Vy mluvíte ale o zase o něčem úplně jiném. Vy srovnáváte obraz s nedostatečně odlišenými (a odlišitelnými) detaily. To přitom nemá nic společného s tím, co jsem rozporoval, tj. jaké detaily je schopno oko vidět - tam se původní autor mýlí. Podlehl zkrátka mylnému výkladu a nelze mu to vyčítat. Navíc lze snadno daný omyl dokázat a ukázat jádro omylu.Váš omyl v argumentaci je na první pohled více skrytý, ale bohužel tam také je. Zásadní chyba úvahy je skryta v samotném tisku, kde rozdíl mezi 150 a 300 dpi se těžko posuzuje, protože jste omezen většinou tiskových technologií. Resp. 150/300 jde ještě slušně poznat, ale zkuste 200/300 a budete mít velké problémy to odlišit, pokud nevíte, co hledat. Téměř všechny (tedy imho úplně všechny, ale třeba nějakou obskurní technologii neznám, takže téměř všechny) technologie totiž využívají tisk pomocí rastru jednobarevných bodů, který musí být na výrazně vyšším dpi, samotné rozlišení fotky je pak omezenou schopností vyjádřit potřebný počet odstínů na co nejmenší ploše - u ofsetu je pak podstatné lpi tisku, u inkoustových technologií se stochastickým rastrem je to pak složitější, ale reálně se stejně pohybujete kolem reprodukovatelných 200 dpi a to jak u ofsetu, tak i u inkoustových zařízení na speciálních papírech. Přidávání dpi na vstupních datech pak nepřináší žádnou kvalitu navíc, tisk je z principu na hranách neostrý a detaily se pak stírají více, než by teoreticky mělo odpovídat tiskovému dpi dané technologie. Sice některé detaily lze za určitých podmínek vytisknout s vyšším dpi, ale jen tam, kde se potkává 0 % a 100 % téže barvy (tj. tisk černá-bílá nebo třeba cyan-žlutá). Bohužel celá problematika nejde vysvětlit na pár řádcích, je to složitější, existuje řada výjimek a speciálních případů a navíc nelze najít žádný tak triviální příklad jako s tím vlasem na bílém papíře. Slušný pokus ovšem lze udělat s displejem - tam má každý bod plný rozsah barev a nevzniká tam žádný rastr, který by výsledek ovlivnil. Máte-li tu možnost, vezměte iPad2 a iPad3 a zkuste si na nich zobrazit stejnou fotku (pochopitelně s dostatkem detailů a patřičně ostrou). Budete překvapen, co lidské oko dokáže rozpoznat. Sám jsem tohle nedávno dělal s kolegou, protože jsme byli oba, coby grafici, pochopitelně zvědaví, co nový displej dokáže a jaké jsou možnosti z našeho pohledu - na jak jemné detaily musíme teď koukat a co je vidět. Byl to moc pěkný rozdíl právě i v ostrosti fotek, detailech a to i tehdy, kdy jsme tablety měli opřené na stole a koukali jsme na ně trochu z dálky (cca ten metr - prostě simulace prezentace). Pochopitelně na druhé straně platí, že přes veškerou dokonalost je snadné vytvořit věrohodnou iluzi (koneckonců díky tomu se můžeme dívat na filmy a lze tisknout ofsetem a jiným rastrovými technologiemi) a oko ve spolupráci s mozkem chybějící údaje snadno doplní a domyslí. Ve výsledku tedy dokážeme číst hrubě rastrované texty, dokážeme koukat na fotky v novinách a rozpoznat vše podstatné. Ovšem to, jak moc si náš mozek umí domyslet, neznamená, že nejsme schopni rozpoznat mnohem více detailů. A dodal bych ještě, že pokud budeme z optického hlediska srovnávat nějaké zobrazovací technologie (a je jedno, jde-li o tisk či displej), pak musíme porovnávat právě na schopnosti zobrazení extrémů. I když jsou tyto extrémy zastoupeny poměrně málo, přesto jsou to právě tyto extrémy, které určují výsledný dojem (je to jako třeba s dopravou ve městě - kvalitu dopravy neurčuje průměrný pohyb v poledne či večer, ale extrém v podobě dopravní špičky). Takže co na tom, že většina plochy fotky je nějaké neostré pozadí, které se zobrazí dobře kdekoli, když to podstatné je malá ostrá plocha, která nás zajímá a kterou nedokážeme pořádně zobrazit.
