Živě T-10: Wi-Fi, vládce bezdrátového světa

Většina dnešních elektronických zařízení, které jakýmkoli způsobem umožňují prohlížení internetu nebo pomocí něho komunikují, disponují bezdrátovou sítí založenou na standardu 802.11, které se později dostalo označení Wi-Fi. I když první nejznámější varianty byly ratifikovány na přelomu let 1999 a 2000, historie sahá ještě mnohem dále.

Rádiové vlny na příděl

Bezdrátové spektrum bylo a stále je velmi přísně chráněno, avšak nebýt zlomu v roce 1985, moderní Wi-Fi tak jak ho známe dnes, by pravděpodobně nevzniklo. Tehdy totiž americká FCC (Federální komise pro komunikaci) uvolnila frekvenční pásma 900 MHz, 2,4 GHz a 5,8 GHz, které mohly být využívána bez vládní licence. Rádiové vlny se používají především pro komunikaci, jsou v nejrůznějších podobách a frekvencích základem přenosu dat, který se samozřejmě vyskytuje po celém světě.

Extrémně nízké frekvence (3 až 30 Hz) se například používají při komunikaci u ponorek, střední frekvence (300 až 3 000 kHz) známe z doby AM vysílání rádií a velmi vysoké nebo ultra vysoké frekvence (30 až 3 000 MHz) jsou určeny pro televizní vysílání, mobilní telefonní přenos, Bluetooth a i pro Wi-Fi.

Zajímavostí je, že běžná mikrovlnná trouba používá podobné záření s frekvencí 2,45 GHz, za jejíž objevem stojí dle pověr čokoláda, kterou si v dávných dobách neznámý voják nechal položenou u rádiového teleskopu (pracují s ještě o něco vyšší frekvencí) a posléze ji našel rozteklou.

V roce 1988 byl definován nový ethernetový standard IEEE 802.11 a po dlouhé době, až v roce 1997 byl definitivně schválen.

Wi-Fi: Wireless Fidelity

První verze Wi-Fi používala dnes známou frekvenci 2,4 GHz, ale disponovala maximální rychlosti 2 Mb/s (250 kB/s), což je samozřejmě maximální teoretická propustnost a od reality se většinou dost liší. Byl to také jeden z důvodů, proč se příliš neujala. Přehlížen byl i následný, mnohem rychlejší standard 802.11a, který se sice chlubil rychlostí až 54 Mb/s, ale díky použití frekvence 5 GHz byly zařízení velmi drahé a takřka nedostupné pro běžné uživatele.

Wi-Fi karta do PCI slotu

Prvního vskutku velkého úspěchu se dočkal standard 802.11b, který pracuje na frekvenci 2,4 GHz a umožňuje teoretickou rychlost až 11 Mb/s (1,3 MB/s). Klíčovou událostí také bylo, že se o tuto technologii začaly zajímat i ty nejznámější společnosti v síťovém oboru, konkrétně například Cisco nebo 3COM. Tento standard pro lokální bezdrátovou síť se začal pomalu ale jistě rozšiřovat především do přenosných zařízení, jako byly notebooky nebo chytré mobilní přístroje.

Nejmenší Wi-Fi dongle na světě do USB

V roce 2003 byl oficiálně uveden nový standard 802.11g, který nabízí rychlost až 54 Mb/s (6,75 MB/s), přičemž v praxi lze dosáhnout přibližně poloviny této rychlosti. Samozřejmostí byla i zpětná kompatibilita se starším standardem, a jak můžeme vidět i na některých moderních zařízeních, tento standard se rozšířil nejvíce.

Nejnovější verze 802.11n (2,4 GHz) s maximální rychlostí 300 Mb/s (37,5 MB/s) byla „oficiálně“ uvedena teprve minulý rok a kromě spojení všech důležitých vlastností předchozích verzí, představila takzvané MIMO (Multiple-input, Multiple-output), které slouží pro použití více antén pro větší výkon a tím spojenou rychlost. Tato technologie je mimo jiné i u standardů WiMAX a 3G.

Čip pro WiFi 802.11n v mobilním telefonu Google Nexus One

Budoucnost ve vyšší frekvenci

Dnešní doba je stále náročnější na datovou propustnost, s přihlédnutím na rostoucí počet bezdrátových zařízení v domácnostech, začínají megabitové rychlosti stačit. Rapidního zvýšení propustnosti bychom se mohli dočkat například se standardem WiGig, který pracuje na vysoké frekvenci 60 GHz s maximální rychlostí až 7 Gb/s a dle tvrzení by měl být i cenově dostupný. Velkou výhodou této technologie je jeho zpětná kompatibilita se standardy 802.11b/g/n. Jeho určení je ale pro lokální sítě o malé rozloze, pro větší vzdálenosti a venkovní pokrytí je určen standard WiMAX (802.16).

Otázka do diskuze: setkali jste se s prvními verzemi Wi-Fi?