedoucí v prudkém a táhlém klesání nad vlakem kontrolu. Vlak nabíral rychlost a v obloucích z něj odpadávali cestující.
Nakonec celá souprava vykolejila a zřítila se do hlubokého kaňonu. Z původního počtu, převyšujícího devět stovek, přežilo ve zcela zdemolovaných vagónech méně než 300 cestujících. Celkový počet obětí tak překonal číslo 600. V tomto případě se technické okolnosti nehody nepodařilo objasnit, brzdy už zkrátka na rozjetou masu nestačily, nebo vůbec nefungovaly.
Dřevěný most u Vereševky (1944)
Za další vážnou železniční nehodou se vydáme do tehdejšího Sovětského svazu. Došlo k ní 24. ledna 1944 ve 4 hodiny ráno, kdy osobní vlak, jedoucí na trase Vjazma – Brjansk, dorazil k dočasnému dřevěnému mostu, který byl postaven kvůli nedávno vzniklému jezeru. S ohledem na parametry byla maximální rychlost v tomto úseku omezena na 5 km/h.
Před osobním vlakem přejel most nákladní vlak naložený těžkými tanky, který narušil jeho statiku. V okamžiku, kdy na něj vjel osobní vlak, došlo k destrukci a následnému vykolejení. I když se mnoha cestujícím podařilo dostat z vagónů ven, tenký a narušený led praskal a lidé tak umírali v ledové vodě.
Sovětský svaz se snažil minimalizovat publicitu této nešťastné události, takže nikdy nebyl zveřejněn oficiální počet obětí. Odhady se pohybují v rozmezí mezi 600 a 700 lidmi, nicméně tato čísla nejsou ničím podložená. Až v devadesátých letech minulého století byl na místě postaven pomník obětem, který je dle svědků v současnosti v žalostném stavu.
Vykolejení vlaku v Biháru (1981)
Čtvrtá nejtragičtější železniční nehoda se odehrála 6. června 1981 nedaleko severoindického Biháru. Osobní vlak, jedoucí na trase mezi městy Mansi a Saharsa, při přejezdu mostu přes řeku Bágmatí vykolejil a sedm z celkového počtu devíti vozů skončilo v rozbouřené vodě.
Bihár
Během pěti dnů se podařilo vylovit více než dvě stovky těl, nicméně další stovky se nikdy nepovedlo najít, neboť byly odneseny silným proudem. Odhady hovoří o pěti až osmi stovkách obětí. Nehodu přežilo jen 88 cestujících. Zásadní podíl na vysokém počtu mrtvých má skutečnost, že se záchranné složky dostaly na místo až se značným zpožděním.
Příčina havárie je v tomto případě obestřena rouškou tajemství, neboť nehoda nebyla dostatečně podrobně zdokumentována. Existuje několik teorií, proč k ní došlo: příčinou mohl být cyklón, blesková povodeň, nebo selhání brzd.
Selhání brzd u Saint-Michel-de-Maurienne (1917)
Dosud nejtragičtější železniční nehoda na území Francie se odehrála 12. prosince 1917 na nádraží v Saint-Michel-de-Maurienne. Při vykolejení vlaku a následném požáru zemřelo více než 675 lidí. Ve většině případů se jednalo o francouzské vojáky vracející se domů z italské fronty.
Nehoda u Saint-Michel-de-Maurienne
Po bitvě u Caporetta, která probíhala od 24. října do 19. listopadu 1917, byly do severovýchodní Itálie vyslány britské a francouzské jednotky, jejichž cílem bylo posílení italské fronty. Po stabilizaci situace se část vojáků vracela zpět do vlasti. V noci ze 12. na 13. prosince 1917 se proto z Itálie vracel vojenský vlak číslo 612.
Po průjezdu tunelem Mont Cenis přijel do stanice Modane, kde k němu byly připojeny další dva vozy. Část cestujících využila hodinové přestávky k přestupu na expres, čímž si zachránila život. Ve 23:15 vlak opustil stanici Modane a postupně nabíral rychlost. Kvůli špatně fungujícím brzdám však v prudkém klesání dosáhl rychlosti až 135 km/h.
Rychlost se sice povedlo snížit na 102 km/h, nicméně v horském úseku, kde bylo povoleno maximálně 40 km/h, vlak vykolejil. Následně došlo ke vznícení dřevěných vozů od přehřátých brzd a svíček, jež se kvůli poruše používaly k osvětlení.
