Technologie Blu-ray se možná stane posledním optickým způsobem záznamu dat a završí úspěšnou dráhu CD a DVD. Co ho nahradí a jak to vlastně bude v budoucnu?
Optická média už mají dlouholetou tradici, pokud přeskočíme historické začátky v podání IBM, která pracovala na vývoji prvních použitelných laserů, vše začalo v roce 1981 (technologie byla poprvé prezentována společností Sony v roce 1976), kdy se na trhu objevil první prodávaný kompaktní disk se zkratkou CD, který obsahoval hudební nahrávku známé skupiny ABBA. Dvanácticentimetrový polykarbonový disk s tloušťkou pouze 1,2 mm, který využíval červený laser s šířkou vlny 780 nm měl kapacitu přibližně 650 MB a byl chopen pojmout kolem 74 minut hudby ve standardizované kvalitě. I když se poté objevilo několik různých formátů pro konkrétní použití i rozdílné velikosti, stalo se toto optické médium standardem i na poli zápisu dat, a to i v běžných domácích podmínkách.
S DVD, které se stalo jakýmsi oficiálním a taktéž úspěšným nástupcem CD, se můžeme setkávat i dodnes. Technologie používala opět červený laser s šířkou 650 nm, přičemž velikost pitů byla z původních 1,6 µm u CD zmenšena na 0,74 µm. To umožnilo dosáhnout mnohem větší kapacity, která v případě jednovrstvých médií činila 4,7 GB, u dvouvrstvých verzí pak přibližně 8,5 GB. S příchodem filmů ve vysokém rozlišení však tato technologie neposkytovala dostatečnou kapacitu, poprvé se tak objevilo Blu-ray.
Blu-ray: ještě se točí
Podobně jako u předchozích nejpoužívanějších optických médií, i zde se vyskytlo několik konkurenčních formátů, tentokrát však boj o zákazníky pokračoval i po oficiálním uvedení, v roce 2006 (první specifikace Blu-ray byly hotové již v roce 2004) se tak na trhu objevilo nejen Blu-ray (Sony), ale také HD-DVD (Toshiba). Po dlouhém období vyznačující se především přetahováním významných distributorů však nakonec (2008) zvítězila Blu-ray technologie.
Blu-ray používá pro zápis i čtení modrý laser (název vychází z „Blue Ray“ – modrý paprsek) s vlnovou délkou 405 nm a pity mají velikost pouze 0,32 µm. Díky tomu nabízí opět vyšší kapacitu než starší generace optických médií, konkrétně 25 GB v jedné vrstvě a 50 GB ve dvou vrstvách, přičemž velikost i tloušťka disků zůstala zachována. Už byly sice schváleny další standardy, které počítají například se čtyřmi či pěti vrstvami s kapacitou 100 GB nebo 128 GB (BDXL), v reálu však ještě nejsou dostupné a vzhledem k tomu, že nebudou zpětně kompatibilní se současnými přehrávači, bude jejich využívání znamenat opět nákup nových přehrávačů a rekordérů. Na trhu je v současnosti několik typů medií, například BD-ROM (pouze pro čtení), BD-R (pouze pro jeden zápis) nebo přepisovatelné BD-RE.
Technologie Blu-ray, DVD a CD
Vzhledem k tomu, že uložená data v podobě pitů v záznamové vrstvě musí být mnohem blíže povrchu než u CD a DVD, používá Blu-ray také vylepšenou ochrannou vrstvu, která je odolnější proti poškrábání a další okolním vlivům. Na Blu-ray jsou nyní distribuována všechna nejnovější filmová díla s vysokým rozlišením Full HD (1 920 × 1 080) a i s nástupem trojrozměrné technologie bude kapacita dostačovat.
Kromě zvyšování počtu vrstev se v laboratořích po celém světě objevují nové optické „holografické“ technologie, které umožňují uchovat kapacity i ve stovkách gigabajtů dat, pity se totiž začínají umisťovat i v prostoru, což vede k trojrozměrnému zápisu dat. Jak už se ale stalo v minulosti, budoucnost nemusí pokračovat po nastolené křivce, technologie se navzájem propojují a jednou za čas dojde k naprosté změně.
Internet a digitální distribuce
Rozvoj celosvětové sítě zapříčinil takřka neomezený přenos dat, který se sice v největším případě dnes pohybuje v jednotkách či desítkách megabitů za sekundu, někteří uživatelé však mají i u nás k dispozici 100Mbitové přípojky. Rozvoj rychlosti připojení technologií si kdysi uvědomil i tvůrci Napsteru, a asi tehdy to skutečně začalo. Po mnoha nelegálních pokusech o sdílení hudby se objevily i první P2P sítě a výměna dat začala probíhat v plném proudu.
