Grafická karta Matrox G400 měla výborné „papírové“ parametry a inovativní technologie, nakonec však v souboji s ATI a Nvidií neuspěla. Proč?
Na podzim roku 1999 představila společnost Matrox (známá především kvalitní 2D grafickými kartami) nástupce tehdejší grafické karty G200 (2D + 3D), která sice disponovala konkurenceschopným výkonem, ale přišla na trh těsně před uvedením nových generací karet od obou konkurenčních výrobců. Matrox tak uvedl grafickou kartu G400, která se měla stát vážným soupeřem pro ATI i Nvidii.
Matrox G400: ve znamení technologií
Moderní 256bitový grafický čip v kartě Matrox Millenium G400 byl vyroben 250nm technologií (u pozdějších G450/G550 se přešlo na 180 nm) a pracoval na frekvenci 125 MHz. Jeho teoretický výkon byl 333 MPix/s (srovnejte s grafickými čipy v dnešních telefonech). V prodeji se objevily karty s 16 MB nebo 32 MB SDRAM/SGRAM paměti (128bit), přičemž k dispozici byly i verze s televizním tunerem a později i mírně vyšší frekvencí (G400 Max).
Matrox Millenium G400
Jádro podporovalo Direct3D 6.0 a také spoustu novinek jako EMBM (Environment Mapped Bump Mapping) pro lepší a realističtější povrch. Tehdejší nevšední zajímavostí byla i technologie DualHead, tedy možnost připojení dvou monitorů (podpora klonování i rozšířené plochy). Karta byla určena pro slot AGP 4×, a vzhledem k dřívějším zkušenostem s 2D kartami a kvalitním analogovým výstupem, se oproti konkurenci pyšnila stabilním a ostrým obrazem. Byla proto velmi oblíbenou kartou na poli pracovních počítačů.
Environment Mapped Bump Mapping
Testy a nevyladěné ovladače
Karta podávala vůči konkurenci solidní výkon v Direct3D hrách, kdy dokázala držet krok i s grafickou kartou Nvidia RivaTNT2 Ultra, která patřila mezi nejvýkonnější karty na trhu. Srovnání výkonu například ve hře Expendable a Quake 2 si můžete prohlédnout na následujícím grafu:
Výkon v Direct3D (Expendable) a OpenGL (Quake 2)
Solidní výkon v Direct3D byl však tehdy málo, spousta her používala OpenGL (například Quake 2/3) a to bylo právě kamenem úrazu. Matrox neměl k dispozici plnohodnotný a nativní OpenGL ovladač a data tak byla překládána přes Direct3D, což způsobovalo nejen velký pokles výkonu, ale také spoustu chyb. S tímto problémem se potýkala i starší G200, a i když se inženýři v Matroxu velmi snažili, nestihli dodat výkonný OpenGL ovladač včas. Nvidia totiž krátce poté představila svou tak trochu revoluční GeForce 256 s podporou Direct3D 7.0 včetně hardwarové transformace a osvětlení (HW T&L) a ATI také nechyběla se svým prvním Radeonem.
Technologické demo na čip G400:
Matrox se pak ještě pokusil v roce 2002 soupeřit se svou grafickou kartou Parhelia, která rovněž podporovala mnoho moderních technologií (například „Surround Gaming“ – obdoba ATI Eyefinity), avšak výkonově nestačila na tehdejší grafické lídry od ATI a Nvidie, přičemž i cena byla neúměrně vysoká. Pomyslným hřebíčkem do rakve bylo uvedení zdařilého Radeonu 9700 od ATI, který byl kompatibilní s DirectX 9 a poskytoval mnohem vyšší výkon, podporoval moderní technologie a jeho cena byla stejná (399 USD – tehdy přibližně 16 000 Kč s DPH).
Matrox se nyní zaměřuje především na podnikovou sféru a různé technologie pro zpracování obrazu či videa, mezi které patří například i zařízení TripleHead2Go.
Otázka do diskuze: měli jste někdy grafickou kartu Matrox?