Oheň hořel až do následujícího večera. Záchranářům se podařilo vytáhnout z trosek 424 mrtvých, které bylo možné identifikovat, a 135, jejichž identifikace byla nemožná. Dalších 37 těl bylo nalezeno podél trati – jednalo se především o vojáky, kteří se snažili z rychle jedoucího vlaku vyskočit. Další více než stovka lidí zemřela v nemocnicích, nehodu tak přežilo jen 183 osob.
Výbuch v Ciurea (1917)
Co do počtu obětí druhá nejkatastrofičtější nehoda se odehrála před více než sto lety v Rumunsku. Hlavní roli v ní hrál vlak „Courier“, sestávající ze 26 vozů, který se v pátek 11. ledna 1917 vydal na cestu z města Galați do Jasy. Vyjel s několikahodinovým zpožděním, neboť během bombardování německými letadly došlo k poškození lokomotivy, která musela být vyměněna.
Ciurea
Vlakem cestovaly stovky lidí – mnozí z nich se snažili touto cestou dostat z válkou zmítaného města. Mezi cestujícími byli i studenti, vojáci či bývalý ministr financí Emil Costinescu. Kvůli přeplnění byly k soupravě připojeny další vagóny. Část pasažérů musela cestovat ve skříňových vozech bez oken a topení, osvětlovaných pouze plynovými lampami.
Kvůli silnému sněžení zastavil vlak na noc na nádraží v Bârladu, kde vyčkal do druhého dne. Poté pokračoval v cestě a kolem jedné hodiny v noci přijel do stanice Ciurea, odkud zbývalo do cíle jen několik kilometrů. Kvůli uzavřenému ventilu brzdového potrubí však fungovaly brzdy jen v prvních dvou vozech dlouhé soupravy. Vlak nebyl schopen zastavit, v rychlosti 95 km/h vykolejil a srazil se s lokomotivou stojící na jiné koleji.
S výjimkou dvou vykolejily všechny vagóny, přičemž některé z nich narazily do přilehlých nádrží s palivem. To způsobilo výbuch a následný požár. Kvůli tomu, že vlakem cestovalo mnoho černých pasažérů, někteří dokonce na střeše, není znám přesný počet obětí. Odhady se pohybují mezi 800 a jedním tisícem. Nedostatek informací o nehodě je způsoben především výjimečnou situací, v níž se Rumunsko v té době nacházelo.
Tsunami na Srí Lance (2014)
Za nejtragičtější událost z hlediska počtu obětí je považováno zničení přeplněného vlaku na pobřežní železniční trati na Srí Lance, ke kterému došlo 26. prosince 2014. Vlna tsunami, která následovala po zemětřesení v Indickém oceánu, zabila celkem více než třicet tisíc lidí a způsobila nedozírné škody.
Následky tsunami
Vlak číslo 50 Matara Express zajišťoval spojení mezi městy Colombo a Galle, přičemž jeho trasa vedle podél jihozápadního pobřeží Srí Lanky. V některých místech je vzdálena od moře jen 200 metrů, což se jí stalo osudnou. Souprava s více než 1700 cestujícími se vydala na svou cestu z Colomba v 6:50 místního času.
Mezitím došlo v oceánu k zemětřesení, které zaznamenala seismická monitorovací stanice v Pallekele. Vlakoví dispečeři v Maradaně dokázali zastavit osm vlaků jedoucích v té době po pobřežní trase, avšak s Matara Expressem se nebyli schopni spojit. Selhala i snaha zastavit vlak v Ambalangodě, neboť nádražní personál nezvedal telefon.
V 9:30 dosáhla vlna tsunami pobřeží Srí Lanky a začala pustošit vše, co jí stálo v cestě. Cestující vlaku se snažili zachránit na střechách vozů, část se schovávala za vagóny. Obrovská vlna vysoká až 9 metrů však dokázala vlak zvednout a rozbít ho o stromy a stavby lemující trať. Těžkou lokomotivu voda odnesla o sto metrů dál. Cestující venku byli rozdrceni, další desítky uvnitř vozů se utopily. Podle srílanských úřadů přežilo z vlaku pouze asi 150 lidí. Odhadovaný počet obětí byl nejméně 1700, skutečné číslo však pravděpodobně překročilo hranici dvou tisíc.
Pokračování článku patří k prémiovému obsahu pro předplatitele
Chci Premium a Živě.cz bez reklam
Od 41 Kč měsíčně