Tohoto okamžiku si všiml také Apple a v dubnu roku 2003 představil iTunes Store, který se zpočátku soustředil především na legální prodej hudby, kterou si mohli uživatelé snadno stáhnout kdekoli s přístupem k internetu a nahrát do svého oblíbeného zařízení. Po velkém úspěchu, který zajistil Applu také skvělý prodej jeho hudebních přehrávačů iPod, se v roce 2005 objevila první možnost stahovat jednotlivé díly oblíbených seriálů z televizních stanic, začátkem roku 2009 se objevily první filmy a to i ve vysokém HD rozlišení (1 280 × 720). Samozřejmostí jsou dnes i další okruhy, různé typy přednášek, výukových videí, podcastů a podobně.
Všechen multimediální obsah je tak možné okamžitě, bez čekání a takřka kdekoli (dle dostupnosti) stáhnout a přehrát na počítači nebo mobilním zařízení včetně snadné platby. Stejným směrem se vydalo i několik internetových startupů, které se však již také stávají součástí této rozsáhlé nabídky. Na trhu jsou už i specializovaná hardwarová zařízení, například Apple TV a zanedlouho se setkáme i s řešením od Google se stejně jednoduchým označením Google TV. Digitální distribuci se nevyhnuly ani knihy (Amazon), programy, hry (Steam) a další „virtuální“ obsah.
Konec rotujících placek
Nedávno se sám Steve Jobs vyjádřil k tomu, že Apple nepočítá se začleněním Blu-ray mechanik do počítačů Apple a ve stejném duchu se také vyjádřil Stephen McGill, který má v Microsoftu na starosti zábavné oddělení týkající se herní konzole Xbox, která již také hromadně využívá digitální distribuce dat přes internet. V příští generaci této konzole tak možná žádnou optickou mechanikou již neuvidíme, důvodů je samozřejmě několik. Jakákoli „offline“ ochrana je prolomitelná a jediným lepším zabezpečením je použití kontroly přes internet, která se může měnit s každou aktualizací, což značně znesnadňuje jistě velmi časově náročné „cracknutí“.
Pokud se na problém rotujících placek podíváme z několika úhlů, najdeme spíše samá negativa. Prakticky vše co se mechanicky točí, podléhá opotřebení a poškození. Omezení jsou nejen na straně rychlosti, ale také kapacity. Tím nejhorším je už samotná „fyzická vlastnost“ těchto médií.
Abychom se mohli podívat na film, musíme zajet do nějaké prodejny, médium úspěšně přivézt, vložit ho do již předem koupené mechaniky s cenou několik tisíc korun, která však musí být také kompatibilní s nejnovější ochranou, kterou distributoři opět změnili z důvodu jejího prolomení a nakonec i skladovat obal zabere zbytečně místo.
Pro krátkou dvouhodinovou zábavu tak musíme vynaložit minimálně stejný čas k jejímu získání. To vůbec nemůže konkurovat několikavteřinovému vybrání filmů na internetu a jeho okamžitému streamování. I během této chvíle si navíc stihnete vybrat ten správný film, protože se snadno orientujete podle hodnocení ostatních uživatelů, přečtete krátké recenze a máte tak mnohem vyšší šanci, že nevyberete špatně.
Stejný osud pravděpodobně čeká i současný způsob přesunu dat pomocí SSD nebo flash disků. Cloud Computing pomalu a jistě začíná pronikat do všemožných segmentů, hlavní myšlenka je ale stále stejná. Mít svá data a nastavení, zábavný obsah i pracovní programy dostupné kdekoli, kdykoli a okamžitě. Žijeme ve stále hektičtější době a ztrácet čas zbytečnými věcmi, které nesouvisí s konkrétním úkolem, zábavou nebo daty, je stále více obtěžující.
Virtuální digitalizace
Předpovídat budoucnost je ošemetná záležitost, která však vychází z problému, jež si tvoří naše jednoduchá představivost a logická posloupnost. Pokud se takovým způsobem podíváme na uchovávání dat pomocí optických médií, uvidíme CD s kapacitou 700 MB, dvouvrstvé DVD, Blu-ray se čtyřmi vrstvami a kapacitou 100 GB. Tuto posloupnost se pak snažíme škálovat a najednou jsme v představě o holografických optických discích s kapacitou několik terabajtů ba dokonce petabajtů. Pokud by neexistoval internet a téměř každá domácnost neměla doma, v zaměstnání i kdekoli v prostoru stále se zrychlující připojení, možná by se tak vývoj ubíral.
V našem případě je ale takový vývoj, řekněme nepravděpodobný. Virtuální jedničky a nuly budou díky internetu dostupné mnohem snadněji a rychleji, než kdyby byly uloženy ve vaší skříni na nějaké podivné placce s chemickým barvivem. Za pár desítek let se vás tak možná budou děti ptát, jaké to bylo v tehdejších dobách, když se hra, film nebo hudba musela jít koupit do toho vzdáleného obchodního centra za městem a do něčeho strkat.
Vždyť je to tak jednoduché, stačí jedno kliknutí.
